BMSK 17 - O pět let později

Ani o minutu déle Severus nevydrží tíhu otázek, které ho rok co rok užírají. Kam povedou jeho kroky a jaký to přinese užitek? Dozvíme se již dnes...

Veškerá práva ohledně tématu HP náleží J.K.Rowling, za vše ostatní je odpovědná má mysl v těsné spolupráci s mou fantazií. Píšu pro zábavu, čtenářky a ne pro zisk. Bez souhlasu autorky platí zákaz kopírování textu.

kapitola sedmnáctá – O pět let později

Nesnášel tohle období. Nenáviděl veškeré jeho symboly. Vánoční stromek, jmelí, barevné koule všude možně, vůni purpury a čerstvého jehličí, Albusův zelený hábit s červeno-bílými lízátky, duchy zpívající koledy. Potřeboval přetrpět slavnostní večeři ve Velké síni před odjezdem většiny studentů domů na prázdniny, a potom se zavře k sobě a vypije si mozek. Utopí… co vlastně? Nikdy neměl vánoční svátky rád, ale posledních pět let to bylo několikanásobně horší. Přímo nesnesitelné. Důvod? Jeho syn. Jeho krev. Jeho naděje.

„Přeji vám příjemné prožití vánočních svátků, dávejte na sebe pozor a nedělejte nic, co bych nedělal já.“ Severus protočil oči. Kdo dostal ten šílený nápad, aby Brumbálův obraz přenesli do Velké síně a přenechali mu proslov? Minerva, zajisté!

Při pohledu na dýňový pudink se mu zvedl žaludek. Nejvyšší čas se vypařit. Musel pryč. Být spatřen při zvracení před plnou Velkou síní opravdu nebylo jeho celoživotním snem. Když za sebou zavřel a kouzlem zajistil dveře svých pokojů, znatelně se mu ulevilo. Teď uskuteční svůj plán, propije se vánočními svátky, ani na minutu nebude střízlivý! Pohodlně se usadil na gauč, natáhl si nohy a přivoněl k nalité sklence ohnivé whiskey značky M. M jako Malfoy. Draco dělal svému jménu čest. Měl výtečné pití. V krku po něm lehce pálilo, na hrudi hřálo, na jazyku zůstala hořkosladká tečka a především – v hlavě se rozhostilo osvobozující ticho. V jeho případě, merlinžel, netrvalo dlouho. Neuplynula ani hodina a bylo to tu zase. Jaké mu dala jméno? Zestárla? Má něco z něj? Vlasy? Nos? Ústa? Je chytrý a bystrý? Má otce? Už se u něj projevila magie? Měl by nadání pro lektvary? Už umí číst? Byl jediný způsob, jak to všechno zjistit. Dojde se tam podívat. Adresu zná, vloni si ji zjistil. Stále byl výborný při získávání informací. Ještě nevyšel ze cviku, nepatřil do starého železa! Rychle se zvedl, trochu se mu zatočila hlava, tak se chytil opěradla, aby neupadl. Oblékl si kabát, vzal šálu, rukavice a vyrazil.

„Uf,“ oddechl si, když uskočil před právě projíždějícím autem. „Proto se nemá nikdo přemisťovat pod vlivem alkoholu,“ poučil sám sebe posměšně. Měl štěstí, že se to obešlo bez odštěpu. Jen se jaksi ocitl uprostřed vozovky, což nebylo úplně ideální. Nadávkami odbyl houkající vozidla a dostal se bezpečně na chodník. Ani si neuvědomoval, jak dlouho hypnotizoval dveře s věncem a červenou stuhou. Vyrušila ho až rána pěstí do břicha, druhá do nosu, pád na zem, následné blízké setkání hlavy s asfaltem a dál tma. Seběhlo se to asi takto:

„Hele, sleduj, támhletoho magora málem přejelo auto!“ šťouchl blonďák do zrzka.

„Vole čum, běhá tam jak sjetej!“ přisadil si brunet.

„Kretén,“ zakroutil hlavou zrzek a dál nerušeně kýval hlavou do rytmu hudby ve sluchátkách.

O půl hodiny později…

„Ty, von tam stojí jak zařezanej a čumí na dveře,“ hodnotil situaci brunet.

„Tam bydlí ta sexy ženská, má krásný nohy,“ prohodil znalecky blonďák.

„No jo, ale ten její smrad je ňákej divnej,“ mávl rukou zrzek.

„Určitě je to ten úchyl, co minulej tejden vyloupil dům o ulici vedle,“ napadlo blonďáka.

„By tu určitě stál a zíral do prázdna,“ kroutil hlavou zrzek.

„Vobhlíží terén ne, debile!“ trval na své verzi blonďák..

„Se ho di zeptat, když si tak chytrej,“ hecoval ho brunet.

„Di si sám, ty inteligente, já se nehlásím na policejní akademii jako někdo,“ odplivl si zrzek.

„Hej, co tu vočumuješ?“ zavolal na tmavou postavu brunet.

„Hluchej zloděj,“ rozesmál se zrzek.

„Hej, kreténe, vysmahni!“ přisadil si blonďák.

„Von si z nás regulérně dělá prdel!“ nevydržel do brunet, zvedl se z lavičky a následován svými společníky si šel vyřídit domnělou urážku své cti s neznámou osobou.

„Vole, mizíme,“ zařval zrzek a dal se na útěk. Jeho parťáci nezaváhali a rozběhli se za ním. Na chodníku zůstal bezvládně ležet Severus Snape.

♦♦♦***♦♦♦***♦♦♦

Hermiona uložila Simona do postele a pustila se do balení dárečků. Jistě, mohla si je nechat zabalit v obchodě. Nebo lépe – byla čarodějka, jenže ona dala přednost mudlovskému postupu. Potřebovala se zaměstnat. Syn se jí dnes opět ptal na svého otce. Zopakovala vymyšlenou pohádku o hrdinovi z války, který se musí skrývat. Na Simona ten výmysl ještě zabíral, ale přijde chvíle, kdy bude muset s pravdou ven a co mu řekne? Že se neobtěžovala říct Severusovi o jeho narození? Zeptá se proč? Protože měla dost starostí sama se sebou. Rona našla po návratu z Bradavic v posteli s Levandulí. Odmávl její rozezlený projev slovy: „Stejně nám to už dávno nefungovalo a jsem taky jenom chlap, co má svý potřeby.“ Vrazila mu jednu do nosu a po Levanduli hodila lampičku. Za tři týdny zjistila, že je těhotná. Co měla udělat? Jít do Bradavic a oznámit tu šťastnou novinku otci? Hnal by ji holí! Určitě se mu ulevilo, když zmizela. Těžko by si ji uvázal na krk i s dítětem, o které zajisté nestál. A bylo jednodušší smířit se s tím, než snít o možnosti, že by… Z dalších myšlenek ji vyrušil hluk před domem. Odkryla záclonku v předsíni a viděla, jak tři postavy utíkají pryč. Když se chystala vrátit do obývacího pokoje, všimla si stínu na chodníku. S hůlkou pevně sevřenou v ruce otevřela dveře. Ale nebyl to stín…

„Je vám něco?“ zašeptala a klekla si k tělu ležícímu tváří k zemi. Žádná odpověď. Než ho otočila, zakouzlila základní diagnostická kouzla. Napadený měl silnou kocovinu, rozbitý nos a naražené žebro. Opatrně ho přemístila k sobě, taková zranění zvládne ošetřit sama.

„Snape!“ vykřikla. Opatrně mu shrnula pramen vlasů z obličeje, vypadal příšerně. Bledý, zakrvácený, strhaný… otřela mu krev z tváře a kouzlem narovnala nos.

„Au!“ hekl a dezorientovaně se rozhlížel po svém okolí. „Kde to jsem? Grangerová?“

„Prima, paměť vám slouží,“ konstatovala suše.

„Co tu dělám?“ zeptal se a pokusil se posadit.

„Našla jsem vás před domem na chodníku, zřejmě vás někdo přepadl,“ vysvětlovala klidně.

„Nic si nepamatuju,“ zalhal.

„Proč nejste v Bradavicích?“ položila otázku, která ji v tuto chvíli zajímala nejvíce. Trochu nervózně se podívala na schody, které vedly do druhé patra, kde spal jejich syn.

„Nedalo se to tam vydržet… musel jsem… Albus měl projev… čerstvý vzduch… kde to vlastně jsem?“ blekotal a doufal, že to Hermiona bude považovat za působení alkoholu a možná i té rány do hlavy.

„Předměstí Londýna. Nemáte hlad?“ zaskočila ho nabídkou.

„Vlastně ano,“ odpověděl. Čím víc oddálí nevyhnutelné, tím lépe. „Jen doufám, že mi váš manžel nedá nakládačku. Dostat dvakrát za večer, to si snad nezasloužím ani já.“

„Nemusíte se bát, žiju sama,“ zvolila částečnou lež.

Přešel to tichým mlčením a následoval ji do kuchyně.

„Posaďte se,“ ukázala na židli u malého stolku a uvědomila si, že udělala chybu. Severus seděl u stolu s nepopiratelně dětským prostíráním. Neřekl ovšem ani slovo, jen si hrál se lžičkou, na jejíž rukojeti byla malá bílá sovička. „Mám tu vepřovou pečeni, nádivku a brambory, jen to ohřeju.“

„Máte tu spoustu dětských hraček,“ konstatoval, „a vaříte nečekaně dobře.“

„Děkuji,“ přijala kompliment na hranici s pokusem o urážku. „Mám syna,“ oznámila jakoby nic.

„Já vím,“ a bylo to venku.

„Víte?“ nevěřila vlastním uším. „Jak?“

„Diagnostické kouzlo… když jsem vás probíral po tom incidentu s Dolores,“ zakoktal se. Už nikdy nebude pít!

„Proč jste mi nic…?“ vydechla šokovaně.

„Myslel jsem, že to tak bude nejlepší,“ přiznal.

„Nejlepší pro koho?“ trochu se zlobila, ale svým způsobem ho dokázala pochopit. Najednou jí ho bylo líto. Neměl nic a nikoho. Tolik si na to zvykl, že je sám… Neměl tušení, oč přicházel. Simon byl úžasné dítě.

„Pro vás… pro něj… jak se jmenuje?“ zaskočilo ho, že na něj nekřičí.

„Simon,“ odvětila, „a pro vás ne?“

„Co pro mě ne?“ nechápal, byl to dlouhý a nepříjemný den.

„Pro vás je to taky tak lepší?“ tázala se narovinu.

„Jsem…“ chtěl říct, že je ten poslední, na kom by záleželo, ale mezi dveřmi se objevilo rozespalé dítko v pyžámku s netopýrky.

„Mamí, ve skříni je bubák,“ zívl Simon. Potom si všiml Severuse a zarazil se. Překvapeně si ho měřil pohledem. Zakabonil se, běžel k Hermioně a cosi jí pošeptal.

„Ne, Simone, tohle není bubák,“ pohladila ho a přemýšlela, jak malému oznámit, že se dívá na svého otce.