BMSK 19 - Zažehnat krizi

Severus zvolí úprk ke Třem košťatům. Najde tam útěchu či snad něco(někoho) kdo by mu poradil, jak naložit s nastalou situací?

Veškerá práva ohledně tématu HP náleží J.K.Rowling, za vše ostatní je odpovědná má mysl v těsné spolupráci s mou fantazií. Píšu pro zábavu, čtenářky a ne pro zisk. Bez souhlasu autorky platí zákaz kopírování textu.

kapitola devatenáctá – Zažehnat krizi

„Severusi, chlapče, kdes byl celý den? Měl jsem o tebe obavy,“ vybafl na Severuse Albus Brumbál hned, jakmile vešel do své pracovny.

„Albusi, taky ti neříkám starče, takže mi laskavě přestaň říkat chlapče!“ hned odpoledne sundá všechny obrazy! Brumbál se vecpe kamkoli. Momentálně si ždímal svůj plášť, protože si ho namočil v jednom neznámém skotském jezeře.

„Co je špatného na tom, že si o tebe někdo dělá starosti, chlapče?“ nedal se odradit bývalý bradavický ředitel.

„Nic, vůbec nic, i když trochu soukromí bych také ocenil. Co kdybych tu nebyl sám?“ zlobil se dál Severus.

„Potichu bych se neviděn odporoučel,“ usmál se Albus.

„To mne výrazně uklidnilo,“ setrvával v naštvaném postoji a s rukama založenýma na prsou si Brumbála měřil přísným pohledem.

„Severusi, chlapče, je více než patrné, že tě něco trápí, jsem tu pro tebe, to víš, nicméně stačí říct a já odejdu,“ pokusil se Albus projevit trochu vstřícnosti.

„Jestli mne něco trápí, vy jste ten poslední, komu se budu svěřovat, starče!“ déle už to vydržet nemohl. Třísknul dveřmi a šel se projít. Vůbec nevnímal kudy, a kam jde, najednou stál u dveří ke Třem košťatům. Byla mu zima, tak vešel. Ani se nerozhlížel kolem sebe a rovnou si sedl k baru. Nechtěl být sám u stolu pro víc lidí, připadal by si ještě víc osamělý.

„Těžký den?“ usmála se na něj Rosmerta.

„Den? Spíš týden, eventuálně měsíc a dost pravděpodobně i rok,“ vzdychl.

„Snad to nebude tak horký,“ zářila dál majitelka hospody, „ohnivá whiskey nebo něco jemnějšího na začátek?“

„Máslový ležák s kapkou zázvoru a hned potom ohnivou whiskey,“ nesnášel máslový ležák, ale najednou na něj dostal chuť.

„A vzápětí bude následovat rychlý úprk na toaletu, brzdi, cizinče,“ mrkla na něj Rosmerta.

„Tu whiskey až za chvíli,“ pobavila ho, o tom nebylo pochyb. Přesně tohle potřeboval!

„Svěříš se tetě Rosmertě nebo radši ukrýváš tajemství uvnitř?“ vrátila se k němu, když obsloužila několik právě příchozích zákazníků.

„Slyšíte tu za den málo příběhů?“ neměl úplně náladu na povídání.

„Jestli mi má paměť dobře slouží, tak jsme si tykali, Severusi,“ nepřestávala se usmívat.

„Moje chyba, za to může nadmíra ohnivé whiskey z předevčíra,“ pokusil se omluvit.

„No tohle, utíkáš mi ke konkurenci? Na koho mám žárlit?“ zdálo se mu to nebo se s ním pokoušela flirtovat? Měl by přestat pít!

„Žádný strach, můj obývací pokoj je jen stěží likvidační konkurence,“ pousmál se. Merline, bylo to nakažlivé!

„A že to nebolelo?“ postavila před něj máslový ležák.

„Co?“ nechápal.

„Úsměv,“ znovu na něj mrkla a odběhla pro cosi do sklepa. Severus se zabýval půllitrem svítivě žluté tekutiny, lahodně vonící, ale přesto se nepřinutil ochutnat. Když pil ležák naposledy… mohlo být Hermioně maximálně pět. Proč si na ni teď vzpomněl?

„To se pije, koukáním se člověk neopije,“ vyrušila ho Rosmerta.

„Asi jsem se zamyslel,“ zahnal svou poslední úvahu a konečně ochutnal. Nebylo to tak zlé, dokonce se mu to zdálo velice ucházející.

„Míň přemýšlet, víc pít je někdy lepší strategie, ale nedoporučuje se příliš často,“ poradila mu zkušená hospodská.

„Předevčírem se mi dost nevyplatila,“ nad nosem se mu vytvořila hluboká vráska, jak se zamračil.

„Dobrá, dám pozor, aby se to dnes obešlo bez následků,“ pokusila se ho uklidnit Rosmerta.

„Čím jsem si zasloužil zvýšenou péči?“ vrtalo mu hlavou.

„Jsi dnes evidentně ten nejustaranější zákazník, takže se o tebe musím náležitě postarat,“ jestli na něj mrkne ještě jednou, začne mít dojem, že má nějaké postranní úmysly.

„Určitě je tu vhodnější adept,“ pokusil se z toho vykroutit.

„Dělám tuhle práci už hodně dlouho, neuč mě znát lidi. Když říkám, že jsi to ty, je to fakt, nikoli námět k diskusi. Ale jestli chceš mít klid, stačí naznačit a já půjdu,“ připomněla mu, že z něj nic nehodlá tahat násilím.

„Není třeba,“ odvětil. Vlastně mu to tak vyhovovalo. Nic z něj nepáčila, až bude sám chtít, rozhodne se, co říct a co ne.

„Myslím, že několik hostů je překvapeno, že tě tu vidí,“ kývla hlavou směrem k jednomu stolu vlevo vzadu.

„Mají dojem, že veškerý volný čas trávím v podzemí a ven vycházím jen za svitu měsíce,“ ušklíbl se a upil ze své sklenice.

„Takové teorie ti vždycky lichotily, některé si jednu dobu dokonce sám podporoval a živil. Vzpomínáš, jak si použil lektvar na bělení kůže, abys vypadal náležitě bledě?“ rozesmála se Rosmerta.

„Jediný účinek byla Brumbálova zvýšená starostlivost o mou osobu, měsíc mi nedal pokoj a skoro mě sledoval na každém kroku,“ zavzpomínal Severus.

„Vždycky pro tebe měl slabost, byls jako jeho syn,“ pohladila ho Rosmerta po hřbetu ruky.

„Já vím, ale neskutečně mi tím leze na nervy, nepřestal ani po smrti,“ konstatoval Severus. „Mám syna,“ řekl najednou z ničeho nic.

„Tak takhle zpráva ke mně ještě nedoputovala, jak je to možné?“ Rosmerta byla evidentně zaskočená.

„Nikdo to neví, tedy – vyjma mě a jeho matky,“ upřesnil.

„Která měla tu čest?“ v Rosmertě se projevila typická ženská zvědavost.

„Nejsem si jistý, že…“ nechtěl to vytrubovat do světa, i když Rosmerta uměla držet tajemství, nebyl si úplně jistý.

„Nebudu to z tebe páčit, pokud tím nechceš říct, že si nejsi jistý, kdo ta matka je,“ uklidnila ho.

„Vím, kdo je matka, jen… je to celé složité,“ měl chuť položit si hlavu na bar a usnout.

„Tak se to pokusíme rozmotat, máš ji rád?“ zeptala se zcela automaticky.

„Ne… asi… nevím,“ tím tomu moc nepomohl.

„Z jiného soudku, mohl bys ji mít rád?“ zkusila to odjinud.

„Možná, kdyby nebyla… nejspíš… takhle jsem nad tím nepřemýšlel,“ nedávalo to valný smysl.

„Dobrá, tedy úplně jinak… myslíš na ni?“

„Poslední dobou… často,“ to přiznání bylo šokující, pravdivé a matoucí.

„A tvůj syn?“ otázka dámy v Severusově životě mnoho informací nepřinesla, tak na to zkusila jít z opačné strany.

„Strávil jsem s ním prakticky celý včerejší den a je tak bystrý, zvídavý a neuvěřitelně podobný jak mně, tak své matce. Mrzí mě, že jsem čekal pět dlouhých let, než jsem se odhodlal za nimi jít,“ oči se mu zaleskly.

„Nikdy není pozdě napravit některá naše špatná rozhodnutí,“ pokusila se mu Rosmerta dodat naději.

„Jenže, co když je zklamu nebo ohrozím?“ konečně vyslovil to, co ho užíralo nejvíc. Neměl strach, že ho Hermiona odmítne nebo Simon nepřijme skutečnost, že je jeho otec. Případně se to nikdy nedozví. Bál se, že jim vstoupí do života a udělá z něj paseku, protože mezilidské vztahy nebyly jeho silnou stránkou. Byl zvyklý na svou samotu, svůj řád, svůj stereotyp.

„Co je podle tebe horší: risknout to nebo nic neudělat a celý život se užírat výčitkami? Proč nenecháš nějaké rozhodnutí na nich? Nikde není psáno, že budeš skvělý otec nebo partner, ale stejně tak nikdo nemůže tvrdit, že nebudeš. Omezuje tě tvůj vlastní strach a předsudky vůči sobě samému. Jsi syn svého otce, ale na rozdíl od něj se umíš poučit se svých chyb a máš zkušenosti, které z tebe udělaly lepšího člověka. Nejsi jako tvůj otec, Severusi. Nezahoď tuhle vzácnou příležitost jen kvůli strachu z minulosti. Postav se k tomu čelem a bojuj,“ Rosmertin proslov byl neuvěřitelně přesný a trefný.

„A co mám podle tebe udělat? Nakráčet tam s pugétem a zeptat se, jestli mi dovolí být součástí života mého syna?“ připadal si čím dál ztracenější.

„Vyhodila tě včera nebo přijala tvou přítomnost řekněme klidně?“ snažila se Rosmerta zjistit trochu víc podrobností.

„Nezvykle klidně,“ přiznal Severus.

„Tak to udělej znovu. Sem tam se stav na návštěvu. Nebo se domluv, kdy můžeš syna vidět a sám poznáš, jakým směrem se to ubírá. Prostě tomu nech volný průběh,“ poradila mu klidně.

„To se snáz říká, než dělá,“ dopil ležák a hrál si s půllitrem.

„Jak tě znám, nejradši bys tam nakráčel a všechno vyřešil hned. Jenže tak to nejde, milej zlatej. Na ženský se musí pomalu. Když budeš moc hr, zaděláš si akorát na velkej průšvih. Jestli ti za to stojí, jakože stojí, pokud to s tebou takhle cloumá, tak přibrzdi a snaž se! Však ono tě to nezabije,“ nalila mu ohnivou whiskey a sobě taky. „Hodně štěstí,“ pronesla přípitek a bylo vyřešeno. Tedy teoreticky…