BMSK 20 - Od teorie k praxi

Všichni odjakživa víme, že teorie a praxe jsou dvě naprosto odlišné věci, které se mnohdy neslučují. Dnes se o tom přesvědčí i Severus Snape.

Veškerá práva ohledně tématu HP náleží J.K.Rowling, za vše ostatní je odpovědná má mysl v těsné spolupráci s mou fantazií. Píšu pro zábavu, čtenářky a ne pro zisk. Bez souhlasu autorky platí zákaz kopírování textu.

kapitola dvacátá – Od teorie k praxi?

Zatímco Severus dumal s madam Rosmertou o svém životě, stála Hermiona opřená o futra v pokoji pro hosty a dívala se na postel, v níž minulou noc spal.

„Proč přišel?“ zeptala se do ticha a napila se vína.  Co ho po pěti letech přimělo, aby ji vyhledal? Nebo tu byl jen kvůli Simonovi? Taky teď přemýšlí? Napadlo ho vůbec někdy, že by ho mohla mít ráda? Napadlo to kdy ji? Ukáže se ještě? A co Simon? Dojde mu, že je Severus jeho otec? Po dvou hodinách němého setrvání na místě a probírání se myšlenkami dospěla k závěru… vlastně nedospěla. Tohle bude potřeba probrat mezi čtyřma očima a na ten rozhovor se ani trochu netěšila.

A její pocity se nezměnily ani nyní, kdy seděla naproti Severusovi ve svém obývacím pokoji a nervózně objímala dlaněmi hrnek s kávou.

„Kde je Simon?“ zeptal se Severus neutrálně.

„U Molly v Doupěti,“ odpověděla klidně, „je jeho kmotra, občas tam stráví celý víkend, někdy i se mnou. Má to tam rád,“ dodala.

„Ví Molly, že je můj?“ nemohl se nezeptat.

„Ne, popravdě, otázka otcovství nikdy nepřišla na přetřes. Pomáhala mi, je jako moje druhá máma,“ usmála se.

„O čem jste se mnou chtěla mluvit?“ změnil najednou téma.

„Opravdu nevíte nebo je to nějaká forma zkoušky?“ či trestu? Dodala v duchu.

„Co čekáte, že odpovím?“ samozřejmě nebyl idiot, takže věděl, respektive tušil, že s ním bude chtít probrat, jak to bude dál. Jenže uplynulý týden byl náročný, Brumbál extrémně vlezlý, Minerva otravná, studenti nejhorší snad za dvacet let a on, navzdory rozhovoru s Rosmertou, neměl chuť někomu cokoli usnadňovat. A neudělá výjimku ani v případě vlastní budoucnosti.

„No…“ na chvíli se odmlčela. „Je jasné, že globální oteplování nebo aktuální vývoj na ministerstvu s vámi opravdu probírat nehodlám,“ hlasitě vzdychla.

„Výborně,“ pronesl.

„Jak si to celé teď vlastně představujete?“ řekla poněkud ostřeji, než zamýšlela.

„A jak vy?“ nezbývalo mnoho a překročí únosnou mez její trpělivosti, tím si byl jist.

„Jestli mi hodláte na každou otázku odpovídat otázkou, pak se vidím v Azkabanu za vaši vraždu,“ pokusila se o ironický úsměv.

„Doufal jsem, že když jste přišla s iniciativou ohledně této schůzky, tak už máte nějaký… řekněme návrh,“ seznámil ji neutrálně se svým dojmem.

„Je těžké vymýšlet nějaký plán, když neznám ty vaše,“ začínala se cítit unaveně a to byli teprve na začátku.

„Dobrá, pak to vezmeme z jiného konce. Jak často bych se podle vás směl se svým synem vídat?“ tázal se.

„Tak často, jak se vám to bude hodit,“ až po vyslovení si uvědomila, že by to nakrásně mohlo být každý den. „Lépe řečeno… ideální by bylo… jednou týdně,“ poupravila původní verzi.

„Sobota by byla nejlepší,“ konstatoval bez většího přemýšlení.

„Dobrá,“ najednou jí došlo, že to sice plánují hezky, ale kam to povede.

„Teče vám krev,“ probral ji z transu.

„Co prosím?“ nechápala.

„Kousla jste se do rtu,“ Co se to s ní jenom dělo?

„Kvůli vám,“ řekla bezmyšlenkovitě nahlas.

„Cože?“ zamračil se a pozvedl obočí. Hermioně přejel mráz po zádech a kdyby byla komiksová postava, měla by nad hlavou bublinu s nápisem: Ajaj!

„Jen mě napadlo, jak vaše návštěvy vysvětlím Simonovi,“ pokusila se zachránit situaci.

„Proto si ještě nemusíte kousat ret do krve, mohu vám pomáhat s prací, jste ještě stále externí konzultantka pro ministerstvo, nebo ne?“ kroutil hlavou.

„Samozřejmě, vy jste hned se vším hotov,“ vyjela na něj.

„Jistě a vy hledáte složitosti tam, kde zásadně nejsou,“ přisadil si svou.

„Měl jste říct rovnou, že o mém těhotenství víte a všechno mohlo být jinak. Ale to ne, pán si musí hrát na hrdinu. Upadla by vám pusa, kdybyste mě tenkrát nenechal odejít?“ zvýšila hlas.

„Nesnažte se házet vinu na mě! Stejně tak jste vy mohla přijít za mnou, když jste zjistila, jak se věci mají! Nehledě na to, že jsem si nemohl být jistý, zda je to dítě skutečně mé,“ zaútočil.

„A to se jako domníváte, že jsem spala s půlkou hradu?“ teď už stála na nohou a křičela.

„Vím já, jaké jsou vaše vztahy s panem Potterem?“ ušklíbl se.

„Okamžitě vypadněte!“ Hermiona začínala vidět rudě.

„Nenechám se tak snadno vyhodit,“ odmítl. „Chci být součástí života svého syna. Ať už s vaším svolením nebo bez něj.“

„Vyhrožujete mi?“

„Pouze konstatuji,“ pronesl ledově.

„A kde berete jistotu o svém otcovství teď?“ vmetla mu do tváře.

„Vážně na mě hodláte vyrukovat zrovna s tímhle?“ založil si ruce na prsou a probodával ji pohledem.

„Já si nezačala,“ napodobila jeho postoj.

„Ani já ne,“ pokrčil rameny.

„Tohle nebyl dobrý nápad, měla jsem vás nechat ležet na tom chodníku! Všechno by bylo jednodušší!“ potřebovala utéct pryč, daleko od něj, jeho krutosti a chladu. Skutečně spolu nedokážou normálně komunikovat? Musí pokaždé končit hádkou?

„To by vám nepomohlo, vrátil bych se,“ musí je oba nějak uklidnit. Nikam to nevede a začínají se pohybovat na velice tenkém ledě.

„Co si o sobě myslíte?“ chtěla ho vzít za límec a vyhodit… nejlíp oknem!

„Nemáme tu probírat mé shrnutí sebe sama, ale našeho syna! Zatím to nikam nevede, takže diskusi ukončíme a sejdeme se, až laskavě vychladnete!“ pokusil se věc uzavřít, než oba řeknou něco, čeho budou litovat, pokud se tak už nestalo.

„Já?... Vy jeden!... Zatracenej!... Arogantní!... Povýšenej!“ prskala na něj jednoslovné urážky.

„Výborně, stručnou charakteristiku jste zvládla, o její relevantnosti si promluvíme někdy jindy. Přijdu příští sobotu a zkusíme to znovu. Za nás oba, tedy tři, doufám, že se nám povede udržet emoce na uzdě,“ varovně si ji prohlížel.

„Uvidíme,“ odsekla. Udělal z ní hysterku a evidentně si myslí, že mu to projde. Ale to se plete!

 „Výhružky?“ zpozorněl.

„Spíš malé varování! Nedělejte ze mě idiota. Nejsem malá, ani vaše studentka, jestli chcete vídat svého syna, budete se ke mně muset chovat jinak. Nehodlám trpět vaše urážky, narážky, ani sarkastické poznámky!“ začínala toho mít opravdu dost.

„Rozhodla jste se mne převychovat? Na to je pozdě, mladá dámo,“ řekl varovně.

„Chcete-li vídat Simona, převychováte se sám!“ konstatovala vztekle.

„Neopovažujte se mi cokoli diktovat!“ přimhouřil výhružně oči.

„Nebo co?“ provokovala ho neuváženě.

„Připomenu vám, kdo je Severus Snape!“ procedil skrz zuby a rozdýchával chuť ji proklít.

„Už teď se strachy třesu,“ koledovala si.

„Být na vašem místě, už bych raději mlčel,“ opravdu, jestli ho ještě z něčeho obviní, pak za sebe neručí. Na druhou stranu byl zvědavý, co by mu Rosmerta řekla na líčení dnešního večera, začínalo se to nebezpečně zvrhávat.

„Přestaňte mi říkat, co mám dělat!“ vybuchla Hermiona.

„A jsme zase u toho. Nic takového nedělám, nejsem váš otec, jsem Si-“ větu, merlinžel, nestihl dokončit.

„Hermiono?!“ oba se otočili ke dveřím, ve kterých stála Molly.

„Molly, stalo se něco Simonovi?“ vyhrkla oslovená vyděšeně.

„Ne, ne, nic, jen si zapomněl plyšový kotlík a bez něj neusne,“ soukala ze sebe Molly a pátravě si prohlížela Severuse.

„Hned pro něj dojdu,“ obloukem obešla nepřítele a nechala ty dva o samotě. Severus nemínil nic vysvětlovat, ani být pod drobnohledem další osoby a tak raději vyklidil pole.

„Tady je, úplně jsem na něj zapomněla, moc se omlouvám,“ podávala Molly malý plyšový kotlík standardní velikosti dva.

„Snad jsem nepřišla nevhod,“ zarazila se Molly.

„Ne, ne – potřebovala jsem poradit v pracovní záležitosti a profesor mi dluží laskavost,“ zčervenala Hermiona.

„Jistě, jistě,“ předstírala Molly, že jí věří. Její šestý smysl ale napovídal, že věci jsou trochu jinak, než je jí právě líčeno.

Hermiona se rozloučila s Molly a posadila se zpátky do křesla. Dostala se do pěkné šlamastiky a netušila, jak se z toho vymotá ven. A jestli Molly navíc začne něco tušit, bude mít o zábavu postaráno. Potřebovala by lektvar sebeovládání, ale žádný takový neznala. Navíc se Snape vypařil jako duch a není tak jasný další průběh… opřela si hlavu a zhluboka se nadechla. To, co musí udělat, se jí ani trochu nelíbilo, ale nebylo zbytí. Půjde se… omluvit… a pokud možno… hned.