BMSK 21 - Útěk

Je jedna věc, kterou nejen Hermiona, ale i Severus podcenili. Simon je nejen syn své matky, ale i otce a rozhodně je mu jasné, že tu cosi nesedí!

Veškerá práva ohledně tématu HP náleží J.K.Rowling, za vše ostatní je odpovědná má mysl v těsné spolupráci s mou fantazií. Píšu pro zábavu, čtenářky a ne pro zisk. Bez souhlasu autorky platí zákaz kopírování textu.

kapitola dvacátá první – Útěk

Je obecně známo, že plán je jedna věc a prostá realita druhá. Ono se řekne jít se hned omluvit. Ale do Bradavic se nedá přijít jen tak. Hermiona zvažovala, jak to vlastně udělá. Zrovna se chystala poslat Minervě sovu, v němž by poprosila o otevření krbu v ředitelně, a vymýšlela výmluvu, proč to vlastně potřebuje, když se vrátila Molly a se slzami v očích řekla: „Simon se ztratil!“

„Cože?!“ Hermiona prudce vstala.

Simon návštěvy v Doupěti miloval. Bylo plné zajímavých zákoutí, Fred s Georgem pro něj měli vždy nějakou neuvěřitelnou sladkost a strýček Arthur uměl skvěle vyprávět historky. Ale dnes by raději byl doma. Doufal, že se zase objeví Severus a on by se od něj mohl dozvědět něco o svém otci. Při hraní s létajícími autíčky si všiml knihy s názvem: Bitva o Bradavice, kdo byl kdo. Když teta Molly zmizela v zelených plamenech, protože si doma zapomněl plyšový kotlík, a Arthur usnul na kanapi, přitáhl si židli, vzal knihu a schoval se s ní za křeslo. Několikrát přečetl seznam jmen od á do zet a zpět. Byl tam jediný Severus… Snape, který ho houpal na houpačce. Simon si nalistoval příslušnou stranu tři sta devadesát čtyři a četl: 

Severus Snape, bývalý Smrtijed, neprávem obviněný vrah Albuse Brumbála, domnělá pravá ruka Vy-víte-koho v bitvě o Bradavice, málem zemřel. K nelibosti široké kouzelnické veřejnosti byl ovšem zachráněn a postaven před Starostolec, kde bylo jeho jméno po dlouho se vlekoucích šetřeních a výsleších očištěno. Severus Snape odmítl převzít Merlinův řád, čestnou funkci stínového ministra kouzel i post ředitele Bradavické školy čar a kouzel a vrátil se k vyučování lektvarů v Bradavicích. Žádné další podrobnosti z jeho současného života nejsou známy a prosby o rozhovor zmiňovaný rázně odmítá. Nemůžeme tak čtenářům přinést podrobnější informace. 

Simon zaklapl knihu. Pokud to vše byla pravda a jiný Severus v bitvě o Bradavice nevystupoval, musel tohle být jeho otec. Simon se zamračil a chvíli přemýšlel… Nechal knihu ležet na zemi, přetáhl si židli od knihovny ke krbu, aby si mohl nabrat letax. Jenže Molly ho dala dostatečně vysoko, takže ani se židlí na něj nedosáhl, a tak si přinesl velký hrnec, který našel v kuchyni. Musel si stoupnout na špičky a chvíli to vypadalo, že přistane na zadku, ale nakonec se mu podařilo nabrat hrst a zbytek květináčku s prachem shodil nechtěně na zem. Vůbec si toho nevšímal, vstoupil do krbu, zakřičel: „Příčná ulice,“ a zmizel v zelených plamenech. Proč se vydal právě tam? Někde začít musel. Domů jít nemohl, tam byla máma s Molly a ty by mu to nedovolily. Do Bradavic se krbem dostat nemohl. Maminka mu o nich několikrát před spaním vyprávěla. Pamatoval si, že jsou velice dobře zabezpečené. A tak se rozhodl, že půjde poprosit o pomoc strejdy Freda a George, kteří mají obchod právě na Příčné. Nakonec tam nedošel...

„Jak se to mohlo stát?“ strachy šílená Hermiona následovala Molly do Doupěte.

„Nechala jsem ho tady s Arthurem jenom na chviličku, měl ho hlídat,“ probodávala pohledem manžela.

„Usnuli jsme spolu na kanapi, omlouvám se,“ svěsil Arthur ramena.

„Vrátila jsem se a našla rozsypaný letax na zemi vedle krbu. Tahle knížka ležela na zemi za křeslem,“ ukazovala Hermioně zmiňovaný předmět.

„To nemůže být pravda,“ vzdychla Hermiona. Cítila, že sebou nejspíš sekne, jestli se neposadí, ale na slabost teď neměla čas. Simon se nemohl přemístit do Bradavic, to prostě a jednoduše nešlo. Kam by ovšem v takovém případě šel? Domů! „Musím se vrátit domů! Určitě už tam bude.“ A byl. S ubrečenou tvářičkou, nudlí u nosu a naštvaným pohledem se držel Severuse Snapea jako klíště.

„Simone!“ vykřikly Molly i Hermiona jednohlasně. Synek místo, aby běžel k mamince, přitiskl se ještě víc k Severusovi a otočil se k matce zády.

„Molly, můžeš nás, prosím, nechat o samotě?“ požádala Hermiona Simonovu kmotru a pokusila se omluvně usmát. Molly ji starostlivě objala, a aniž by se na něco ptala, zmizela v krbu.

„Jak… jak jste ho našel?“ zeptala se nervózně Severuse. Ten cosi pošeptal Simonovi a postavil ho na zem.

„Ale nepůjdeš pryč, že ne?“ začal natahovat.

„Dal jsem ti slib a ten platí,“ pousmál se na něj Severus, což zabralo. Simon vyběhl schody a zmizel ve svém pokoji, na Hermionu se ani nepodíval. „Našel jsem ho na Příčné, brečel u výlohy Krucánků a Kaňourů,“ sdělil klidně.

„Hrozně jsem se o něj bála, tohle četl, než od Molly utekl,“ vyndala z knihovny svůj výtisk knihy, kvůli které tu teď seděli.

„Já vím,“ oznámil suše.

„Jak?“ na Hermionu toho začínalo být víc než dost. Severus usoudil, že nemá význam ji trápit nebo cokoli vyčítat, protože by to vedlo jen k další hádce a on dal svému synovi slib, který hodlal splnit. A tak začal vyprávět…

Po hádce se potřeboval uklidnit. V půli cesty na Příčnou si uvědomil, že takhle to dál nejde a konflikty je nikam nedovedou. Přesto měl pocit, že se nemůže vrátit hned a tak se rozhodl zastavit v obchodě s kotlíky a objednat novou várku pro Bradavice. Když přecházel ulici ke Krucánkům a Kaňourům, kde si mínil zakoupit nové vydání lektvaristické encyklopedie, uviděl Simona.

„Kde je maminka?“ zeptal se ho.

„Doma,“ fňukl Simon.

„A proč tam nejsi s ní?“ divil se Severus.

„Protože mi lhala!“ zakabonil se Simon a popotáhl.

„Lhala?“ jestli bude Simon po matce, může z něj informace tahat třeba hodinu. Na malé děti nejde použít nitrozpyt, hrozilo poškození mozku. Hledal v kapse kapesník a snažil se být trpělivý.

„Jsi můj táta?“ upřel na něj Simon ubrečené oči.

„Ano,“ Severus čekal cokoli, ale tohle byl šok i pro něj, jenže i kdyby chtěl, zalhat nedokázal. Simonova tvářička se rozzářila jako sluníčko, natáhl k Severusovi ruce a ten ho vzal k sobě. Pro náhodného pozorovatele to musela být velice neobvyklá scéna. „Jak si mě našel?“

„U tety Molly v knihovničce jsem našel Kdo je kdo, bradavická bitva a tam žádný jiný Severus není!“ seznamoval ho Simon se svou částí příběhu. „Pak jsem vyšplhal pro letax a chtěl jsem jít za Fredem a Georgem, jenže je tu moc lidí a já si nemohl vzpomenout, kudy se k nim jde.“

„Hlavně, že se ti nic nestalo,“ pohladil ho Severus po vlasech.

„Tati?“ špitl Simon tiše.

„Copak?“ Severus nedokázal identifikovat pocit, který se mu usadil v duši, když ho Simon oslovil.

„Slíbíš mi něco?“ Severus přikývl na souhlas. „Budeš mě mít rád?“

„Mám tě rád,“ usmál se Severus.

„Takže už se mnou zůstaneš?“ zeptal se s nadějí v hlase.

„Udělám, co budu moct, slibuji.“ Ve verzi pro Hermionu ovšem detail rozhovoru vynechal.

„A co jste mu tedy slíbil?“ nevydržela Hermiona svou zvědavost.

„To je naše tajemství!“ vykřikl Simon a vylezl k Severusovi na křeslo.

„Tati, přečteš mi pohádku?“ přitulil se Simon.

„Simone, za ten útěk si žádnou pohádku nezasloužíš!“ připomněla mu Hermiona, že spolu mají ještě nevyřízené účty.

„Ty si žádnou nezasloužíš, protože jsi mi lhala!“ rozzlobil se na ni Simon.

„Simone,“ oslovil ho přísně Severus a klekl si k němu, „někdy to život tak zařídí a my s tím jen těžko můžeme něco dělat. Ne vždy můžeme mít to, co bychom chtěli. A ne pokaždé se umíme správně rozhodnout. Jsi chytrý a máš být po kom (myslel sebe, ne Hermionu – poznámka autorky), takže určitě chápeš, že poslouchat se musí a nemůžeš jen tak utíkat, protože jsou tu lidé, kteří o tebe mají strach.“

„Já už víckrát neuteču,“ zastyděl se Simon a šel obejmout Hermionu, „a teď už mi přečteš tu pohádku?“

„Utíkej se zavrtat, za chvíli za tebou přijde,“ řekla mu Hermiona. „Děkuji vám,“ obrátila se na Severuse, když Simon odešel.

"Neděkujte mi, i já pociťuji svůj díl viny," pronesl tiše, ale důrazně při pohledu na její nevěřící výraz. "Ano, jakkoliv vám to může přijít divné, i já mám city."

Zatímco Hermiona v němém úžasu zvolna zpracovávala vyřčené, Severus se  vydal po schodech, aby splnil slib daný Simonovi. Co na tom, že pohádku bude číst poprvé v životě...