Naděje - kapitola osmá

Dokáže někdy Severus Snape zanechat remcání? Najde se něco, co by ho vytrhlo z jeho letargie a nenávisti ke všemu, všem a zejména k Hermioně?

Veškerá práva ohledně tématu HP náleží J.K.Rowling, za vše ostatní je odpovědná má mysl v těsné spolupráci s mou fantazií. Píšu pro zábavu, čtenářky a ne pro zisk. Bez souhlasu autorky platí zákaz kopírování textu.

část první - Hermiona vzpomíná

„Jak se má naše malá špinavá hračka?“ zeptá se ironicky Bellatrix Luciuse.

„Severus odvedl skvělou práci,“ usměje se Lucius.

Pomalu se probírám a horko těžko se rozvzpomínám… bič, chlad, urážky… už mi to splývá. Jejich pohledy mě děsí. Ale není to bolest, co mi nahání hrůzu, ale jejich fantazie. Severus jim poradil… velmi dobře… pomalé a promyšlené mučení… dal jim do ruky zbraň a za to bych ho měla nenávidět… ale nemůžu… něco mi říká, že všechno je jinak… osud ještě neodkryl všechny karty a v rukách jistě třímá trumfy… musí… vždy je naděje… prý umírá poslední… dokud žiju, doufám… V očích Bellatrix se nebezpečně zablýská, přijde ke mně a do ucha mi zašeptá: „Přišel čas naučit tě milovat náš symbol.“

Chvíli netuším, co se mi tím snaží naznačit. Lucius Malfoy jen uznale kývne hlavou. Víte, jaký je nejhorší pocit ze všech? Když se bojíte a vlastně nevíte čeho… Vedou mě po schodech dolů, stále dolů, zdi jsou kamenné a mokré, svírá mě chlad. Čpí tu hniloba a plíseň. Otevřou těžké dveře, nevybíravě mě doslova vhodí dovnitř a se škodolibým smíchem mne nechávají samotnou.

Zvuk, který ke mně z dálky doléhá, způsobí, že se mi zvedá žaludek, po zádech mi běhá mráz a ztěžka dýchám. Symbol Bellatrix? Smrtijedů? Zmijozelů? Jen jedno ty tři spojuje… blížící se syčení mou domněnku potvrzuje. Mé oči pomalu přivykají tmě. Ssssssss je čím dál hlasitější. Cosi šplouchá ve vodě. Bože, pomoz mi!

Něco se dotklo mé nohy. NĚCO? Neboj se věci nazývat pravými jmény, moc dobře víš, co to bylo, napomenu sama sebe. Jiná varianta nepřipadá v úvahu – hadi. Všude kolem mě jsou ta slizká stvoření. Ano, já vím, hadi v žádném případě nejsou na dotek mokří nebo slizcí, jenže zkuste to vysvětlit své mysli, když vás obklopuje děsivé syčení ze všech stran. Slyšíte, jak se plazí jeden přes druhého, nevíte, odkud se k vám sunou. Nemůžete se postavit, protože vám bosé nohy ujíždějí na mokrých kamenech tvořících podlahu. Nedokážete ani křičet, protože váš mozek odmítá přijmout povel a přinutit vaše hlasivky k činnosti.

Jeden mi leze přes stehno, chci ho odstrčit... pak cítím druhého, třetího… po sedmém to přestávám počítat. Zuřivě kopu nohama, ale bezvýsledně. Z ničeho nic se rozsvítí a vše je milionkrát horší. Někdy je lepší nevědět… Tolik těch příšer pohromadě na jednom místě! Neustávající syčení, vlnící se propletená těla všech barev a vzorů… jsou jedovatí? A škrtiči jsou tu taky? Omdli… Neééé… To nepomůže, bude to ještě horší! Snaž se dýchat, zhluboka. Ignoruj fakt, že vzduch začíná být těžký. Zklidni tep. Cos o nich četla. Tlukot srdce a lidské teplo přitahuje… Nemůžu si vzpomenout… Chci pryč… Nohy mám celé pokryté, už nejsou vidět, Mám na sobě jen kalhotky a podprsenku. Co bude, až se dostanou… až… Prosím, Prosíííííím….

Probouzím se zpocená a zmrzlá, přikrývka leží na zemi, zřejmě jsem ji shodila, jak jsem sebou házela. Zvedám ji a pořádně se zachumlám. Do snídaně je ještě brzo, za oknem je tma. Jsou vidět hvězdy? Zabalím se do peřiny a bosky přejdu k oknu. Tma tmoucí, nic není vidět. S úlekem uskočím od okna, něco se tam mihlo. Skočím zpátky do postele, srdce mi buší jako o závod. Muselo se mi to zdát. A i kdyby ne, sem se přece nic nedostane. Jsem tu v bezpečí. Nebo nejsem?

If you don't know if you should stay. If you don't say what's on your mind… zpívám si potichoučku, protože nemůžu usnout. Z ničeho nic mne napadne, jaké asi bude další sezení?

„Snídaně,“ vytrhne mne z úvah neznámý hlas. Nová sestřička mi podává kakao a toast s jahodovou marmeládou. Co by mělo být jiného? Je sobota. 

část druhá - Severus remcá

Mé utrpení snad nikdy neskončí. Týden co týden ta samá snídaně. Obědy se, Merline díky, mění. Dnes se má konat další maškaráda. Opět budu mlčet. Severus Snape nemění své zásady a jeden jediný výbuch vyprovokovaný tak podlým způsobem na tom nic nezmění. Zase pro mě přichází. Sedám si na své obvyklé místo, nohu přes nohu, prsty tiše bubnuji neznámou melodii na desku stolu. Vchází slečna chytrá a vševědoucí. Tak čím mne ohromíš dnes? Další narážkou na mou sexuální orientaci? Co ty víš o životě? Vyjma jedné války jsi nezažila vůbec nic. Co tě ke mně tak táhne, že si nemůžeš dát pokoj? Kolikrát jsem ti opakoval, jak moc tě nenávidím. Pohrdám tebou. Jsi jako osina v zadku, které se nemůžu zbavit! Lev měl Herkula, aby mu vytrhl trn z tlapy, ale kdo mě zbaví tebe? Toho svítícího pohledu, kterým si mě měříš? Naděje je pro amatéry. Mně už žádná nezbyla. Jsi jedináček, tím to bude. Myslíš si, že vše se musí vždy točit kolem tebe. Jsi zvyklá být středem pozornosti, ale u mě s tím nepochodíš. Nebudu ti zobat z ruky. Jen si naštvaně přecházej po místnosti, zkoumej zrcadlo, namáhej si svou hlavičku. Podruhé mě na švestkách nenachytáš. Nevyprovokuješ mě k žádné odezvě. Jsem silnější než ty, odhodlanější, vytrvalejší, zkušenější. Nemáš šanci! Můj konec se blíží a ty na tom nic nezměníš.

část třetí - terapie číslo tři

Je naprosto neuvěřitelný. Zase tu dřepí, zírá Merlinví kam. Trochu se obávám, že takovou pecku, jako posledně, už nevymyslím. Jak ho porazit? Už to mám! Použiji proti němu jeho vlastní zbraně. Vezmu si židli a postavím ji naproti němu, posadím se a opakuji jeho pohyb prstů. Tahle taktika musí zabrat. Nikdo by nedokázal vydržet upřený pohled druhého a nekonečné opakování vlastních pohybů. Jenže on nereaguje.

„Chci pryč!“ zvednu se najednou a zakřičím. Je mi úzko. Proč veškeré mé snažení vychází na prázdno? Jaký má smysl v tom pokračovat, když on to sabotuje. Byl mou poslední nadějí, cestou ven, způsobem, jak si udržet zdravý rozum a on jen samolibě čumí do zdi! To je vrchol!

„Baví vás to?“ nakloním se k němu.

„Máte radost?“ cloumá mnou neuvěřitelná chuť ho praštit. Nevím, kde se ve mně bere síla zvednout židli a hodit ji na zrcadlo.

„Víte, co to znamená? Sedm let neštěstí!“ stále nic. Je jako kámen, socha z mramoru. Chce se mi brečet. Slzy mě pálí v očích. Ale ne, před ním plakat nebudu, tu radost mu neudělám!

„Už nechci pokračovat! Zastavte to!“ copak je ten lékouzelník hluchý?

„Jaký to má smysl? Všechno je mu jedno! Proč to prodlužovat?“ vysvobození přichází, Andrea mě odvádí pryč, ani jedinkrát se neohlédnu…