Naděje - kapitola pátá

Odradí Hermionu Severusova reakce? A začne Severus konečně spolupracovat s lékouzelníky? Pátá kapitola je tu pro vás :)

Veškerá práva ohledně tématu HP náleží J.K.Rowling, za vše ostatní je odpovědná má mysl v těsné spolupráci s mou fantazií. Píšu pro zábavu, čtenářky a ne pro zisk. Bez souhlasu autorky platí zákaz kopírování textu.

část první - Hermiona nedá pokoj

On mě vyhodil… Ale co jsem vlastně čekala? Otevřenou náruč? Profesora Snapea klečícího na kolenou a vítajícího můj příhod? Jásot? Ovace? Obávala jsem se, že jeho reakce bude nijaká. Až teď si uvědomuji, že nejhorší by bylo, kdyby mne snad ani nepoznal. Andrea mě odvedla na pokoj a šla pro lékouzelníka. Pěkně to schytám, ale je mi to jedno.

„Hermiono, co nám to děláte?“ pronesl zklamaně lékouzelník.

„Musela jsem ho vidět,“ odvětila jsem tiše. Možná bych se měla stydět nebo se kát, ale nic takového necítím.

„Nemůžete rušit jiné pacienty, navíc v jejich soukromých pokojích,“ vytýkal mi. Chtěla jsem odvětit, že jsem obtěžovala jen jednoho a ani se to nedá brát jako obtěžování, vždyť jsem ho jen šla pozdravit, ale mlčela jsem. Tupě jsem mu zírala na boty, na tu nechutně zářící sterilní bílou.

„Je mi to líto,“ špitla jsem nakonec.

„Ani fakt, že se jedná o vašeho bývalého profesora, vás nikterak neomlouvá. Musíte respektovat zdejší pravidla, ať už se to neopakuje,“ upozornil mne, cosi zašeptal Andree a odešel.

Určitě mě teď nespustí z očí. Jak se ale za ním dostanu? Nevzdám se, ne po tom všem, co jsem musela absolvovat, abych ho tu našla. Ano, je nevrlý, jenže on je nevrlý pořád. Byl někdy jiný? To je přece dobré znamení!

Hlavou se mi honilo nekonečné množství myšlenek. Ne nadarmo se říká, že ve dvou jde všechno lépe a nám dvěma by to prospělo. Jsem o tom skálopevně přesvědčená a nikdo mi nevnutí opak.

část druhá - Severusova úleva?

Nezvyklá úleva se rozlila v celém mém nitru. S trochou nadhledu bych dokonce byl ochoten konstatovat, že venku je relativně průměrný den. Merline, určitě mi dávají silnější léky. Jak jinak bych si měl vysvětlit ten náhlý příval optimismu?

„Jak se dnes máte, profesore?“ ptá se vrchní sestra, jejíž jméno si nepamatuji.

„Průměrně,“ odvětím nepřítomně, aby si nemyslela, že jsem nevychovaný hulvát.

„To je pokrok,“ usměje se.

Jakýpak pokrok? Pouhá náhoda, omyl, nedopatření, nehoda, jen ne pokrok! Ptáci přestali řvát, nebe není nechutně modré, ale příjemně šedé, fouká slabý větřík, v zahradě se nikdo neprochází. Nebýt té hloupé Grangerové, která se sem po obědě vplížila, byl by to další nudný den u svatého Munga. Pouhá ztráta času na cestě k tolik očekávanému konci, která mi byla nečekaně narušena tou vševědoucí mudlovskou… DOST! Ještě jsem neklesl tak hluboko, abych to slovo vypustil z úst, byť v mysli.

část třetí - důležitý rozhovor

Rozhovor dvou lékouzelníků odehrávající se v době, kdy Hermiona tiše spřádala další plány a Severus s nevolí zjistil, že se mu ulevilo…

Hlavní lékouzelník: Briane, to nemůžeš myslet vážně, nevíme, co mu je.

Mladý lékouzelník: A nezjistíme to, pokud se nebudeme snažit. On nám to sám neřekne.

HL: Vím, že nespolupracuje, ale tohle není dobrý nápad. Pomyslel jsi na tu mladou dámu? Jeho útoky ji mohou poznamenat.

ML: Vždyť i ona se potřebuje pohnout z místa, mudlové tomu říkají léčba šokem. Já bych to nazval proti strachu strachem.

HL: Hodně naivní řešení. Jak si představuješ realizaci? Zavřeme je do jedné místnosti a počkáme, co se bude dít?

ML: Ale no tak, sám jsi viděl, že dnes vypadal pan Snape velice uvolněně. Musí svůj vztek ventilovat. Nic nenapáchá tolik škody jako potlačovaná zlost. Potřebuje ji ze sebe dostat a vůči všemu byl zatím apatický a lhostejný. Až ona z něj dokázala dostat jinou než rezignovanou reakci.

HL: To vše usuzuješ na základě jedné příhody?

ML: Za celou tu dobu, co tu je, jsme vyzkoušeli kde co, ale na něj prostě nic nezabírá. Dnes poprvé projevil emoce. Zareagoval jinak než netečností. To musí něco znamenat!

HL: Já ti rozumím, příteli, ale nechce se mi to líbit. Jak to obhájím, když se tvůj plán nezdaří?

ML: Převezmu za to plnou odpovědnost.

HL: Myslíš to vážně?

ML: Smrtelně. Dej mi na zkoušku deset dní. Obden je nechám společně strávit jednu hodinu. Co se může stát?

HL: Vyjma toho, že…

ML: Ha, vidíš, nic tě nenapadá. Není nebezpečný, nemá hůlku. A k jeho profilu mi hrubé násilí v podobě útoku židlí nebo uškrcení opravdu nepasuje. Než se zeptáš, bezhůlkovou magii nepoužije, zdi nemocnice přece tlumí její projevy. Je postavená na dávném druidském posvátném místě, jehož energie tento druh magie neutralizuje.

HL: Jako vždy skvěle připravený. Jak dlouho jsi tenhle projev piloval?

ML: Dvě hodiny před zrcadlem. Teď vážně – chceš je tu nechat do konce jejich dní jen tak přežívat? Nebo se v jejich vlastním zájmu pokusíme vyzkoušet všechny možné i nemožné metody, které můžeme?

HL: Na tom něco je.

ML: No hurá!

HL: Nejásej předčasně. Tři setkání, ale pokaždé na ně bude někdo v místnosti dohlížet.

ML: Já osobně, ovšem ne v místnosti, ale za zrcadlem.

HL: Děláš si legraci?

ML. Uznej, že tam nemůžu sedět jako nějaký dráb. Musí mít pocit, že jsou sami, jinak to můžu celé rovnou zabalit – neuvolní se, neotevřou, když je budu svým pohledem svazovat.

HL: Dobrá, dobrá – ať je po tvém.

Mladší z lékouzelníků odcházel spokojený sám se sebou. Starší pochyboval o správnosti svého rozhodnutí, ale v jednom musel dát kolegovi zapravdu – nečinně přihlížet není východisko.