Naděje - kapitola třináctá

Doktor Abrahams je velice specifický člověk, jak se snese se Severusem a přinesou jeho neobvyklé metody něco nového? A nadešel čas, aby se i Hermiona konečně pohnula z místa.

Veškerá práva ohledně tématu HP náleží J.K.Rowling, za vše ostatní je odpovědná má mysl v těsné spolupráci s mou fantazií. Píšu pro zábavu, čtenářky a ne pro zisk. Bez souhlasu autorky platí zákaz kopírování textu.

část první - přinese středověká metoda výsledky?

Pouštění žilou. Tohle není návrat ke středověku, nýbrž degradace lékařství na šarlatánství! Zuřím, ale jsem slabý na to, abych se projevoval jinak, než tichým mlčením. Tři týdny se stále dokola opakuje tentýž nudný postup – odeberou mi značné množství krve, které hned doplňují novou, nekontaminovanou hadím jedem. Kdejaký upír by mi mohl závidět. Následují testy. Hladina jedu klesá prý pomalu, ale klesá, což je naprosto výtečné znamení. No, jak pro koho. Nesnáším toho buclatýho ješitu! Nejradši bych mu ty jeho brýle rozšlapal!

„Jak se dnes má náš nevrlý pacient?“ a je tu zase. Mít hůlku, zmenším ho na pět centimetrů a utopím ve sněžítku! Popíjí kávu, nechutně voní. Tak nechutně, že bych si hned dal taky. A v podpaží drží noviny. Nevypadají jako mudlovské. Ale proč by si tenhle šmudla četl Denního věštce?

„Jde to naprosto výborně,“ uznale zkontroluje záznam.

„Pomalu,“ procedím skrz zuby dostatečně otráveně.

„Na někoho, kdo se vlastně vyléčit nechce, máte vcelku protichůdná prohlášení,“ měří si mne pohledem, odloží noviny na stůl – není to Denní věštec – a odchází. Opatrně se pro ten list natáhnu, když už je tady, co bych se nepodíval.

část druhá - Minerva na výzvědech

 „Jak to pokračuje, pane Abrahamsi?“ zeptala se Minerva starostlivě.

„Velice slibně, paní ředitelko, velice slibně. Hrubý odhad je přibližně jeden měsíc a bude v pořádku. Nakolik se ovšem zlepší jeho nálada a snášenlivost s jinými lidmi, to nejsem schopen říct,“ usměje se.

„To už je to nejmenší, pane doktore,“ spokojeně si oddechla bradavická ředitelka.

„Dnes jsem mu v pokoji nechal noviny s lektvarologickou tématikou, tak doufám, že ho něco z toho zaujme. Byl dlouhou dobu mimo a soudě podle toho, co vím od vás, by to mohl být lék na jeho, řekněme, podrážděnost,“ svěřoval se jí se svým plánem.

„Máte velice neortodoxní metody,“ uznala Minerva, které se znatelně ulevilo.

část třetí - vyšel doktorův plán?

V současné době hledá lektvarologická komise zájemce, který by vedl výzkum jedovníku madagaskarského, jehož role je pro přípravu lektvarů nevýslovná. Tato rostlina je nejen velikou vzácností, ale je i těžké ji najít. Jen málo lidí dokáže zjistit, kde roste nebo jak ji dokonce pěstovat. Jedním z těch málo vyvolených byl Severus Snape, který je, Merlinžel, zavřen u svatého Munga a není naděje na jeho návrat zpět do naší společnosti. Jeho znalosti a vědomosti nám velice scházejí. Nemáme další odborníky jeho formátu.

Případní zájemci nechť pošlou sovu na odbor letkvarologického výzkumu při univerzitě Sorbonna, Paříž.

„Já jim dám, že není naděje!“ odseknu.

„Rozhodl jste se dávat dary?“ ten doktorskej šašek tu je zase.

„Ne, rozhodl jsem se dokázat, že to, co tu píší, není pravda! Máte pergamen, brk a sovu?“ vyjedu na něj ostře.

„Kouzelné slůvko?“ jemu snad nic nezkazí náladu! „A jestli řeknete HNED, nic vám nedám.“

„Prosím,“ rezignuji.

„A že to nebolelo? Mám papír a pero, bude to stačit? Předám to svému příteli, je kouzelník. Naprosto důvěryhodný, postará se o doručení,“a podá mi propriety, o které jsem si řekl. Nevěřím mu ani slovo, jenže sám to poslat nemůžu, takže mu budu muset věřit. Raději se pustím do psaní, než mne oblaží dalším svým nezdolným optimismem.

část čtvrtá - čím posunou Hermionu kupředu?

Musím se naučit stát na vlastních nohách. Být sama sebou. Nebát se a nespoléhat, že mě z toho vytáhne někdo druhý nebo tu bude, abych se o něj mohla opřít. Válka skončila, Snape je pryč, Harry a Ron už za mnou nepřišli jak dlouho. Jsem tu jen já. Hermiona Jane Grangerová. Trvalo dlouho, než jsem se dostala až sem, do tohoto bodu, k tomuto poznání. Musím začít věřit v zítřek. Jsem mladá. Všechno je přede mnou. Zní to jako další z mnoha klišé. Jsem zavřená v nemocnici, co mi má pomoct víc? Nejsem masochista, odmítám se v tom dál plácat. Nastal čas udělat krok kupředu. A já ho udělala, i když jen od postele ke dveřím v pokoji v nemocnici svatého Munga. Mělo to být symbolické a… vchází Andrea.

„Hermiono, mám menší problém,“ no, to mi ten optimismus uhasila hned v zárodku.

„Druhé patro je celé zamořené, bude trvat týden, než se vyčistí. Ani kouzelníci nemohou budovy nafukovat donekonečna, takže musíme začít dávat pacienty po dvou. Tedy tam, kde to jde a nehrozí žádné nebezpečí, což u tebe určitě nehrozí,“ usměje se na mě. No, to záleží na tom, koho mi sem dáte, ale mlčím.

„Mám tu starší paní, nemluví, většinu dne vlastně prospí,“ pokračuje.

„A někoho dalšího?“ když už mi sem mají někoho strčit, tak ať je to někdo komunikativní. To by byla, panečku, změna!

„Devítiletá Amber, krásná holčička, moc chytrá, jen taková…,“ Andrea se na chvíli zarazí.

„Jaká?“ zeptám se netrpělivě.

„Smutná a zlomená jako…,“ zarazí se podruhé.

„Já,“ pokusím se usmát, ale zřejmě se mi to moc přesvědčivě nedaří. „Jestli můžu poprosit, tak bych si vybrala Amber,“ je to znamení. Určitě!

„Dobrá, během hodiny ji sem přemístíme. Zajisté si budete rozumět,“ kývne souhlasně a odchází. Konečně tu nebudu sama. Merline, děkuji. Z ničeho nic mne ale přepadne strach, co když s ní nebudu vycházet? Jak se komunikuje s malou holčičkou? Budu s ní mít o čem mluvit? A vůbec jsem se nezeptala, co jí je a proč je tady. Hermiono, ty idiote!

„Ahoj,“ vyruší mne z úvah tiché špitnutí. Stojí u dveří, objímá plyšového medvídka a se strachem v očích si mne prohlíží.

„Ahoj,“ odpovím na pozdrav, „jsem Hermiona.“ Nemám jí podat ruku? Ne, to by bylo moc dospělé.

„Já Amber,“ představí se. „Hermiona?“

„Hm,“ přikývnu, „představovala sis mě jinak?“ Hlavně nesmím narušit její osobní prostor, vzpomenu si na větu z nějaké praštěné psychologické příručky.

„Myslela jsem, že jsi větší,“ přitiskne si medvídka ještě těsněji k sobě, ale na tváři se objevuje náznak úsměvu.

„Jako na výšku nebo na šířku?“ trochu nechápu, jak to myslí. Není mi devět.

„To ne!“ rozesměje se nečekaně, „ale jsi hrdinka a nemáš žádný svaly.“ Teď už se nechytám ani trošku.

„Svaly? Kouzelníci nepotřebují svaly, mají hůlky a mozek,“ objasňuji.

„A co když ti tu hůlku seberou nebo se praštíš do hlavy?“ no, tak na tuhle otázku teda nemám odpověď.

část pátá - Severus pochybuje...

Neunáhlil jsem se? Co když jsem to celé špatně zformuloval? Jsem pryč už dlouho, kde beru tu jistotu, že mne přijmou zpátky? Má počáteční euforie opadá. A já… všemocný Merline, mám strach! Byla to chyba, obrovská chyba. Může za to ten brejloun! Určitě mi tam ty noviny nechal schválně! Stoprocentně. Přesně jeho styl! A Minerva na tom taky nese vinu. Proč mě dávala do mudlovské nemocnice? Nakonec mi byla milejší ta Grangerovic fňukna. Přesně těmto stavům jsem se chtěl vyhnout. Smířen s vlastní realitou a končící existencí jsem byl připraven odejít a teď se tu plácám jako ryba na suchu. Přísahám při všem, co znám, že jestli mi přijde odmítavé stanovisko, uzdravím se a všem to dám náležitě-

„Váš dopis byl včera doručen,“ sežrat! Co mi leze do myšlenek?

„A nebyl bych tak nabroušený, určitě vás přijmou,“ teď jsem rád, že tu hůlku u sebe nemám, protože by došlo k velikému neštěstí a já bych skončil v Azkabanu… . Než stihnu adekvátně zareagovat, zmizí.