Máte právo 4

Od vážnějších věcí se dnes přesuneme k něčemu... volnějšímu. Protože máme právo těšit se z východu slunce a nevzdat se naděje...

Veškerá práva ohledně tématu HP náleží J.K.Rowling, za vše ostatní je odpovědná má mysl v těsné spolupráci s mou fantazií. Píšu pro zábavu, čtenářky a ne pro zisk. Bez souhlasu autorky platí zákaz kopírování textu.

4. Máte právo těšit se z východu slunce a nevzdat se naděje       

Čtyři měsíce v tom příšerném obchodě. Tušil, že až tohle skončí, budou slova jako podprsenka, podvazkový pás, kalhotky a punčochy patřit mezi zakázaná. Navíc se začínaly potvrzovat jeho původní domněnky o tom, že Lizbeth – majitelka – po něm nekouká jen jako po zaměstnanci a bývalém vězni z Azkabanu, ale také jako čistě po… muži. Dnes po něm chtěla vylovit jeden balíček ze spodního regálu. Byl úplně vzadu, takže místo aby si kleknul (měl svůj oblíbený italský oblek a v tom si vážně odmítal kleknout na zem!), ohnul se a neušlo mu, jak hypnotizuje jeho… ošil se odporem při té představě. Upřímně doufal, že už se to víckrát nestane, neboť jeho trpělivost měla své meze a velice nerad by ztroskotal na něčem takovém, jako byly chlípné myšlenky nějaké obstarožní vdovy! Naposledy zkontroloval svůj obraz v zrcadle. Chystal se na další povinnou schůzku se svou právničkou. Byl sám zvědavý, jak se bude Hermiona Grangerová chovat. Na té poslední, krátce po jejich setkání v parku a jeho následném domácím ošetřování, byť v kanceláři, se na něj ani jednou nepodívala. Stydlivě klopila zrak a on byl opravdu napnutý, jaké to bude dnes. Měl v záloze několik nápadů, jak ji řekněme… lehce vykolejit. Tahle hra byla zábavná, ale taktéž svým způsobem frustrující a přišel čas pohnout se o stupínek výš. Sem tam přistihl sám sebe při otázce: Jak daleko hodláš zajít? Odpověď neznal. Je to případ té úvahy, kdy se závěry zabýváte až ve chvíli, kdy vás hra samotná přestane bavit. A k tomuto bodu měl prozatím velmi, velmi daleko. Takže proč řešit něco, co teď řešení nemá…

Ještě teď se červenala, když si vzpomněla na minulé sezení. A dnes měl přijít znovu. Nedokázala se mu podívat do tváře. Měla pocit, že by z ní dokázal všechno vyčíst. Ty sny, které ji v noci budily. Představy, kterými ji její mysl pronásledovala celý den. Nechápala, kde se to vzalo. Vždyť to byl Lucius Malfoy. Nikdy jí nepřipadal jako objekt zájmu nebo typ muže, o kterém by snila nebo který by ji, nedej Merlin, dokonce vzrušoval. A z ničeho nic tu stál, dokonalá hladká hruď, svalnaté ruce, dlouhé blond vlasy, které by na jiném muži vypadaly divně, přísná aristokratická tvář, tichý dech, pronikavý pohled očí, jejichž barva byla těžko určitelná. Nedokázala se rozhodnout mezi šedou a modrou… Hodiny ukazovaly půl jedné, okamžik pravdy. Musí překonat stud. Není přece žádná pubertální školačka, ale dospělá mladá žena, která by se měla umět dostatečně ovládat a nenechat pudy, aby s ní takhle… cloumaly. Je profesionálka a jako taková se musí chovat! Lucius Malfoy je její klient, má za něj odpovědnost, jejím úkolem je, aby zdárně ukončil podmínku, a pak už se jejich cesty v životě nestřetnou. Chce to chladnou hlavu, hluboký nádech, napočítat do deseti… a je tady…

Lucius rázně vešel, sebejistý, klidný, odhodlaný, s matným náznakem úsměvu a zdvořilostí sobě vlastní. Pozdravil, přijal nabídnuté křeslo i kávu. Poděkoval lehkým kývnutím hlavy. Neměl by těmito teatrálními gesty plýtvat, ale chtěl-li udělat patřičný dojem, musela jeho aristokratická strohost a chladnost na malý okamžik stranou. Slečna Grangerová si zdvořile odkašlala, zeptala se ho, jak probíhá jeho práce, zda se snad nevyskytly nějaké komplikace či nepříjemnosti. Nabídla mu možnost požádat příští měsíc Starostolec o rozšíření seznamu používaných kouzel, což bez náznaku nadšení samozřejmě přijal. Všiml si na stole světle modré pozvánky na ples, který pořádalo ministerstvo kouzel pod záštitou uměleckého souboru Davisova kouzelnického divadla… maškarní ples. S jeho kontakty by neměl být problém zjistit, zda a za co půjde naproti němu sedící slečna, která si právě nervózně hrála s prsty. Vyslechl datum další schůzky a při zpáteční cestě na Manor se stavil za svým soukromým detektivem, měl pro něj další úkol. S jeho dosavadní prací byl na výsost spokojen… co vlastně zjistil, vyjma skutečnosti, že Hermiona chodí každou neděli do Hyde parku, jak se na vlastní oči poměrně nedávno přesvědčil? Každé ráno si kupuje pečivo v mudlovské pekárně v budově vedle své kanceláře. V pondělí bagel, v úterý makovku, ve středu jahodový koblížek, ve čtvrtek povidlový šáteček a v pátek mandlovo-ořechový koláček. V úterý večer chodí do kina, většinou na romantické nesmysly, nikdy na horor, zřídka na komedii nebo animovaný film. Ve středu si půjčuje knihy v mudlovské knihovně nedaleko svého bytu. Každý čtvrtek chodí na kapučíno s Harry Potterem a sem tam se k nim připojí Ginny Weasleyová. Ronalda, jejího bývalého přítele, s ní detektiv neviděl ani jednou, prý je kdesi ve Španělsku se svou novou přítelkyní. V pátek navštěvuje hodiny cvičení s názvem, který začínal na pé, ale Lucius si ho nepamatoval. Vůbec mu ty mudlovské názvy přišly takové… nezapamatovatelné. 

Vypadá to, že vyjma sledování Hermiony a vymýšlení způsobů, jak se jí dostat nejen do hlavy, ale případně i pod sukni, neměl Lucius jiné zájmy. Ovšem opak byl pravdou. I když se z obchodu vracel poměrně unavený, stále měl dostatek času věnovat se obchodům a jednáním, která vedl před svým uvězněním. Ano, musel k tomu z jistých důvodů používat prostředníky, ale to byla minimální překážka. Měl talent pro diplomatická jednání všeho druhu, dokázal zpeněžit prakticky cokoli. Vždy bylo nejdůležitější skloubit poptávku s adekvátní nabídkou a někdo Luciusova formátu s tímto neměl nejmenší problém.

Aby přežil čtrnáct dní do plesu a nezabil svou nadřízenou, která se sice držela stranou, ale Lucius nepochyboval, že ho po očku stále sleduje, přemýšlel, jaký kostým zvolí a jestli uhodne Hermionin. Horkým favoritem byla kniha, ale to mu přišlo nezpracovatelné i na kouzelníky, takže se přikláněl k nějakému zvířeti, nejspíš kočce. Sám hodlal zvolit páva, případně ho ještě lákal pirát. Mohl by totiž mít černou paruku, což mu přišlo jako zajímavá výzva. Ptáte se, kde sehnal pozvánku? Vážně?

Vůbec se jí na ten večírek nechtělo. Maškarní… jak dětinské. Navíc tam měla jít bez doprovodu. Nakonec ji Harry a Ginny přemluvili, aby šla. Respektive do ní hučeli tak dlouho, až radši kývla, aby od nich už měla pokoj.  Úskalí v podobě vymýšlení kostýmu za ni vyřešil Křivonožka, který se jí motal kolem nohou, když se pokoušela o nějaký nápad. Nebylo to originální, ale účel to splnilo. Měla krásné černé šaty s rezavozlatými ornamenty, které měly simulovat pruhovanou kočičí srst plemene z Moldávie, dlouhé rukavičky potažené jemným kožíškem, místo náhrdelníku obojek s přívěškem v podobě písmenka há, čelenku s oušky a škrabošku. Bylo docela vzrušující hrát si na jeden večer na slečnu tajemnou. Nejvíc ji přitahoval jeden pirát. Na kouzelníka to bylo nezvykle mudlovské téma. Měl černé dlouhé kudrnaté vlasy, černou škrabošku přes oči, velký klobouk, červený zlatě vyšívaný kabátec, černé kalhoty, vysoké boty, kord u pasu a rukavice. Ty oči a vůně připomínaly… ne, to bylo naprosto nemožné… už ho prostě viděla všude… nejvyšší čas začít myslet na nový vztah… mužský element v jejím životě evidentně chyběl… proto ta posedlost, sny, touha, myšlenky… moc se k němu upínala. A tak využila skutečnost, že se jí tajemný pirát dvořil. Tančila s ním, přijímala jeho lichotky, gesta a doteky, které se s míjejícím večerem stávaly stále důvěrnějšími. Když ji skoro k ránu vzal na terasu, s očekáváním ho následovala, aby společně zahlédli východ slunce. V té magii barev po nádherně stráveném večeru a vlastně i noci spatřila naději. Vyrazilo jí to dech, na malý okamžik ztratila pevnou půdu pod nohama, a kdyby ji pirát nesevřel v náručí, omdlela by. Takhle se tiskla k jeho hrudi, hleděla mu do očí a nebránila se nevyhnutelnému… polibku…

Lucius si celý večer užil nad očekávání. Ta Grangerovic slečinka byla vcelku ucházející tanečnice a velmi dobrá společnice. Zarazil ho její rozhled a znalosti, když s ním dokázala držet krok, ať změnil téma jakýmkoli směrem. Ani si neuvědomil, kolik času s ní strávil. A když ji vzal na terasu, kde podle představ mladých žen má končit každý správný večírek polibkem, zaskočil ho východ slunce. Nebyl romantik, nesnášel klasická klišé a hraná gesta, přesto ho ten pohled… zahřál a do nadcházejícího nevyhnutelného polibku se nemusel nutit. Přišlo to naprosto… automaticky. Co ovšem odmítl, bylo hrát si na upejpavého, nezkušeného milence, takže to nebyl žádný letmý polibek, ale naopak velice vášnivý, dravý a hluboký… Malfoy nedělá nic napůl!