Máte právo 6

Člověk by měl mít možnost být sám sebou a především neznat odpověď na všechno. Stejně jako hrdinové v dnešní kapitole.

Veškerá práva ohledně tématu HP náleží J.K.Rowling, za vše ostatní je odpovědná má mysl v těsné spolupráci s mou fantazií. Píšu pro zábavu, čtenářky a ne pro zisk. Bez souhlasu autorky platí zákaz kopírování textu.

6. Máte právo být sám sebou a neznat odpověď na všechno

Lucius pozoroval, jak Hermiona neví, co má udělat. Nesnášel plačící ženy. Slzy pro něj byly známkou slabosti a také prostředkem k vydírání. Proto oceňoval, že se snaží ovládnout. Nakolik ovšem bude či nebude úspěšná, tomu přihlížet odmítal. Rozhodl se zakročit a pozval ji na večeři. Překvapená Hermiona na okamžik zaváhala, necítila se na pobyt na veřejnosti. Lucius vytušil, odkud pramení její nervozita (ne, nebyl telepat, nepoužil nitrozpyt ani jiný způsob čtení myšlenek, prostě měl štěstí na odhad a několik let zkušeností jako bonus) a dodal, že večeře se uskuteční na Manoru, kde bude mít klid na to, aby se dostatečně vzpamatovala. Konečně souhlasila. Pokud se ptáte, zda měl takový vývoj Lucius v plánu, pak odpověď zní ne. Není umění vytvořit plán a striktně se ho držet, opravdová magie tkví v improvizaci.

Chtěla jít domů… Dát si horkou sprchu… Zalézt si do postele a zapomenout, že se události poslední hodiny kdy odehrály. Ještě nikdy si nepřipadala tak… poníženě nebylo to správně výstižné slovo. Poprvé za svůj život nemohla najít adekvátní výraz, a to ji štvalo snad víc než incident sám. A Lucius tomu nasadil korunu svým pozváním na večeři. Přemýšlela, jak ho taktně odmítnout. Přece jen mu vděčila za to, že z toho vyvázla jen se zmačkanou sukní a prasklým rtem. Mohlo to dopadnout mnohem hůř, kdyby nezasáhl. Když dodal, že to myslel jako pozvání na Malfoy Manor, a ne do nějaké lepší restaurace, kde by byla vystavena zvídavým pohledům, souhlasila. Teď, když seděla u stolu a upíjela víno, přemítala, zda přijala z vděčnosti nebo spíš ze zvědavosti.

Lucius postavil sám sebe před velice zajímavé dilema. Měl by této nastalé situace využít nebo ne? Dlouho se tím netrápil, byl Zmijozel a navíc… Malfoy… Co chce, to si vezme… V jeho hlavě právě vyklíčil dokonalý plán! Rafinovaný, zákeřný, krutý a přitom tolik, tolik zábavný. Pousmál se a napil se vína.

Hermiona si vychutnávala výtečnou pečeni a z úsměvu, který bleskl Luciusovi na tváři, ji nepatrně zamrazilo. Co měl za lubem? Najednou začala hrát hudba, Malfoy vstal a natáhl k ní ruku. To gesto šlo jen těžko přehlédnout nebo ignorovat. Přijala tichou nabídku k tanci. Blízký kontakt, který následoval, jí nebyl úplně příjemný… Na malou chvíli pocítila odpor a chuť odstrčit ho. Co přimělo někoho, jako je Lucius Malfoy, aby jí věnoval tolik pozornosti? Mohl ji nechat v kanceláři a jít si po svém. Určitě by si našel lepší společnost na večer než je zrovna mudlovská… Hermiona v duchu okřikla sama sebe. Byla prostě jeho právnička, možná se chtěl ujistit, že ho nenechá ve štychu. Mohla se ho jednoduše zeptat a věděla by to hned, ale najde v sobě tolik odvahy? A především vhodná slova? Nemůže se přece jen tak vytasit s otázkou: „Co má tohle všechno znamenat?“

Jestli Luciuse něco vysloveně točilo, pak to bylo zjištění, že jeho společník nebo společnice mu nevěnuje dostatečnou pozornost. Neznamená to, že by snad byl na muže, ale spadala do toho i obchodní jednání, nejen vztahy s opačným pohlavím. Velice se ho dotklo, že myšlenky jeho společnice lítají kdesi mimo, a ona se nesoustředí. Jak to poznal? Co myslíte?  Tančili spolu, a když se při tanci rozptylujete, pak vypadnete z rytmu. Zvažoval, zda celý nápad neodpískat a nenechat ho na příhodnější okamžik. Ovšem jestli muži něčím neoplývají, pak je to trpělivost. V rámci tance dovedl Hermionu k jídelnímu stolu, u kterého společně večeřeli…

Věděla, že by se měla zaměřit na daný okamžik a ne nechat myšlenky poletovat všude kolem. Navíc k otázkám, na které stejně neznala odpovědi a cesta k nim se prakticky rovnala pokusu o sebevraždu. Zpozorněla ve chvíli, kdy zadkem narazila do desky honosného stolu. Déjà vu… Lucius se k ní přitiskl, jeho horký dech, který cítila na šíji, vyvolával mrazení po celém těle. Opřela se dlaněmi o jeho hrudník a zarazila se. Vážně se ho chystala odstrčit? Taky jí dá facku? Co když se tomu ale chce poddat? Zvítězí zdravý rozum nebo touha zjistit, kam až to tentokrát zajde? Bude to stejně intenzivní, jako jejich poslední polibek v uličce? Měl snad prsty v jejím napadení Konstantinem? Jedná se o jakýsi zvrhlý plán? Co je pak jeho cílem? Ona? Touha porazila sebeovládání. Zvedla hlavu zrovna v okamžiku, kdy on tu svou sklonil k ní, aby ji políbil…

Velice zábavná chvilka – vnímal, jak trhaně dýchá a svádí svůj vnitřní, předem prohnaný, boj. Muži jako on přece žádná neodolá! Cítil její dlaně na své italské košili. Čekal, jestli sebere odvahu a dokáže ho odmítnout. Nedokázala, zvedla hlavu a pootevřela rty, což byla pro Luciuse jasná výzva. Chtěla si hrát? Budou si hrát! Vášnivě ji políbil, vyhrnul její sukni a pak ji posadil na stůl. Bez zaváhání roztáhla nohy, aby mohl blíž k ní. Nespěchal, toužil ji nechat čekat, napínat, aby byla zmatená a snad i lehce frustrovaná. Přijímala jeho polibky bez protestů, vycházela mu vstříc, pokoušela se rozepnout mu horní knoflíček, ale on ji zastavil, nemínil se svlékat.

Byla naprosto zmatená… Sváděl ji… Líbal… Hladil… Vzrušoval… Provokoval… Ale když mu chtěla začít rozepínat knoflíčky u košile, tak ji nečekaně zastavil. Proč? Tápala a ani trošku tomu nerozuměla. Další případné úvahy umlčel sám Lucius, protože najednou ucítila jeho ruku na krajkových kalhotkách. Teď už to bylo celé postavené na hlavu, ale místo jakéhokoli protestu se zmohla jenom na hlasité vzrušené vydechnutí.

Podobnou hru hrál již tolikrát, že se nemusel ani moc namáhat. Ženy reagovaly vždy stejně, lišila se jen doba, po kterou musel vyvíjet své snažení. Navzdory hraným zábranám či neskrývanému šoku nad jeho troufalostí nedokázala žádná odolat. Byl si natolik jistý svou vlastní neodolatelností a zručností. Dobře věděl, co dělá a uměl si to náležitě vychutnat. A pokud se jednalo o tak nezkušenou partnerku, jakou Grangerová stoprocentně byla, pak měl vyhráno ještě, než vůbec začal. Weasley mu nesahal ani po kotníky.

Stále nedokázala uvěřit tomu, co se právě odehrávalo. Ne, že by nic podobného nikdy nezažila, jen ne… takhle. Většinou u podobné… činnosti… byla sama a teď ji líbal Lucius Malfoy a jeho ruka ji přiváděla na hranice rozkoše. Nedokázala normálně přemýšlet, zvládla se jen soustředit na vlny uspokojení a horka, které se jí rozlévaly po celém těle. Už ji nenapadaly žádné otázky, úvahy. Pryč byly všechny teorie zdůvodňující motivy jeho jednání. Byli tu jen oni dva. Dokud vše neskončilo, Lucius ji naposledy nepolíbil a neomluvil se zdvořile, že je už moc pozdě…

Dobrá, mohl zvolit lepší výmluvu, ale musel jednat rychle, jinak by se nedokázal ovládnout. Ano, bylo těžké přiznat zjevnou skutečnost. Grangerová ovšem byla tak poddajná, správně stavěná a navíc dokonale připravená… Studenou sprchu! Přesně tu si teď dá! A pak přijde ta zábavná část, i když vezmeme-li to kolem a kolem, bude to spíš záležitost správného načasování, taktiky, strategie, vyčkávání a taktéž je potřeba notná dávka… trpělivosti. To se mu úplně nezamlouvalo, ale situace si přesně toto žádala. Však on najde způsob, jak se rozptýlit.

O několik dní později ležela Hermiona v posteli a snažila se procházet poznámky k případu, který měl zítra stání před Starostolcem. Jakmile se začetla do dokumentů, jednotlivé řádky se začaly z ničeho nic formovat a zobrazovat tvář Luciuse Malfoye a její ve vášnivém polibku. Někdy svou představivost nenáviděla. Nedalo se to ničím zahnat ani přebít. Nejhorší na tom všem bylo, že ho od jejich večeru na Manoru nikde nepotkala, dokonce ani nezahlédla. Nekonala se žádná nečekaná a neobvyklá setkání. Omluvil se i z jejich poslední povinné schůzky. Poslal omluvu s potvrzením od svatého Munga, že je kvůli neidentifikovatelné viróze, která se velmi podobá mudlovským planým neštovicím, upoután na lůžko a musí být v domácím ošetření a karanténě, dokud se nepotvrdí, že choroba není nakažlivá. Ničemu nerozuměla a připadala si… zneužitá…