Den devatenáctý

Dnešní dílek nám nabídne opět pohled z trošku jiné strany a možná budete překvapeni, kdo se odhodlal k velmi neobvyklému kroku.

Dáreček vymyslela Pajka, díky ♥

Veškerá práva ohledně tématu HP náleží J.K.Rowling, za vše ostatní je odpovědná má mysl v těsné spolupráci s mou fantazií. Píšu pro zábavu, čtenářky a ne pro zisk. Bez souhlasu autorky platí zákaz kopírování textu.

Severus vytvořen pomocí ChibiMaker, křídla a dárečky staženy z openclipart.

19.12

Třikrát začal psát list a pokaždé skončil pergamen v plamenech. Nenacházel vhodná slova. Nemohl přijít na žádná dostatečně výstižná. Chtěl, ne, přál si, aby to mělo nějakou formu, protože se jednalo o vánoční dárek pro velmi speciální osobu. A byť mu dotyčná osoba naháněla spíš hrůzu, nebýt jí, nebyl by tam, kde teď je. Nenávist, ne, strach ho nasměroval k bylinkám. Na cestu, po které by jinak nejspíš nešel. Po zmuchlání pátého kousku se rozhodl neplýtvat materiálem a jednoduše se ke všemu postavit čelem! Oblékl si hábit a přemístil se do Bradavic. Než se zeptáte, jak mohl, tak proto, že byl pomocným profesorem bylinkářství. Sice se teprve zaučoval, ale to v tom nehrálo roli. Oprášil z látky pár sněhových vloček a vešel do hradu. Doufal, že hledaného profesora najde v laboratoři, protože nechtěl pobíhat sem a tam jak střelená sova. Neměl štěstí, ale druhý pokus – sklad přísad – se ukázal jako úspěšnější.

„Pane profesore?“ hlas se mu maličko třásl.

„Co zas?“ zavrčel Severus Snape.

Zhluboka se nadechl a prostě to ze sebe vychrlil, než by si to případně stihl rozmyslet: „Chtěl bych vám vyjádřit své díky. Když jsem zjistil, že je možnost dát vám v průběhu prosince nějaký dar, rozhodl jsem se přijít za vámi. Nesnášel jste mě a já jsem vám za to vděčný, protože díky tomu jsem našel smysl svého života. Něco, v čem vynikám, co mám rád, a naplňuje mne. Nikdy bych to nedokázal, kdyby nebylo vás. Díky, profesore Snape. Můj vánoční dar pro vás je má vděčnost a musel jsem vám to říct tváří v tvář, protože se to nedalo napsat na papír a nikdy by to nevyznělo tak, jak bych chtěl. Děkuji vám.“ Stál tam a čekal, kdy osoba v černém, stojící proti němu, něco řekne, cokoli. Vypadal totiž hrozivě a nastalé ticho tomu nepomáhalo.

„Není zač,“ řekl prostě a přibouchl mu dveře od skladu před nosem. Večer si do deníku zapsal následující:

Já to věděl! Ale ať si mě nepřeje ten, kdo to všechno spískal! Následky mého hněvu budou zdrcující! A nejspíš už vím, jak dát věci do pohybu!