The Blacklist - Plán - díl 7.

Kam zmizel Red? Vrátí se? Odpustí mu Lizzie? Raymond Reddington není jenom concierge of crime (správce zločinu), ale i král monologů. Ať se vám dnešní díl líbí, dámy ♥

Párování: Lizzington = Red/Lizzie

Betace: Wixie (které tímto děkuji)

Rating: není

Počet kapitol: 10 (9 787 slov)

Shrnutí: Kde končí nenávist a začíná láska? Jak snadné je překročit tuto hranici, a jde-li to tam, dá se i zpět? Aneb Elizabeth má plán, ale sejít z cesty je snazší, než si bude kdy ochotná přiznat.

Prohlášení: Povídka vychází z událostí do osmého dílu druhé řady. Nebere v úvahu žádné skutečnosti ani teorie, které budou rozvíjeny v dílech dalších. Všechny postavy, které k datu 28.12.2014 figurovali v seriálu The Blacklist stanice NBC, náleží jejich tvůrcům. Všechny přidané jsou smyšlené. Fan fikce nevznikla za účelem zisku. Píšu pro sebe, pro své čtenářky a pro zábavu.

V povídce se mohou objevit anglické výrazy nebo i celé věty, protože někdy je prostě originál lepší, výstižnější a vzhledem k předloze by překlad všechno zabil.

***7. ČLOVĚK MÍNÍ... ***

„Zamkla jsem,“ zavrčela v polospánku, když ucítila, že se matrace vedle ní pod vahou mužského těla, alespoň se tak domnívala, prohnula.

„Zapomněla jsi, že koupelna je průchozí,“ poznamenal pobaveně důvěrně známý hlas.

„Sakra,“ zaklela a zůstala k němu otočená zády, aby dala jasně najevo, že si s ním nehodlá povídat. Natož podnikat cokoli jiného. Red její odmítavý postoj nesdílel, takže dlaní okopíroval siluetu jejího boku. Dotek horké dlaně Elizabeth definitivně probral, ustoupit však nemínila. „Přestaň,“ zastavila rázně jeho snahy. Aby dodala důraz, odstrčila jeho ruku. „Z tohohle se ne…“ Chtěla říct nevymluvíš, ale on zřejmě mluvit nehodlal.

„Z tohohle se co?“ dožadoval se Red dokončení myšlenky, vzal ji za rameno a donutil lehnout si na záda, aby na sebe vzájemně viděli.

„Cokoli, co máš teď v úmyslu, ti nepomůže,“ vzala to raději z jiného konce, protože výraz šukat se jí skutečně vyslovit nechtělo.

„Lizzie, moc tě prosím, z úcty k mým šedinám, přestaň si myslet, že mám v hlavě jen sex a neumím do pěti počítat,“ poučil ji. „Jsem naprosto otevřen jakémukoli dialogu a je nad slunce jasné, že jsem slíbil vrátit se hned a neučinil tak. Kdybys laskavě na malou chviličku přestala hrát zhrzenou a uraženou ženu, rád bych ti to vysvětlil.“

„Poslouchám,“ vyzvala ho a stěží přemáhala chuť komentovat jeho zmínku o šedinách, schová si to na příhodnější okamžik.

 „Mé obchody se odehrávají na celém světě. Tady je noc, jinde je den a na druhém konci zase poledne. Když se vyskytne komplikace, volající se zpravidla neptá: kolik je u tebe hodin, Raymonde nebo nepřekazil jsem něco důležitého? Problém je třeba řešit hned. Skutečně jsem měl v úmyslu se okamžitě vrátit za tebou a pokračovat ve hře, kterou jsme rozehráli, ovšem nebylo mi přáno. Tak to chodí, takový jsem, tento způsob života jsem si zvolil. Může se to zdát jako nešťastná volba, ale výhody zpravidla velice často převažují nad nevýhodami a jistým, řekněme, občasným přerušením erekce. Abych to uzavřel. Na jednu stranu chápu tvé rozhořčení. Na druhou bych však očekával více pochopení. Zvlášť od někoho, kdo do včerejšího dne držel na lodi spoutaného vlastního manžela a neobtěžoval se o tom ani pípnout,“ ukončil monolog, při kterém se Elizabeth díval zpříma do očí a vzbuzoval v ní pocit, že vidí až na samé dno její duše.

„Hodláš mi to vyčítat?“ zpražila ho chladně a pokusila se vstát. Bez varování jí v tom zabránil vlastním tělem. Přišpendlená k posteli, nahá, s Raymondem Reddingtonem, který neměl taktéž nic na sobě? Za jiných okolností vysněná situace. V současném rozložení karet nevítaná komplikace. „Pusť mě,“ pokusila se vyprostit.

„A co přijde pak, Lizzie? Budeme se hádat? Tvůj byt je v dezolátním stavu, nemáš kam jít. Když náš vztah začne konečně získávat intimnější podobu, tak vycouváš? Odstrčíš mě? Utečeš? Řekneš mi, abych šel, i když oba víme, že nikam jít nechci? Postav se sama k sobě konečně čelem a nepokoušej se vycouvat. Snažila ses z Toma vytáhnout informace, je jedno, za jakým účelem. Část tvého já je špatná. Ty to víš, já to vím. Nechceš být jako já. Lidé mně podobní se ti hnusí. Hnusí se agentce FBI uvnitř tebe. Ale život se neptá, Lizzie. Neptá se, co chceš nebo nechceš. Staví tě před překážky a nedává ti návod k jejich zdolání. Naše rozhodnutí nás formují, určují směr a dělají z nás to, čím jsme. Přes všechno to pohrdání v tvých očích, nesouhlas, strach a odpor, tu teď ležíš nahá v jedné posteli s monstrem. Kolikrát jsi mě tak nazvala? Proč? Protože si myslíš, že mě můžeš spasit. Udělat ze mě lepšího člověka. Netušíš, jak moc bych si přál, aby to šlo, Lizzie. You have no idea, how much*. Nemůžu tě tu držet násilím, byť představa pout na tvých jemných zápěstích vyvolává jisté představy a možnosti, nemůžu. Přesto zároveň nechci, abys odešla. Než položíš tu obligátní otázku, kterou nám mužům ženy otravují život dnes a denně, odpovím ti sám. Znamenáš pro mě víc, než bych kdy byl ochotný přiznat. Nikdy si nejsem jistý, jestli mi skočíš kolem krku nebo mi vrazíš nůž do zad, ale i tak tě chci víc, než jsem kteroukoli ženu kdy chtěl. Takže, agentko Keenová, co pro jednou přestat utíkat a přijmout sama sebe takovou, jaká jsi. I se svými temnými stránkami, strachem a nedůvěrou.“

Nechal ji vstřebat vše vyslovené. Stále ležel na ní, ruce jí držel nad hlavou, ale stisk nepatrně povolil. Neudělal nic, čím by ji ovlivnil. Vyčkával. Elizabeth se snažila soustředit. Měl pravdu. De facto ve všem. Nesnášela, když to tak bylo. Přála si zmobilizovat síly a protestovat. Ale bylo by to stejné, jako chtít Zemi, aby se začala točit obráceně.

„A co se stane pak?“ vyslovila nahlas jednu ze svých největších obav.

„To nikdo neví a v tom spočívá největší kouzlo života,“ zašeptal.

„Říká někdo, kdo má připravenou koncovku ještě před začátkem hry,“ uklouzla jí jízlivá poznámka.

„Lizzie, ženy a obchod se zásadně nemíchají,“ pousmál se.

„A jak mi potom vysvětlíš Madeline?“ připomněla mu jeden z jejich prvních společných případů.

„Politování hodný omyl,“ pokrčil rameny pobaveně.

„Ty jsi neuvěřitelně samolibej parchant,“ procedila skrz zuby. Využila jeho momentální nepozornosti a pokusila se ho ze sebe shodit.

„Já vím, přijdu do pekla,“ bavil se. Teď byla na koni ona, v poměrně vyzývavé pozici. On byl ten, kdo ležel na zádech a Liz seděla na něm, svým klínem nebezpečně blízko k jeho.

„Peklo je tvůj nejmenší problém,“ bavila se na jeho účet. Stále sváděla vnitřní boj mezi racionální částí mozku a tou, která chtěla sjet boky o kousíček níž. „Můžeš mi něco slíbit?“ zeptala se nakonec po chvíli ticha.

„Samozřejmě. Můžu ti slíbit, že se s tebou budu milovat každou noc, jako by to byla ta poslední. Že udělám maximum pro tvou spokojenost a bezpečí. Procestujeme spolu svět. Ale nechtěj po mně, abych přestal být tím, kým jsem,“ řekl naprosto vážně.

„Měla jsem na mysli dokončení seznamu, ale tvá verze zní líp,“ usmála se konečně.

„Dobrá, připojuji následující: slibuji, že ať se stane v následujících hodinách cokoli, dokončím s Elizabeth Keen práci na seznamu. Lepší?“ přitáhl ji k sobě.

„Mnohem,“ políbila ho. Na otázky, pochybnosti a výčitky bude čas později. 

* překlad: Nemáš ponětí jak moc