Jdi pryč a už se... část VII.

Teoreticky předposlední dílek. Jenže, znáte to. Když si hlavní postavy postaví hlavu, autor může dělat psí kusy, aby je přivedl k rozumu a ono ne a ne :D Ale snad mi to nebudete mít za zlé. Věnováno Wixie.

(zdroj obrázku klik)

Rating: není

Betace: sama sobě betou

Počet kapitol: 6 a asi i 7

Klíčová slova: Raymond Reddington, víc netřeba dodávat

Všechny postavy, které figurovali v seriálu The Blacklist stanice NBC k datu 09.12.2016, náleží jejím tvůrcům. Všechny přidané jsou smyšlené. Fan fikce nevznikla za účelem zisku. Píšu pro sebe, pro své čtenářky a pro zábavu.

(zdroj obrázku - klik)


Jdi pryč a už se... část sedmá

Není způsob, jak se tomu večírku vyhnout. Přitom tyhle firemní akce jsou všechny na jedno brdo. Podřízení pijí s nadřízenými. Drbe se, pomlouvá, slibuje, pomlouvá, znovu pije, slibuje a co z toho nakonec je? Ráno bolehlav a po víkendu rozpačitý návrat do pracovního procesu.

Kdybys teď byla v nějakém romantickém filmu, přišlo by jedno obrovské klišé. Stačilo by se otočit a Raymond by stál hned za tebou, respektive před tebou. Jen tak čistě pro legraci to zkusíš. Stojíš na balkoně. Venku. Kde neřve hudba. Tančit s tou zraněnou nohou stejně nemůžeš a povídat si nemáš náladu. Stát tady, dívat se na noční město se sklenkou vína v ruce je přesně to pravé pro danou chvíli.

Jen tak pro srandu králíkům se otočíš podruhé. Nic. Otřepané klišé se nekoná. No, co naplat. Pokrčíš rezignovaně rameny. Holt tenhle konec bude rozpačitý. Zvláštní rozchod. Takový tichý. Vyhodil tě, tys bez protestů šla, zabalil tvé věci a poslal ti je domů, zlomila sis o ně nohu a dál? Dál nic. Dál… rozejdeš se směrem k proskleným dveřím zpět do místnosti, když tě zamrazí na zátylku. Znáte takový ten pocit, kdy se musíte otočit, přestože netušíte proč? Chceš ho ignorovat a udělat krok vpřed, jenže nejde setřást. Z ničeho nic zavane vítr a ty ucítíš důvěrně známou kolínskou.

“Bavíš se?” zazní ti za zády. Teď už nemáš jen tušení, nýbrž sto procentní jistotu.

“Královsky,” prohodíš před sebe a pomalu se otáčíš. Přece jen se vše stále může odehrávat ve tvé hlavě. Otázka je, která varianta by byla horší. Ta, že tam skutečně stojí nebo ta, že si to představuješ?

“Zajímavý módní doplněk,” kývne sklenkou v ruce směrem ke tvé ortéze od kolene dolů.

“Žhavá novinka,” odsekneš chladně. “Co tu děláš?” uhodíš na něj rovnou. Nemáš chuť chodit kolem horké kaše.

“Dostal jsem pozvání od přítele mého přítele. Dobře víš, že s touhle firmou občas spolupracuji a na jejich večírcích jsem často. Třeba ten vánoční je legendární. Ostatně, na tom jsme se přece poznali,” připomene ti tónem, kterým profesor peskuje žáka za totální zhovadilost. Jako kdybys snad mohla na něco takového zapomenout. “Odešla jsi,” uhodí pro změnu on na tebe.

“Vyhodil jsi mě,” osvěžíš mu jen tak pro úplnost paměť a chuť mrsknout po něm zbytkem červeného vína ve sklenici narůstá.

“Nevyhodil. Mluvil jsem hypoteticky. Vyložila sis to po svém a šla pryč, což hovoří spíš v tvůj neprospěch,” neusmívá se. Probodává tě ledově klidným pohledem a ty nemůžeš přijít na to, oč mu vlastně jde. Chce se hádat? Usmířit? Vyvolat scénu? Ublížit ti?

“Vyjel jsi na mě,” nepatrně zvýšíš hlas, “a de facto mě vyrazil. Cos čekal? Že si půjdu lehnout a ráno budu dělat, že se nic nestalo? Dal jsi mi ultimátum a dobře víš, že to bytostně nesnáším,” zamračíš se a semkneš pevně čelist.

“A cos čekala ty? Že si nechám jen tak líbit ty rádoby rýpavé poznámky o tom, jak jsi pořád sama a jak se ti nevěnuji. Mám tu drzost odletět, aniž bych ti to předem oznámil ke schválení jako nějaký podpantoflák, který potřebuje propustku. Má práce je jaká je, občas musím nečekaně pryč. Sháněl jsem tě. Podle tebe málo usilovně, podle mě dostatečně,” nakloní hlavu na stranu. Tohle jeho gesto nesnášíš a miluješ zároveň. Jako kdyby se snažil na věci dívat z jiné perspektivy, ale ty nejsi věc!

“A je to tu znovu. Dobře víš, že to nebyl ten hlavní problém, spíš poslední kapka,” vzdychneš tiše. “Zavřel jsi mě do zlaté klece,” dodáš po chvíli mlčení. Má vůbec smysl snažit se o vysvětlení? Sama se občas nechápeš.

“Prosím? Tím, že jsem pro nás koupil tvůj vysněný dům?” zatváří se nechápavě. “Odkdy to, že ti kupuji dárky a rád ti dělám radost, myslím na naši budoucnost je prohřešek a zlatá klec?”

“Od té doby, co se tím snažíš vynahrazovat svou nepřítomnost. Kupuješ si tím omluvu a pak se vztekáš, když to přestane stačit,” pokoušíš se mu otevřít oči.

“Někdy ti vůbec nerozumím. Líbily se ti. Všechny dárky ode mě si přijímala s radostí. To jsi to předstírala?” přimhouří oči a probodává tě pohledem jako ty jeho před chvílí.

“Nic jsem nepředstírala,” bráníš se.

“Snažil jsem se pro nás dva zařídit útulný domov, kdy se to změnilo na zlatou klec, která tě začala obtěžovat? Věděla jsi už na začátku, jaký jsem, jaký vedu život. Že cestování ke mně patří, stejně jako obleky, fedora nebo doutníky. Jsem, jaký jsem a už jsem ti to řekl jednou - nesnaž se mě měnit. Buď mě miluješ takového, nebo je to jen přetvářka,” dopije jedním hltem zbytek koňaku.

“Domov? A co jsi udělal pro to, aby to domov opravdu byl a ne jen luxusní nábytek a drahé koberce? Kdy jsme si zapálili oheň v krbu? Nebo společně uvařili v kuchyni dobrou večeři?  Jeden moudrý člověk řekl: Muži si myslí, že stačí peníze, ale ženy potřebují i jejich čas… a když jsem ho po tobě chtěla já, zabalil si mi věci,” zasměješ se trošku zoufale. Ten rozhovor dává čím dál menší smysl a vůbec netušíš, jaký je jeho význam.

“Ne, věci jsem ti zabalil poté, co jsi bez jediného slova odešla a už se nevrátila. Mohla si zavolat, mohla si napsat mail, poslat holuba, cokoli, neudělala jsi nic,” vpálí ti obdobný výčet jako ty jemu po jeho návratu.

“Stejně tak jsi mohl přijít ty za mnou. Nepřišel si. Za dveřmi jsem našla své věci. Tohle nemá cenu, Raymonde. Ty to prostě nechápeš. Nechápeš, že mi chybíš ty, ne tvoje dárky, ne velký dům nebo perlový náhrdelník. Chyběl jsi mi ty. Usínání s tebou, probouzení vedle tebe. Obyčejné tulení na gauči a dialog, přestali jsme spolu mluvit. Za chvíli bych pro tebe byla jen služka. To mám sedět na pohovce v županu lemovaném peřím, na nohou plastové průhledné pantoflíčky s vysokým podpatkem a bambulí na vršku, a když přijdeš, svléknout ti sako, nalít ti sklenku, zapálit doutník a pak ti podržet?” vyjedeš na něj zostra. Noha začíná bolet, nálada je v tahu a hlásí se únava.

“O čem to mluvíš? Teď to zní, jako kdybych si tě nevšímal a bral tě jako samozřejmost. To jsem nikdy nedělal,” zavrtí hlavou a očividně si o všem myslí své, protože si hlasitě pohoršeně odfrkne.

“Jistě. Všechno si to vymýšlím. Ty jsi svatý a já mám zřejmě přehnané nároky,” uchechtneš se. “Proč tu jsi? Nemyslím na večírku, ale tady, na balkoně? Nemusel jsi mě vyhledat, stačilo se bavit, ignorovat mě a pak jít domů,” pokusíš se znovu rozhovor nasměrovat ke konci.

“Protože jsem si já idiot myslel, že se třeba usmíříme,” prskne.

“Tak teď jsi řekl největší pravdu večera, jsi skutečně idiot,” chrstneš mu zbytek červeného do obličeje a odpajdáš pryč. Chytit taxík není problém, je jedenáct večer v centru New Yorku. Vyhrkneš na řidiče adresu, posadíš se na zadní sedadlo, opřeš hlavu o opěrku a rozbrečíš se. Zajímavé, že až doteď tebou cloumal vždycky vztek. Lítost nikdy.