Jdi pryč a už se... část VIII.

Dobrá, víte vy co? Budeme ignorovat zmínku o tom, že jsem někdy tuto věc nazvala jednorázovkou, může být? Zřejmě je načase založit této záležitosti vlastní rubriku a hluboce se nad sebou zamyslet! Stejně tak by to měli udělat i naši hrdinové, protože tohle už není normální! Věnováno Wixie.

(zdroj obrázku klik)

Rating: není

Betace: sama sobě betou

Počet kapitol: 6 a asi i 7  - vzdávám to, ten chlap má vlastní hlavu - deset je mé poslední slovo!

Klíčová slova: Raymond Reddington, víc netřeba dodávat

Všechny postavy, které figurovali v seriálu The Blacklist stanice NBC k datu 09.12.2016, náleží jejím tvůrcům. Všechny přidané jsou smyšlené. Fan fikce nevznikla za účelem zisku. Píšu pro sebe, pro své čtenářky a pro zábavu.

(zdroj obrázku - klik)


Jdi pryč a už se... část osmá

Idiot, přesně to je. A ještě mnoho dalších nevybíravých označení k tomu. Nevnímáš cestu, kterou tě taxikář veze. Okno je zamlžené, i kdyby nebylo, přes závoj slz se kouká z okýnka špatně. Navíc tě to absolutně nezajímá. Jak jen jsi mohla být tak pitomá? Proč jsi to neukončila už dávno? Kolik trápení a času bys ušetřila? Mohla jsi za tu dobu potkat někoho… lepšího? Nad touhle myšlenkou se hlasitě uchechtneš. Ve srovnání s ním? Kdo by mohl být lepší? Který muž by obstál? Možná tak jeden z tisíce a jaká je pravděpodobnost, že zrovna na toho bys narazila? No, kurevsky nízká. Nechceš být vulgární, jenže adekvátnější přídavné jméno prostě neexistuje.

Taxikář musí prudce zabrzdit a ty nejsi připoutaná, pročež tě čeká blízké setkání nikoli třetího druhu, nýbrž s plexisklem, které tě odděluje od muže na sedadle řidiče. Optá se, zda jsi v pořádku a ty jen pokýveš hlavou, že ano, přitom si ovšem mneš čelo. Rána to byla pěkná. Kde že jsi to ve své hlavě byla? Srovnání, jistě. Raymond Red Reddington nasadil laťku sakra vysoko. Nejde o luxus nebo výši jeho konta. Jde o jeho přístup. Když chce, je galantní až oči přecházejí. Umí ohromit perfektně zvoleným darem v tu nejpříhodnější chvíli. Rovněž umí položit hlas tak hluboko, že ti mráz běhá po zádech. A pokud chceme pokračovat v tomto duchu, nevyhneme se ani posteli. Těžko říct, zda jsi tak čitelná, nebo on je tak dobrý čtenář, že prostě ví. Neptala ses na předchozí partnerky, nechceš to vědět. Zkušenosti má a ty z nich těžíš. Podrobnosti netřeba. Těžila jsi. Přišel se dle svých slov usmířit na večírek, a jak to dopadlo? Nazvala jsi ho idiotem a chrstla mu červené víno do obličeje. Usměješ se. Nevesele, je to spíš takový úšklebek.

Chceš opřít hlavu o opěrku, zavřít oči a zbytek cesty prospat nebo alespoň proklimbat. Noha bolí a nálada je hluboko pod bodem mrazu. Ani to ti však není přáno, už jsi u cíle. Vylovíš z kabelky bankovku, kterou máš v malé kapsičce, abys nemusela vytahovat peněženku. Podáš ji malým okýnkem v plexiskle taxikáři, oznámíš, ať si drobné nechá a pomalu vystoupíš. Zíráš do země a jdeš po schodech k domu, ve kterém máš byt. Kvůli neexistenci výtahu půjdeš pěšky do třetího patra, ale co je to proti bolesti ze zmařeného vztahu? Kulové!

“Nezkusíme to znovu?” vytrhne tě ze zadumání hlas.

“Co?” zvedneš pohled a nestačíš se divit. Jak tohle udělal? Tvůj taxík se nijak zvlášť neloudal, ani nejel oklikou, tak jak to, že tu stojí? Zřejmě už nějakou chvíli, protože má na kabátě docela dost sněhových vloček. Ano, světe drž se, začalo sněžit! Romantika teče proudem. Nebo ne, nemá kytku, tím to zabil. Kdyby ji měl… tak co? Nic, omlátila bys ji o něj.

“Rozhovor, který jsme vedli na večírku,” oznámí. Po úsměvu ani památky. Že by i jeho tahle situace začínala zmáhat?

“Děláš si ze mě legraci?” probodneš ho po několikáté toho večera pohledem.

“Nebavím se, ty ano?” odpoví ti otázkou, což je zaručený způsob, jak tě pomalu, avšak jistě, vytočit doběla.

“Ne, rozhodně ne!” zvýšíš hlas. “Jsem unavená, bolí mě noha a mám toho tak akorát dost. Už kvůli tobě nechci brečet!” přidáš na síle a obuješ se do něj. Nejradši bys mu jednu lískla, třeba by se ti ulevilo. Ale spíš ne.

“Fajn, tím jsi měla začít,” odsekne a bez varování tě popadne do náruče. Chceš si rýpnout, že nemá jak dveře otevřít, jenže zrovna vyjde protivná sousedka z druhého patra venčit svého rozmazleného uřvaného pudlíka. Raymond se na ni sladce usměje a poprosí, zda by mu nepodržela dveře. A ta baba co? Ta baba mu je podrží! Protože on se umí tak zatvářit, že by mu ani pacifista neřekl ne, kdyby mu do ruky dával kulomet!

“Okamžitě mě postav na zem!” praštíš ho do ramene. Má to nějaký účinek? Ne! Pomalu jde po schodech nahoru a dává pozor, abys nohou v ortéze o nic nezavadila. “Ty zatracenej parchante, okamžitě mě postav!” zkoušíš přitvrdit.

“Ještě jednou mě praštíš a z těch schodů spadneme oba, to chceš?” zavrčí ti do ucha. A jsme u dříve zmiňovaného mrazení. Co na tom, že na sebe zrovna vrčíte, stejně tě vzrušuje. Nejsi sebevrah, takže toho necháš. Vyřádíš se na něm, až budeš stát pevně nohama na zemi. Což se stane za tři minuty. Stojíš a on si rovná kabát.

“Budeme tu dělat sousedům divadlo nebo mě pozveš dál?” zeptá se znovu klidně.

“Kde jen se v tobě ta drzost bere?” zavrtíš hlavou. Ptala ses spíš tak sama pro sebe než účelově jeho. Najdeš v kabelce klíče a odemkneš. Chceš mu zabouchnout před nosem, ale je celkem rychlý.

“Když budeš hodná, tak ti to třeba jednou prozradím,” zavtipkuje neuváženě. Otočíš se na něj a splníš svou nedávnou představu. Jednu mu vrazíš. A když už jsi v ráži, tak i druhou. Třetí už nedáš, ránu vykryje, chytne tě za zápěstí a přitáhne k sobě. “Konečně nějak reaguješ,” tiskne tě k sobě a propaluje pohledem.

“Co?” opět se ti nedostává slov.

“Jsi přece bojovnice nebo ne? Nejdřív odejdeš bez jediného slova, neozveš se, ani zabalení tvých věcí nevyvolalo žádnou reakci a vychrstnutí vína do obličeje? No tak, miláčku, umíš to líp, mnohem líp,” vysmívá se ti. Normálně se ti chechtá do ksichtu a vůbec mu to není hloupé. Kéž bys tak mohla zvednout nohu a kolenem polechtat jeho rozkrok, víte, tak jako s rozběhem!

“Ty jeden zatracenej, samolibej…” dál se nedostaneš, políbí tě. To jednomu vezme vítr z plachet. “Přestaň se mnou manipulovat!” pokusíš se ho odstrčit.

“Manipulovat? Slyšela ty jsi někdy o usmiřovacím sexu?” zadívá se na tebe asi jako pes na kus flákoty. Tenhle pohled je na zabití. Jako kdyby viděl až do samého nitra a lebedil si v tom. Bastard!

“To si ze mě děláš srandu? Na to zapomeň!” podaří se ti praštit ho ortézou do holeně. Bolí tě to víc než jeho, ale získala si trošičku prostoru. Na tři vteřiny, než si tě zase přitáhne těsně k sobě.

“Tak co zatraceně chceš?” zavrčí pro změnu on, ale nepouští tě. Dívá se ti odhodlaně do očí a čeká, co z tebe vypadne.