Temná strana - kapitola třetí

Ginny si vykoledovala školní trest osobně u ředitele. Co si na ni přichystal a jak se k tomu postaví naše hrdinka? Může se však stát, že oba naše hlavní protagonisty překvapí někdo další. Případně... no snad vám nebudu napovídat! ;-)

Rating: zatím není a asi ani nebude - uvidíme - možná k závěru na jeden dílek

Párování: SS/GW (Severus Snape/Ginevra Weasleyová)

Stručná charakteristika: Když věci nejdou tak, jak bychom chtěli a všechny metody k dosažení cíle selžou, vyžádá si situace tu největší oběť. Nás samotné. Kam až jsme ochotni zajít pro správnou věc?

Betace: Claire  

Počet kapitol: 20-25

KAPITOLA TŘETÍ

Cesta z učebny kouzelných formulí k ředitelně přišla Ginny nekonečná. Snažila se to nevyhnutelné setkání co nejvíc oddálit. Ví vůbec Snape, kdy její ročník končí s výukou? Hloupá otázka! Jistě, že to ví, od toho je přece ředitelem… aby věděl. Chrlič u vchodu hlasitě zamlaskal a vytrhl Ginny z myšlenek.

„Měla jsem po vyučování přijít,“ řekla mu klidně.

„Ano, ano, jeden hříšník k potrestání, jo, jo,“ mumlala si kamenná socha a uvolnila vchod.

„No ale kohopak nám to sem cesty osudu nesou?“ usmíval se bývalý bradavický ředitel, sedící v houpacím křesle s brýlemi na nose a knihou v klíně. Ginny se pokusila pousmát, pohled na přísnou a zjizvenou tvář současného ředitele jí v tom zabránil.

„Žádal jsem o klid, Albusi,“ napomenul chladně muže na obraze a probodl příchozí studentku přimhouřenýma očima. „Předpokládal bych, že někdo vašeho věku už bude umět psát. Pokud jste to snad zapomněla, důrazně vám doporučuji rychle si vzpomenout. Skutečně odmítám ve svém volném čase luštit hieroglyfy.“

„Já ale umím psát,“ vystartovala neuváženě Ginny.

„A odmlouvat také,“ ušklíbl se Severus a cukání v jizvě ho upozornilo, že by si měl podobné mimické projevy ještě několik dní odpustit. „Co s vámi?“ zeptal se do nastalého ticha.

„Přepíšu to?“ špitla Ginny.

„Samozřejmě! Měl jsem však na mysli vaši dlouhodobou nekázeň, potulování, šmírování a provokace. Nejste ráda naživu?“ seděl za stolem a přemáhal narůstající únavu. Jeho tělo potřebovalo klid na regeneraci, to neobejde žádným lektvarem.

„A vy?“ vyhrkla zbrkle a v jejím hlase se nesl náznak strachu, ale i vzdoru.

„Co prosím?“ že jsou Weasleyové lehkovážní, nemají úctu k pravidlům, to věděl, sebevražedné sklony pro něj oproti tomu byly novinkou.

„Jste rád naživu? Protože kdybych vás včera nenašla, nemusel jste být,“ zřejmě zašla moc daleko, soudě podle toho, jak prudce Snape vstal.

„Ano, jsem a postarám se o to, abyste své lehkovážnosti litovala,“ vyhrožoval, ale musel se přidržovat stolu, aby neomdlel, což výrazně ubíralo na důležitosti zamýšlené výstraze.

Chtěla říct: „Jakoby se stalo!“ jenže se sebe nedokázala vydat hlásku. Když viděla, že se Snape pomalu, ale jistě, poroučí k zemi, instinktivně se ho pokusila podepřít. Váha dospělého mužského těla na ni byla moc, nicméně alespoň zbrzdila jeho pád. Pokusila se zvednout, jenže se jí to moc nedařilo.

„Nerad ruším intimní chvilku,“ bavil se Amycus, který právě vešel do ředitelny. „Ty nebelvírská děvko!“ zařval, když mu došlo, že nepřerušil specifickou formu trestu. Nevídanou silou mrštil Ginny do kouta a pomohl Severusovi na nohy.

„Přivažte ji v Temném lese a nechte ji tam přes noc samotnou!“ přikázal Severus, mávnutím sebral Ginny hůlku a ztěžka oddechoval ve snaze se uklidnit.

„Možná ti přijdu dělat společnost,“ pošeptal jí potěšeně Amycus do ucha a strkal ji před sebou pryč. Tenhle trest byl pro Ginny rozhodně velkou premiérou. Zul jí boty, provazem svázal ruce a druhý konec obtočil kolem kmenu velkého stromu. Všude byla tma, mlha a vlhko. Děsivé zvuky přicházely bez varování z různých směrů, v břiše jí kručelo hlady, do chodidla si zapíchla nějaký osten, z úst jí šla pára, protože se stále ochlazovalo. Ztratila pojem o čase. Chtěla si broukat nějakou utěšující melodii, drkotající zuby jí to bohužel znemožňovaly. Únava, hlad a strach si vybíraly svou daň. Po tváři se jí kutálely slzy. Kdesi praskla větvička a Ginny leknutím nadskočila.

„Politováníhodný omyl,“ řekl do děsivého ticha známý hlas. Ginny se nepatrně ulevilo. V první chvíli si myslela, že jde Carrow splnit svou hrozbu.

„Co… co prosím?“ odvážila se zeptat.

„Amycus má tendenci věci zveličovat. Myslel si, že se mne pokoušíte zabít. Jak by se tvářil, kdyby věděl, že jste se mi naopak podruhé snažila pomoct?“ přibližoval se pomalu k ní.

„Potřetí už to neudělám,“ chtěla do tepla a sucha, nepotřebovala ještě víc ponížit a vyděsit.

„Tím jsem si jist,“ podotkl a přehodil jí přes ramena deku.

„Děkuji,“ zašeptala. Přála si, aby ji odsud vzal a trest zrušil. Bylo nad slunce jasné, že to se nikdy nestane.

„Být vámi, ještě bych to zvážil,“ v jeho hlase se skrývalo něco zlověstného. Ginny přeběhl mráz po zádech. Spolkla kletby, které se jí draly na jazyk. Pro jeden den napáchala její prostořekost už dostatek škod. Poslouchala vzdalující se kroky a čím dál víc se jí zmocňovala panika. Vyjekla bolestí, když došlápla na bolavou nohu, alespoň ty boty jí mohl vrátit! Jestli si ten arogantní panák, hrající si na ředitele, myslí, že ji odradí, tak je na omylu. A hned jak bude v teple a něco pořádného sní, tak mu dokáže, na jak velkém. Vyrostla v tak velké rodině, že si Severus Snape bude přát, aby byla sirotek a neuměla se za sebe prát! Naučila se nevzdávat a nic na tom nezmění ani zatracený Zmijo- tok jejího vzteku přerušil protivný smích, který naháněl hrůzu. Moc dobře věděla, kdo se blíží. Nejhorší bylo, že neexistoval způsob, jak by se mohla bránit… Otočila se tak prudce, až jí deka od Snapea spadla z ramenou.

„Už ti někdo řekl, že strach dává tvým očím velmi žádoucí jiskru?“ šeptal Amycus Carrow rádoby svůdně.

„Ne,“ vydechla tiše. Srdce jí bylo na poplach, tváře hořely vztekem, klouby jí od usilovného sevření v pěst zbělaly, rty měla popraskané a chtěla začít křičet. Koho by přivolala? Amycus stál teď těsně před ní, až se skoro dotýkali nosem. Jediná šílenost, která ji napadla, bylo kopnout ho kolenem do rozkroku. Pošetilé… troufalé… a dosti naivní. Odměnou jí byla pořádná facka. Taktak, že druhou ránu nedostala o strom, ke kterému byla přivázaná. V ústech cítila divnou pachuť. Carrow se nedal na ústup, místo toho byl ještě víc odhodlaný dostat to, pro co si přišel. Hrozivě se rozesmál a z hábitu vytáhl hůlku.

„Když zadám trest, trvám na tom, aby byl splněn v daném rozsahu, žádné bonusy jsem nenařídil!“ nikdy v životě neslyšela Ginny autoritativní hlas ředitele raději.

„Ta malá mrcha si o to koledovala,“ otočil se Amycus ke svému nadřízenému čelem.

„Dost možná, ale pravidla tady určuji já a očekávám, že mé rozkazy budou splněny a ne zneužívány pro ukojení vlastních potřeb. Pokud to skutečně nemůžeš vydržet, udělej si volný večer a pocti svou přítomností obvyklá místa,“ Severus se vyjadřoval naprosto klidně. Jakoby podobným situacím čelil denně.

„Jednou tě dostanu!“ procedil Carrow skrz zuby směrem k Ginny. A tebe taky, dodal v duchu při pohledu na Severuse.

„Být vámi, měl bych se před ním na pozoru,“ varoval ji důrazně Snape a rozvázal provaz, který ji držel v Temném lese.

„Teď už vám můžu poděkovat?“ zeptala se nejistě. Dosáhl svého, byla na kolenou, obrazně. Alespoň do okamžiku, než se z tohoto zážitku oklepe.

„Radši se nad sebou zamyslete,“ probodl ji vševědoucím pohledem a se spoutanýma rukama ji vedl do hradu. Jestli si Ginny myslela, že trest skončil a ona uteče do bezpečí své postele, byla hloupější, než by kdo hádal. „Mám-li uvést vlastnost, na které si zvlášť zakládám, slečno Weasleyová, pak je to důslednost,“ začal Severus cestou do sklepení. „Ač jste mi nezpochybnitelně dvakrát pomohla, nijak vás to v mých očích neopravňuje k úlevám. Každý nese následky za své činy a vy se musíte naučit, kde je vaše místo a že pravidla se neporušují, ať už se vám to líbí, nebo ne,“ a s těmito slovy kouzlem zapustil provaz do zdi v jedné z chodeb a odešel. Ginny se sesunula na zem. Když už nic, alespoň tu nefoukal vítr a mráz nezalézal do těla. Někde v dálce kapala voda, nikde žádný obraz, který by chrápáním přerušil děsivé ticho. Co ji to popadlo, že mu pomohla? Už poněkolikáté měla chuť praštit sama sebe a zřejmě to nebylo naposled. Nejhorší na tom všem bylo, že stále neměla nejmenší ponětí, kolik je hodin. Chyběla okna, hodiny na zdi taky nevisely a Tempus neměla čím zakouzlit. Její hůlku měl Snape. Jedno si ale za dobu nekonečného čekání ujasnila – rozhodně ve svém snažení nepoleví, ať to stojí, co to stojí!