VENDI Z JIHU: knihovna - L. Foley: Štvanice

Kdo koho nakonec (u)štve?

S neznámými autory je to vždy trochu sázka do loterie. Někdy vyhrajete jackpot, jindy vám zbudou jen oči pro pláč. Vzato kolem a kolem stále se bavíme o knihách, takže není v sázce nic podstatnějšího než váš volný čas. Ovšem i z těch špatných kousků se dá poučit, jakým směrem příště nejít. Bude to případ Štvanice?

Skupina bývalých spolužáků z Oxfordu, nyní třicátníků, se tak jako každý rok od ukončení studia setkává o vánočních prázdninách, aby spolu přivítali nový rok. Tentokrát pro svou silvestrovskou oslavu zvolili idylické, odlehlé sídlo na Skotské vysočině – dokonalé místo, kde si s přáteli odpočinout od civilizace a spěchu každodenního života. Na místo dorazí 30. prosince, krátce předtím, než dům odřízne od okolního světa dlouho nevídaná sněhová vichřice. O dva dny později, na Nový rok, je jeden z přátel nalezen mrtvý. Výlet přitom začal nevinně…

Kdesi padla zmínka, že jde o další variantu, už asi miliontou, na téma Deset malých černoušků od Agathy Christie, což bych opravila hned na úvod. V žádném případě! Ačkoli jsem zmiňovanou detektivku nečetla, vím, že touto cestou se autorka nevydala a nebudu spoilerovat, abych byla konkrétnější.

Figurky na šachovnici jsou rozmístěné naprosto parádně. Máme tu odlehlé místo, partu starých přátel, nějakého toho cizince, pytláky, mrazivou zimu. Jste zvědaví na první tah? Já byla… a ještě lehce k polovině jsem pořád nebyla moudrá… z ničeho. Ne, že by na to Lucy Foley šla špatně. Vůbec ne. Nabídla nám děj z pohledu pěti postav, pokud mé poznámky nelžou. A ač byly vážné předpoklady, že v tom celém budu mít hokej a nebude se mi dobře orientovat, opak byl pravdou. Ani skákání mezi současností a minulostí o tři, dva a jeden den dříve mi zážitek nijak nekomplikovaly. Naopak – byl díky tomu komplexní a poutavý.

Jen to prostředí bylo takové… ubíjející a prakticky z něj nebylo vytěženo nic, vyjma chladu. Nicméně dialogy a interakce mezi postavami, stejně jako všudy přítomné tajemství, celou věc výrazně zachraňovalo. Ještě se sluší zmínit obálku, která svou výrazností rozhodně upoutá a naláká. Díky za barvy – víc barev – černé a bílé je všude přehršel – chceme pestrost, díky!

„…Už jsem udělala nekonečné množství čaje, až do té míry, že si začínám připadat jako přípojka k rychlovarné konvici. Nikdo ho doopravdy nepije, ale pokaždé když se zeptám, všichni lehce pokývnou a pak sedí, hrnek v rukou, zatímco jim stydne čaj, který ani neochutnají…“

Nebudu vám tu vypisovat otázky, na které během čtení nutně potřebujete znát odpovědi. A stejně tak si dejte pozor na recenze se spoilery, které vás připraví o jedinečný zážitek. Mohu říct jediné: Lucy Foley si pro nás připravila nebezpečnou hru, kterou okořenila jedním tajemstvím, které se dá s trochou dobré vůle a sečtělosti vytušit, u dalších už to je s předvídatelností horší, což je super! Další problém nastává, když tipujete, kdo vlastně zemřel. A to je teprve terno!

Odpovědi dostanete, máte mé čestné slovo, jen se k nim musíte pročíst. A i když jsou některé pasáže rozvláčnější a trošku nudnější, bude vám to vynahrazeno. Chce to trochu důvěry - v mé doporučení i v novou autorku. Trochu se však peru se škatulkou žánru. Štvanice mi moc jako thriller nepřišla. Nebo ano, pro slabší a mírnější povahy. Kdo je zocelen Chrisem Carterem či jinými brutálnějšími autory, může se nudit o dost víc.

Vyplývá mi z toho následující: Štvanice přes počáteční skepsi odchází s krásnou čtyřkou. Příběh na rozmezí thrilleru a detektivky s ne úplně maximálně využitým prostředím, ale skvělými postavami, vyprávěním i zápletkami. Autorku si každopádně znamenám pro jakékoli budoucí hypotetické příště.