Co jsem zase provedla? Inu, takovou svou klasiku, která už vůbec není ničím originální. Skočila jsem do série třetím dílem. Přiznávám, že po prvních dvou jsem párkrát pokukovala, ale nepřišly mi ničím výjimečné. Proč jsem změnila názor? A byl dobrý nápad nedodržet pořadí knih v sérii?
Máte pocit, že je nadpis špatně? Ujišťuji vás, že není. Ač jsou totiž Pohádky kancelářské krysy na první pohled nápadité a snad i originální, po přečtení se koná pouhé pokrčení rameny a náznak lhostejného pousmání, avšak žádné velké ohromení či snad neutuchající nadšení.
Avšak dnes to bude si s přidanou hodnotou. Nebudeme jen pracovat, vyplňovat, dokreslovat, ale taky i číst. Teda potomek asi ne, protože cílovou skupinou jsou předškoláci a čerství školáci, ale ten, kdo bude dávat instrukce – ať už půjde o paní či slečnu učitelku, vedoucí v družině, na kroužku, či dospěláka doma. Ovšem to už jsem v rámci úvodu zabrousila rovnou do recenze. Že se nestydím!
Tady by se mnou asi ne každý souhlasil, ale nevadí. Babičky jsou třetí knihou Judy Leigh, která u nás vyšla a mou první od této autorky. Předchozí dvě rovněž vypadají velmi lákavě. Vždycky řešíme obálky – mají upoutat a to tady splňují. Evokují cestování, no ne? Jenže bude to opravdu vtipné? Nebo spíš trapné či tragické?
Proč? Protože ta obálka je prostě… Jinak – když si rozkliknete celou recenzi, tak zjistíte, že oproti originální verzi je to ještě hodně slabý odvar a vlastně je ta česká celkem i hezká. Oceňuji, že frajer vzhledově dost dobře odpovídá tomu, jak Melanie Moreland popsala Montgomeryho, hlavní mužskou postavu. Takže tu můžeme klidně lamentovat nad tím, že existují hezčí a lákavější obálky, nicméně důležitější by mělo být, co se ukrývá pod ní. V nejhorším si sundejte přebal, pod ním – v jemných tónech hnědé – je to hned o něco koukatelnější!
Tady se omlouvám za malou mystifikaci. Samozřejmě, že z kuchařky, kterou právě teď držím, se nenajíte. Jistě, můžete si k prohlížení fotografií a pročítání ingrediencí vzít do ruky chleba, nicméně si nemyslím, že to nějak kvalitně uspokojí vaše chuťové buňky. Správný nadpis by tedy měl znít: Pojďme vařit!
Humorné knihy jsou stejně riskantní jako poezie. Nikdy totiž předem netuším, jak mi kniha sedne. U románů jsem schopná do určité míry predikovat, zda bude příběh úspěšný, či mám v rukou potencionálně nebezpečného adepta, nad kterým budu lamentovat. Dokážu se samozřejmě seknout. Jsem jen člověk, který má své nálady a vrtochy. Rovněž se vyznačuji hodně černým a škodolibě zákeřným smyslem pro humor. Skoro mi autora začíná být líto (teď kecám)!
Oblíbené autorské duo Vi Keeland a Penelope Ward jsem tentokrát vyměnila za sólo akci druhé jmenované. Občas mám potíž s tím, že se mi výsledky jejich spolupráce zamlouvají víc než každá sama za sebe. Vesměs klasická obálka absolutně nic nenapoví, ale frajer na ní je vcelku líbivý. Anotace je trošku ukecanější (na můj vkus až moc), ale nesoudíme předčasně a ukvapeně, uvidíme!
A v mnoha případech se hraním i hodně naučí. Zejména naši nejmenší, ale myslím, že klidně i puberťáci. Dnešní… příručka? Asi tak bych to nazvala. Je primárně pro rodiče, pedagogy, vedoucí různých dětských skupin nebo i terapeuty, kteří pracují s dětmi ve věkovém rozmezí 4 až 10 let. Jak ji vnímám já (coby rodič) si hned povíme.
…nejde o překlep.
Skutečně nehodlám lamentovat nad anotacemi, nýbrž asociacemi. Jakmile jsem
přečetla název knihy, viděla obálku a zběžně projela, o čem kniha je, naskočil
mi film z roku 1987 s Goldie Hawn v hlavní roli – Přes palubu. Co
mají společné, jestli vůbec něco?
