BMSK 22 - A dál?

Náš příběh dospěl ke svému konci a my se dnes rozloučíme se Simonem, Hermionou i Severusem, ale ještě předtím si naši hrdinové musí uspořádat své životy. Děkuji všem za milé komentáře a doufám, že se vám povídka líbila alespoň tak, jako mně její tvorba.

Také se sluší poděkovat Wixie, jakožto betě tohoto dílka a pak taktéž Claire, která má na celém příběhu lví podíl. 

Těším se s vámi na čtenou u další povídky, která začne... jak jinak než příští neděli :)

Vaše Vendi

Veškerá práva ohledně tématu HP náleží J.K.Rowling, za vše ostatní je odpovědná má mysl v těsné spolupráci s mou fantazií. Píšu pro zábavu, čtenářky a ne pro zisk. Bez souhlasu autorky platí zákaz kopírování textu.

Kapitola dvacátá druhá – A dál?

Simon byl z celého dne tak vyčerpaný, že usnul během deseti minut. Severus chtěl ještě na chvíli odvrátit další rozhovor i případnou hádku, a tak seděl a pozoroval svého spícího syna. Celé mu to přišlo neuvěřitelné. Ale ať přišel na svět za jakýchkoli okolností, byl jeho nedílnou součástí. Přikryl ho, protože se odkopal, a sešel dolů. Nadešel čas hodit minulost za hlavu a zamyslet se nad budoucností.

„Děkuji vám,“ promluvila jako první Hermiona.

„Hm?“ původně chtěl odvětit, že není za co.

„Že jste ho přivedl domů,“ ta situace jí byla nepříjemná. Na druhou stranu ovšem byla svým způsobem ráda, že tu je. Zřejmě už jí samota lezla na mozek, když připustila takovou myšlenku.

„To byla naprostá samozřejmost,“ doufal, že tím diskusi uzavřel. „Myslím, že půjdu, stres unavuje, potřebujete se vypsat a já rovněž.“

„Dobrou noc,“ popřála mu a usmála se. Simon byl v pořádku, v bezpečí, a na ničem dalším v tuto chvíli nezáleželo.

O PŮL ROKU POZDĚJI

Nebyli klasická rodina, ale fungovali celkem dobře a především bezkonfliktně. V Bradavicích byly zrovna prázdniny a Severuse napadlo, že by mohl Simonovi ukázat, kde je, když není s ním u Hermiony. Když oznamoval Minervě, že si na jeden den přivede svého syna, myslela si, že si z ní dělá dobrý den. O hodinu později se v šoku zmohla jen na jedinou otázku: „Jak je to možné?“ To, když Simon vykročil s krbu. Zmenšená kopie svého otce s několika Hermioninými rysy.

„Dlouhý příběh,“ řekl Severus, synek ho vzal za ruku a následoval.

„Tati, taky budu umět tolik lektvarů?“… „Proč se ty obrazy hýbou?“… „Jak to, že sova pokaždé najde toho, komu má dopis předat?“… „Padá někdy ze stropu ve Velké síni něco sladkého?“… „Tati, jak víš, který hábit si vzít, když máš ve skříni samé černé?“ Simon byl neúnavný a zasypával Severuse dotazy všeho druhu. Ten mu trpělivě odpovídal a pokoušel se mu přitom ukázat ty nejzajímavější ingredience, které byly zároveň bezpečné. Chvíli štrachal na polici a nevěnoval synkovi pozornost, a když se otočil, byl najednou pryč. Našel ho o pět minut později stojícího u zdi, jak mluví hadím jazykem.

„Simone?!“ zvýšil hlas.

„Tati, našel jsem si kamaráda!“ zajásal Simon.

„Opravdu? Jak se jmenuje?“ Severus cítil mrazení na zátylku.

„To neřekl, ale prý tu na mě hrozně dlouho čeká a je rád, že jsem konečně přišel,“ sděloval Simon, co právě slyšel. Severus nevěděl, co má říct. Bylo možné, aby ve zdech zůstal nějaký had? Přece vše prohledali. Nakladla Nagini ještě nějaká vejce, která se vylíhla až o pár let později? Musí za každou cenu dostat Simona pryč.

„Co kdybychom šli domů na večeři,“ zkusil navrhnout.

„Ale co když mu tu bude smutno?“ namítl synek.

„Zítra se sem za ním můžeš vrátit,“ Severus doufal, že do té doby záhadu vyřeší.

„Prima,“ souhlasil Simon.

****************

„Musíme si promluvit,“ zašeptal Severus Hermioně do ucha, když Simon zápasil s krájením vepřové kotletky.

„Tati, budu mít někdy sourozence?“ zaskočil je oba najednou.

Severus hledal slova a Hermiona zalapala po dechu. Jejich vztah byl na úrovni čistého přátelství. Naučili se spolu vycházet a vzájemně si při Severusových návštěvách nepřekážet. Pravda, ani jeden z nich neměl jiného partnera, ale ani by nikdy nahlas nepřiznali, zda o sobě navzájem přemýšleli i v tomto směru. Hermionu občas napadlo, že… třeba… za čas… někdy… možná. Přišlo jí to ovšem velice nepravděpodobné a tak tu myšlenku zahrabala hodně hluboko.

„No,“ snažila se najít diplomatickou odpověď.

„Uvidíme,“ řekl Severus. Nic neslíbil, ani důrazně nezamítl, tak by to snad prozatím mohlo stačit. A také ano. Simon dojedl, Hermiona mu přečetla pohádku O třech dubech a kouzelném mostu, zakouzlila jeho dveře rodičovským kouzlem a připojila se k Severusovi, který přecházel v obývacím pokoji sem a tam.

„Co se děje?“ nevydržela napětí.

„V bradavických zdech je ještě jeden had,“ oznámil Severus bez obalu.

„To není možné, prohledali jsme to tam, dokonce několikrát,“ nesouhlasila Hermiona.

„Pravda, přesto si náš syn dnes s někým ve zdi povídal, hadím jazykem,“ seznamoval ji s tím, čeho byl svědkem.

„Odkud by Simon znal…“ zarazila se. „Bylo by možné, aby…“ myšlenky v hlavě jí šrotovaly neskutečnou rychlostí.

„Celá ta situace je neobvyklá, mohla do jeho krve přejít část hadího jedu při jeho…“ uvažoval Severus nahlas.

„Při jeho zplození?“ sledovala Hermiona jeho úvahy.

„Tím by se vysvětlilo, že umí mluvit hadí řečí, ale ne přítomnost dalšího hada v Bradavicích,“ řekl Severus.

„A nemohl by to být… výmysl? Děti si občas představují, že mají imaginárního kamaráda,“ zkusila to Hermiona odjinud.

„Jistě, jako vysvětlení by to šlo, ale hadí řečí můžete mluvit jen s tvorem hovořícím touto řečí, ne jen tak s nikým, alespoň ne v Simonově věku a navíc vědomě,“ sděloval tiše.

„Pak je jediná možnost, jak tomu celému přijít na kloub,“ měřila si ho Hermiona pohledem.

„A sice?“ neměl náladu na hádanky.

„Jít se podívat, co je za tou zdí,“ prohlásila Hermiona překvapeně. Čekala by, že to bude první věc, která ho napadne.

„Idiote,“ oslovil Severus sám sebe. To mu musí radit ženská? Proč ho to nenapadlo? V rychlosti zabezpečil Simonův pokoj i celý dům ochrannými kouzly a společně s Hermionou se vydal do Bradavic.

Diagnostická kouzla použitá na zeď nic neodhalila. Tvrdila, že je vše v pořádku.

„Nic neslyšíš?“ zeptala se Hermiona nevinně.

„Ne a ani se tomu nedivím. Už v sobě nemám ten jed, nemůžu nic slyšet,“ odsekl trochu nevrle.

„A co si vzít lektvar?“ měla by vědět, že jestli muži něco nesnáší, tak ženu, která jim do všeho kecá.

„Na jeho přípravu nemáme čas, budeme muset použít sílu místo hlavy. Bombarda Maxima!“ zahalil je prach, oba se rozkašlali.

„Nemůžeš mě varovat?!“ vyjela na něj Hermiona.

„Neměl jsem rovnou chtít písemné povolení?“ obořil se na ni.

„Severusi!“ vykřikla Hermiona a snažila se ho zachytit, protože se sesunul k zemi, ale byl na ni příliš těžký. Jen zbrzdila jeho pád. „Blázne jeden,“ vydechla.

„Sakra,“ probral se a snažil si uvědomit, kde je a co se stalo.

„Klid, pomalu, máš slabý otřes mozku,“ napomenula ho Hermiona, když chtěl rychle vstát. „A pořádnou ránu na hlavě,“ ukázala na pramínek krve, který mu ztékal z čela.

„Vyměnili jsme si role,“ napadlo ho najednou.

„Posledně jsi ty zachraňoval mě,“ doplnila. „Podívej,“ ukázala do vzniklé díry ve zdi, kde leželo prasklé vejce a vedle něj malé nehybné hádě.

„Je mrtvý,“ konstatoval.

„Jsi si jistý?“ tázala se nejistě. Za tak hloupou otázku byla odměněna všeříkajícím pohledem, který nepotřeboval slovní komentář.

„Tak s kým to Simon mluvil?“ položila další dotaz.

„Mám na čele napsáno Sybilla?“

„Ne, ale jsi Severus Snape, obvykle máš odpověď na všechno,“ neubránila se rýpnutí.

„Říká někdo, kdo přelouskal snad všechny knihy světa,“ dobíral si ji.

„Dobrá, vtípky stranou, co teď?“ pošťuchovat se mohli později.

„Ty se vrátíš domů, já připravím lektvar Falar Serpe, pro jistotu,“ navrhl Severus.

„Sám?“ zarazila se.

„Ne, vezmu si na to Longbottoma, Minervu a Hagrida,“ protočil oči.

„Poprosím Molly, aby počkala přes noc u Simona a pomůžu-“ chtěla přidat ruku k dílu.

„Nepřipadá v úvahu!“ zastavil ji Severus. „Naše poslední společná příprava lektvaru dopadla velice…“ hledal vhodná slova, „neslavně.“

„Neslavně? Já bych řekla, že přímo…“ sama nemohla přijít na adekvátní výraz. „Katastrofálně! A nebyla to společná příprava, nýbrž sázka, pokud si matně vzpomínám.“

„Teď tu budeme rozebírat podrobnosti, skvělá chvíle,“ protestoval.

„Načasování, to je tvoje,“ rýpla si Hermiona.

„Hranice pozemku – přemístit domů – hned!“ zavelel rázně. Ale bylo to stejné, jako když ve filmu muž řekne ženě: „Počkej tady.“ Něžné pohlaví si stejně udělá, co samo chce. A tak se Hermiona o necelou hodinu později skutečně vrátila a připojila se k Severusovi.

„Jak urychlíme zrání?“ zeptala se, když dokončili vše potřebné.

„Nechceš si zopakovat poslední ročník?“

„Sušené černé rajče z Amadaru,“ vzpomněla si najednou.

„Výborně, slečno Grangerová,“ pochválil ji ironicky.

„Diskutujeme nebo pracujeme?“ vzájemné provokování bylo sice zábavné, jenže v tuto chvíli měli jiné priority. Severus si ji změřil pohledem, přidal poslední ingredienci, zamíchal a napil se. Chutnalo to jako žluklé máslo s mátou a pořádnou dávkou pepře. Následován Hermionou se vydal zpět k rozbořené zdi. V koutku duše se obával, že tam potkají Minervu či školníka, protože ta velká rána nemohla projít bez povšimnutí. Nikde však nikdo nebyl. Procházel kolem zdi sem a tam, nezaslechl nic. Ani špitnutí.

„Nic?“ vyrušila ho Hermiona. Odměnou jí byl vyčítavý pohled.

„Zabil jsi mi bratra!“ ozvalo se najednou.

„Já?“ tázal se Severus.

„Kdo jiný?“ vrčel na něj hlas ze tmy.

„Bylo to nedopatření, nedařilo se mi vás najít,“ improvizoval Severus.

„Lžeš a já se pomstím!“ zasyčel hlas tvrdě. Z díry nepředstavitelnou rychlostí vyrazil had a zaútočil na Severuse, který leknutím ustoupil vzad, zakopl o kámen a poroučel se k zemi.

„Vipera Ivanesca!“ vykřikla Hermiona, když se hádě pokoušelo kousnout omráčeného Severuse do krku. „Severusi?“

„Hlavně nekřič!“ sáhl si oslovený na zátylek, ukrutně mu třeštila hlava.

„Jsi v pořádku?“ zašeptala.

„Jak vypadám?“ zeptal se ironicky.

„Zaprášeně, vyděšené, kabátec máš roztržený, na čele a na tváři krev,“ shrnovala jeho stav.

„V takovou podrobnou charakteristiku jsem ani nedoufal,“ zasýpal. Pokoušel se zvednout a křuplo mu v zádech.

„Pomůžu ti,“ nabídla mu pomocnou ruku. Nedůvěřivě se na ni díval a pak pomoc přijal. Jenže Hermiona se zapomněla zapřít, takže místo, aby vytáhla Severuse nahoru, stáhl on ji dolů na sebe.

„Až budu chtít vyrazit dech, vím, na koho se obrátit,“ vydechl.

„Ty nebudeš nikdy spokojený,“ pousmála se té absurdní situaci. Přitisknutá k jeho hrudi, s pohledem upřeným do jeho černých hlubokých očí, s nohama ve velice choulostivé pozici a rty nečekaně blízko těm jeho.

„Třeba se pleteš,“ ač ho všechno bolelo, sevřel ji v náruči a políbil. Nemělo to logiku, ale ta k takovým chvílím nepatří. Koneckonců, měli spolu syna, nebyli si úplně cizí a navíc kdo neriskuje, nevyhraje, a když na to přišlo, nebyla vždycky úplně nesnesitelná.

O NĚKOLIK LET POZDĚJI.

Simon měl za sebou slavností zařazování. Moudrý klobouk ho poslal do Havraspáru. Severus se lehce naježil, v zápětí si ovšem uvědomil, že je to vlastně dobře. Nepatřil do Nebelvíru, což byla úleva a ani do Zmijozelu, což by zase mohlo podráždit Hermionu. Takhle byla relativní spokojenost na všech stranách. A třeba dvouletá Hannah půjde v jeho šlépějích. A kdyby ne, pořád můžou mít ještě třetí dítko. Není všem dnům konec!