Naděje - kapitola čtvrtá

Jak naloží Hermiona se skutečností, že Severus Snape je od ní jen kousek? A co na to bývalý profesor?

Veškerá práva ohledně tématu HP náleží J.K.Rowling, za vše ostatní je odpovědná má mysl v těsné spolupráci s mou fantazií. Píšu pro zábavu, čtenářky a ne pro zisk. Bez souhlasu autorky platí zákaz kopírování textu.

část první - Hermiona má záchvat

Ráno se probouzím s nečekanou dávkou optimismu. Je tady. Z myšlenek mne vytrhne příchod lékouzelníka.

„Jak se má naše pacientka?“ zeptá se mě mile.

„V noci se toulala po chodbě a byla zmatená,“ předběhne mě s odpovědí sestra, která mne včera našla, když jsem odcházela od Severuse, práskačka.

„Opravdu?“ diví se lékouzelník.

„Já… nevzpomínám si,“ zalžu.

„Další, co si nevzpomíná, snad to není epidemie,“ usměje se a mrkne na tu nánu. „A jizva?“

„Je tam pořád,“ odpovím zklamaně. Snad si nemyslel, že jen tak zmizí? Naiva. „Jak dlouho tu ještě budu muset být?“ zeptám se nakonec unaveně.

„Vaše fyzická zranění jsou až na tuto jizvu zahojená, ale s vaší myslí je to jinak. Stále trpíte záchvaty paniky a k tomu se evidentně přidávají i další symptomy. Máte za sebou dlouhodobé mučení, týrání, ponižování v rozsahu, se kterým jsem se ještě za svou dlouholetou praxi nesetkal. Dokud vám nepomůžeme se s tím vším vyrovnat, bude lepší, když zůstanete tady,“ oznámil mi svůj verdikt. Já mám ovšem pocit, že mi nic není.

„Ale mně už je dobře,“ snažím se protestovat. „Co tu syčí?“ leknu se z ničeho nic. Slyším hadí syčení. Vyděšeně couvám, až se dostanu do kouta. Neumím určit, odkud to přichází. Ten nepříjemně vlezlý zvuk mne celou obklopuje. Dlaněmi si zakrývám uši, ale nepomáhá to. „Zabijte toho hada!“ křičím. Lékouzelník si ke mně starostlivě klekne a šeptá mi do ucha:

„Žádný had tu není, jste v bezpečí. Otevřete oči, Hermiono. Nic tu není,“ jeho hlas zní klidně a rozhodně. Ale můžu mu věřit?

„Nevěřím vám, lžete mi. Poslechnu a… a…,“ jsem k smrti vyděšená.

„No tak, Hermiono, nemám důvod vám ublížit,“ pokračuje dál.

„Nepotřebujete důvod, oni ho také neměli. K mučení není třeba důvod! Víte? Je to zábava, hra, povyražení. Zabijte toho hada!“ opakuji.

„Jsem tu jen já a sestra Enrová. Hermiono, nemůžu vám pomoct, když mi nedůvěřujete,“ řekne a cítím, že ode mě odstoupil. Má pravdu? Ale jak mu mám věřit? Můžu vůbec ještě někdy někomu věřit?

„Jak mám vědět, že vám můžu věřit?“ zeptám se nakonec nahlas.

„To nezjistíte, dokud to nezkusíte. Odvahu, Hermiono, odvahu,“ snaží se mne povzbudit.

Mysli na Severuse, když tu budeš sedět v koutě, nedostaneš se k němu. A tak se odhodlám a otevřu oči. Nelhal. Je tu jen on a sestra.

„První krok jste zvládla,“ úlevně se usměje a pomůže mi vstát. „K lékům přidáme ještě přesličku medokvětou, měla by působit povzbudivě. Zítra se na vás zase přijdu podívat.“

Celé dopoledne čtu rozečtenou knihu. Hrabě Monte Christo. Má šest svazků, právě čtu třetí. Čím se tu mám zaměstnat? Pacient v pokoji vedle z ničeho nic začne křičet: „Vrátí se, vrátí se, on se vrátí!“

„Nevrátí, ty tupče, nevrátí,“ šeptám si pro sebe. Ale věřím tomu? Ne, takovým myšlenkám se nesmím poddávat. Je čas oběda. Dneska máme růžičkovou kapustu, brambory a krůtí maso. Krásně to voní, ale vůbec nemám hlad. Počkat, po obědě bude všude klid, mohla bych…

Přemůžu se a většinu oběda sním, když sestra přijde pro tác, pochválí mne. Copak jsem malé dítě? Po obědě obvykle usnu, musím doufat, že i většina pacientů to praktikuje stejně. I sestry by mohly být řekněme unavené a necourat po chodbách. Cestu už znám. Vyplížím se z pokoje. Ani se mi nechce věřit, že bych měla podruhé tolik štěstí.

„Na chodbě nemáte co dělat, Hermiono,“ přeruší moje myšlenky Andrea. A sakra, štěstí vzalo roha. A teď si honem musím vymyslet výmluvu.

„Já…“ nic mě nenapadá.

„Žádné výmluvy a honem do pokoje,“ zarazí mě, Merline, díky.

Chvíli počkám a pak to zkusím znovu. Srdce mi zběsile tluče na poplach, potí se mi ruce a mrazí mě v zádech. Ale zdárně dospěji k cíli, aniž by mě někdo načapal. Tiše zaklepu a vejdu…

část druhá - Severus dává průchod emocím

Další nudný den, fádní oběd, protivné slunce za oknem a jako bonus otravně zpívající ptáci. Někdo klepe na dveře. Divné, lékouzelník ani sestry neklepou. A pak vejde. Merline, to se mi musí zdát!

„Profesore,“ vydechne překvapeně a nervózně se usměje. Co si myslí, že tu dělá?

„Co chcete?“ vyštěknu.

„Když jsem zjistila, že jste tady, musela jsem vás vidět,“ špitne nervózně.

„Vy se vůbec ráda cpete, kam nemáte,“ odseknu.

„Zachránil jste mi život a já zachránila ten váš,“ koktá. Zřejmě ji zarazilo, že jsem neotevřel náruč nebo před ní nepadl na kolena.

„A kdo se vás prosil!“ zvýším hlas. „Nemáte tu co dělat!“

„Jak to myslíte? Nemohla jsem vás nechat zemřít. Ne po tom všem, co jste pro mě udělal,“ trvá dál nesmyslně na svém.

„A co jsem podle vás udělal? Vyléčil jsem vaše zranění, aby vás mohli mučit znovu a znovu. Dokonce jsem jim poradil, že pomalé mučení je lepší. Ne, abych vás chránil, ale chtěl jsem si ušetřit práci. Nic mi nedlužíte a já nic nedlužím vám. Nechtěl jsem zachránit. Byl jsem smířen se svým osudem a vy jste to všechno svou hloupostí a všudypřítomnou všetečností zkazila,“ křičel jsem. Bylo tak osvobozující dát své nenávisti volný průchod, „a teď se seberte a vypadněte!“

Je evidentně zaskočená, ale mně je to úplně jedno. Můj křik přivolal vrchní sestru.

„Tak tady jste, co jsem vám říkala?“ zlobí se na ni, bere ji za loket a odvádí pryč. Konečně jsem zase sám….