Naděje - kapitola šestá

Lékouzelníci se shodli na experimentální léčbě, ale jak tuto skutečnost přijmou pacienti, kterých se to týká? A byl to vůbec dobrý nápad?

Veškerá práva ohledně tématu HP náleží J.K.Rowling, za vše ostatní je odpovědná má mysl v těsné spolupráci s mou fantazií. Píšu pro zábavu, čtenářky a ne pro zisk. Bez souhlasu autorky platí zákaz kopírování textu.

část první - Severusova reakce 

Dny mi pomalu začínají splývat, je ještě včerejšek nebo už zítřek? Jedna velká dlouhá nekončící nuda. Chtěl bych být ve své laboratoři a ponořit se do přípravy nějakého zvlášť složitého lektvaru. Nevnímal bych nic kolem sebe, jen vůně, barvy, postup, krájení, drcení, strouhání ingrediencí. Jak moc mi to chybí. Prosím o vysvobození. Místo něj přichází hlavní lékouzelník. Tak co to bude dnes? Výtka ohledně mé nespolupráce? Nové léky? Knihovnice si stěžovala, že jsem ji opětovně vyhodil? Můžu já za to, že nemá nic kloudného, co by mne zaujalo? Vyřídili kuchařce můj vzkaz ohledně kvality dnešního oběda?

„Dobrý den, pane Snape,“ pozdraví zdvořile.

Chvíli toužím jeho přítomnost ignorovat, ale z jeho postoje čiší něco, co probouzí mou zvědavost.

„Podle čeho soudíte, že je dobrý?“ zeptám se nakonec.

„Můj ano, váš ne?“ zaskočí mne pokusem o chabý vtip.

„Rozhodně ne,“ Merline, ty to vidíš. Proč musím být neustále obklopen nepochopením?

„Možná jsme našli způsob, jak vám dny zlepšit,“ pronese jakoby nic a já jsem zděšen. Už teď je mi naprosto jasné, že se mi to nebude líbit.

„Za celou dobu vašeho pobytu zde se nám, Merlinžel, nepodařilo zjistit příčiny vašich kolapsů, což mi dělá velké starosti. Jak se ale ukázalo, nečekaná návštěva vaší bývalé studentky ve vás vyvolala konečně nějakou reakci,“ vysvětluje. Začínám pociťovat nutkání šlápnout mu do toho spokojeného úsměvu. „po poradě s kolegy jsme se rozhodli, že obden absolvujete společná sezení.“

„A důvod?“ zabiju ji, při první příležitosti jí regulérně zakroutím krkem!

„Experimentální léčba,“ prohlásí stroze a ve mně se vaří krev.

„Důrazně odmítám být součástí jakéhokoli experimentu!“ vykřiknu tvrdě a autoritativně.

„Je mi líto, ale na skutečnosti, že zítra vás čeká první terapie, to nic nemění,“ usměje se a odchází. Nemám tu nic, čím bych ho bodl do zad, ač bych neskutečně rád! Toužím po klidu a on mi místo toho naordinuje setkání s tou protivnou, vševědoucí, neustále mluvící nebelvírskou šprtkou. Tohle je koruna všeho. Absurdita mého života dnes vystoupala na maximum.

část druhá - Hermionina reakce

Celý den na něj musím myslet. Ale nemůžu za ním. Zkoušela jsem to. Jen jsem vystrčila nos pootevřenými dveřmi, už si mne Andrea měřila přísným pohledem. Nejsem nebezpečná, chci s ním jen mluvit. Tolik mi tu chybí kontakt s někým. A on toho prožil víc než já. Určitě by dokázal odpovědět na spoustu mých otázek. Tak proč za ním nesmím? Je to nelogické. Drží nás tu v izolaci! Tohle není nemocnice, ale vězení! Nejsem vězeň, nechci být, už ne! Z dalších myšlenek mne vytrhne hlavní lékouzelník.

„Jak se má naše neposlušná pacientka?“ zeptá se rádoby pobaveně. Kdo je u tebe neposlušný? Porušovat nelogická a nesmyslná pravidla by nemělo být klasifikováno jako neposlušnost!

„Osaměle,“ odpovím náležitě znuděně. Co si myslí, kašpar jeden. Chci mluvit s profesorem Snapem, ty panáku načančanej, nebo se tu unudím k smrti!

„Opravdu?“ táže se. Jeden z nás si sedí na uších a já to nejsem!

„Hm,“ zahuhlám, abych zdůraznila, jak moc mne tato debata naplňuje a zajímá.

„Tak to pro vás mám dobrou zprávu,“ řekne tajemně, čímž vzbudí mou zvědavost.

„A sice?“ dožaduji se pokračování, protože jestli mě bude ještě chvíli napínat, tak vyskočím z kůže.

„Od zítřka na váš čekají společná sezení s dalším pacientem, abychom podpořili vaše uzdravení,“ zaujatě sleduje mou reakci. Rozzářím se nadšením. Cítím, jak mi začínají hořet tváře. Změna – konečně změna – něco se pohne.

„A kdo to bude?“ táži se natěšeně. Ne že by na tom nějak zvlášť záleželo. Něco se bude dít a to je přednější.

„Pan Snape,“ pronese jako by se nechumelilo. Ale ono se chumelí. Co chumelí, přichází sněhová vánice. Nevím, který pocit definovat dřív – nadšení, radost, nedočkavost, šok, překvapení, touhu, očekávání, zvědavost?

„Jak to bude probíhat?“ chci znát co nejvíc podrobností. Merline, nemůžu se dočkat, snad ani neusnu, jak jsem natěšená.

„Vše se dozvíte zítra, nemá význam vás tím v tuto chvíli zatěžovat,“ prohlásí. Já ti dám zatěžovat, hltám každý detail! To mi nemůžete dělat – něco nakousnout a pak si odejít. To není fér – chci na něj zakřičet, ale pak se zarazím. Když projevím tolik nadšení, nebude si myslet, že je něco špatně? Aby to nebral jako záchvat hysterie nebo… raději budu zticha a přijmu to s klidem. Skákat radostí můžu, až odejde.

Merline, tys mne vyslyšel!

část třetí - terapie číslo jedna

Nemohla jsem skoro dospat. Nedočkavě přecházím po pokoji a proklínám vše, co mne napadá, za skutečnost, že tu nemám žádný ukazatel času a slunce je dosti zkreslující. Když pro mě přišel hlavní lékouzelník, s velkým přemáháním jsem skrývala nadšení a nedočkavost, málem jsem dokonce radostí zavýskla. Konečně se dočkám. Napadá mne tolik otázek… Hned jak jsme vstoupili do místnosti, cítila jsem, že je něco špatně. Seděl za stolem a prsty bubnoval do desky neznámou melodii. Jeho pohled… nedokázala jsem z něj cokoli přečíst. Lékouzelník mi pokynul, abych se posadila vedle profesora, sám si sedl naproti nám.

„Takže, rád bych vás nyní seznámil s pravidly,“ pronesl přátelsky.

„Nejvyšší čas,“ řekl profesor stroze, až mne z jeho tónu zamrazilo. Takhle jsem si to nepředstavovala.

„Vás dva spojuje mnohem víc, než by se na první pohled mohlo zdát,“ pokračoval lékouzelník.

„Co vyjma faktu, že zřejmě ani u jednoho z nás nedokážete přijít na konkrétní diagnózu, by to mělo být?“ zpražil ho profesor.

„Znáte se již z dřívějška. Navíc se zdá, že naše neposlušná pacientka zatoužila po tom, vyměnit si s vámi pár milých slov, což by vám rozhodně prospělo. Zadruhé se ukazuje, že dlouhodobá izolace od okolí ani jednomu z vás neprospívá a vaše společná sezení by tak měla být první krokem do běžného života mimo tuto nemocnici. Za hodinu pro vás přijdu,“ rozloučil se a odešel.

„Omlouvám se, že jsem vás posledně tak rozčílila. Vůbec jsem vás nechtěla zaskočit. Ale jak jsem zjistila, že jste tu, musela jsem vás vidět,“ pokusila jsem se hned na úvod omluvit svůj vpád do jeho soukromí… Mlčel, ani se na mě nepodíval.

„Chutnal vám dnešní oběd?“ zkusila jsem, reakce žádná.

„Venku je krásně, třeba by nás příště místo sem mohli pustit na zahradu,“ ani neutrální téma nezabralo. Kdyby s ním před chvíli nemluvil lékouzelník, musela bych si myslet, že je jen mou halucinací, protože se prakticky ani nepohnul.

„Četl jste nějakou zajímavou knihu? Někdy mám pocit, že tady není nic moc výběr,“ opět ticho. Příchod lékouzelníka jsem vítala jako vykoupení. Chvíli jsem si jen tak pobrukovala, abych přehlušila to vtíravě děsivé ticho.

Až teď, když jsem zpátky u sebe, si uvědomuji, že měl právo se tak chovat. Dlouhou dobu byl stranou všech. Snadno se tedy cítí naštvaný, ale to změním. Příště se nenechám tak snadno vyvést z míry.