Naděje - kapitola čtrnáctá
Jaké stanovisko obdrží Severus? Vznikne mezi Amber a Hermionou přátelství? Předposlední kapitolka je tu a s ní další okamžiky ze života našich hlavních hrdinů...
Veškerá práva ohledně tématu HP náleží J.K.Rowling, za
vše ostatní je odpovědná má mysl v těsné spolupráci s mou fantazií. Píšu pro
zábavu, čtenářky a ne pro zisk. Bez souhlasu autorky platí zákaz kopírování
textu.
část první - špatné zprávy nebo ty nejlepší?
„U Merlinova
strakatého vousu, oni mne přijali!“ kdybych mohl, vykřičím to do celého světa.
Je to práce, o jaké se mi ani nesnilo. Mám už konečně uvěřit, že i pro mne
zůstala jiskřička naděje? Co když mi ji něco udusí v samém zárodku?
Kdykoli může vejít ten brýlatý pupkáč a prohlásit, že se nikdy neuzdravím, že
jed v mém těle se stal součástí mé krve, mé bytosti a já už nebudu schopný
žít venku… žít… prostě a jednoduše žít…
„Copak se tvářím jak humr nad hrncem s vařící se
vodou?“ a je to tady. Přijde teď rozhodující okamžik, který udusí mou radost?
Beze slov mu podávám pergamen, který jsem právě dočetl. Salazare, takhle se mi
ruce ještě nikdy netřásly.
„Vím, já ho přinesl,“ říká to, jakoby to byla ta
nejsamozřejmější věc světa. Mít tak svou hůlku, proměnil bych ho v larvu,
ne v bacily, virus, v tu nejmenší molekulu, kterou bych dokázal
vymyslet!
„A mám pro vás další dobré zprávy,“ on září jako… jak jen to
bylo… měsíček na hnoji! Hvězda na vánočním stromě uprostřed Velké síně! Jestli
řekne, že je k obědu guláš, zaškrtím ho vlastníma rukama. Při našem
posledním rozhovoru se na něj těšil a stále ještě nebyl. Má chuť vraždit
neúprosně roste.
„Už se vyjádříte?“ vyjedu na něj. Stojí si tu, listuje ve
svých deskách a mlčí!
„Měla by stačit už jen jedna výměna vaší krve. Poslední
pouštění žilou, poslední transfuze, poslední testy a budete čistější než
čistý,“ ignorant plešatej! V takových chvílích se přece nežertuje, jak
může být tak nelidský?
„Měla by stačit? Co je tohle za diagnózu?“ došlo mi, že to
taky může znamenat, že nemusí. Jakou hru to se mnou osud hraje?
„Ale no tak, profesore, sám víte, že jen málokdy jsou věci
definitivní. Vyzkoušíme a uvidíme,“ posílá mi vodu na můj mlýn a ani si to
neuvědomuje.
„Pokus – omyl? Na tom jste postavil svou kariéru?“ skrčku
jeden, já bych tě... Je mi zle!
„Víte, co je zajímavé? Nejdřív vše bojkotujete, vrčíte, div
nekoušete a najednou byste odsud chtěl vystřelit rychlostí světla. Říká vám
něco slovo trpělivost? Do začátku celého projektu, jehož se máte stát součástí,
zbývá celý dlouhý měsíc, takže si sedněte na zadek, nastavte ruku, ať můžeme
začít.“ Zdá se mi to nebo se mi podařilo ho naštvat? On to taky umí? Ale raději
toho nechám, nějaký pud sebezáchovy mi ještě zbyl. Přece jen – on má
v ruce skalpel, ne já. Nerad bych přišel o důležitou část svého těla,
třeba o prst nebo rovnou o celou ruku. Ještě je budu potřebovat.
část druhá - otázky neberou konce...
„Co když ti hůlku
seberou…“ Amber to vyslovila jako naprosto logickou otázku a já na ni
nedokázala adekvátně odpovědět. Už dva dny nad tím přemýšlím, zatímco ji učím
skládat origami. Během své protestní akce jsem přišla na několik zajímavých
fíglů. Je osvěžující nebýt po tak dlouhé době sama. I když intelektuálně není
rovnocenný partner, dává mi dost zabrat. Dost možná bych tuhle myšlenku měla
přehodnotit, protože se mě právě zeptala, proč se kouzelníci spoléhají na
kouzla a lektvary a nepřiučí se něco od mudlů.
„A co myslíš, že by nás mohli naučit?“ Ano, ptám se naprosto
vážně a hlavně nevím, co jí na to mám říct.
„No, třeba vaření, je to príma zábava,“ řekla to
s nadšením a najednou ztichla. Neumím to s dětmi! Chvíli na ni
koukám, zda se zase rozmluví, jenže nic.
„Copak se stalo?“ Nic debilnějšího na skladě nemám, ale co,
je jí devět, snad nepotřebuju přečíst tři knihy, abych s ní byla schopná
kloudně komunikovat. Popotáhne a pak řekne jen: „Maminka moc ráda vařila.“
Dobře, takže to máme minulý čas. Mám se v tom rýpat?
Změnit téma? Nechat ji být? Začíná brečet. Udělám jedinou logickou věc, která
mne napadne, natáhnu ruce, čímž naznačuji, že ji obejmu, jestli chce a ona
chce. Tulí se ke mně a tiše pláče.
„Proč neumíme léčit smrt, když jsme kouzelníci?“ vzlykne.
Mají děti na nemožné otázky patent? Taky jsem se jako malá ptala na něco, nač
nebyla odpověď?
„Ani kouzelníci nejsou všemocní,“ nebudu jí vykládat
pohádky.
„A to ani neumíme poznat, kdo je zlý a kdo dobrý, aby nebyly
války?“ Kéž by to bylo tak jednoduché, Amber. Je mi docela úzko.
„Kouzelníci jsou pořád jen lidé. Máme hůlky, známe kouzla,
umíme připravit lektvary. Ale neumíme věštit budoucnost a vidět lidem až na dno
jejich duše. Umí se přetvařovat, manipulovat, lhát a znají taková kouzla, která
jsou zlá a nebezpečná,“ nejsem si jistá, zda chápe význam mnou vyslovených
slov. Pohladím ji po tváři a pokusím se usmát.
„A proti zlým kouzlům se umíme bránit?“ další dotaz.
Hypnotizuje mne uslzenýma očima a z nosu jí teče nudle.
„Učíme se to,“ vyndám z kapsy kapesník.
„Naučíš mě to taky?“ Já? Učit?
„Nemáme hůlku a všechno se naučíš v Bradavicích,“ no
jo, ale já nevím, jestli je z kouzelnické rodiny, co když je moták nebo
prostě nemá dostatečnou magii?
„Táta říká, že půjdu do Zmijozelu.“ Au. „Ale já se tam
bojím.“
„Bojíš?“ Jsem schopná pochopit, že má strach, Zmijozel nemá
po válce nejlepší pověst.
„Co když budu taky ubližovat?“ Zase popotahuje, pohladím ji
po vláskách a přivinu k sobě.
„To, že půjdeš do Zmijozelu neznamená, že jsi špatný člověk.
Navíc, Moudrý klobouk nemá své jméno pro srandu králíkům. Kam bys šla raději?“
Sama jsem zvědavá, co mi na to řekne.
„Do Havraspáru, maminka mi četla knihu o zakladatelce.
Rowena byla vznešená a chtěla bych poznat Šedou dámu,“ pousmála se. „Proč ty
jsi vlastně tady zavřená?“ Vyhrává nade mnou na celé čáře.
„Protože mě…“ jak mám
popsat malému dítěti, co se mi stalo?
„Mučili?“ Kruci, vážně je jí devět? Přikývnu na znamení
souhlasu. Opravdu nemám chuť pouštět se do podrobnějšího líčení.
„Maminku taky mučili, umřela, proč ty jsi neumřela?“ Zdálo
se mi to nebo v jejím hlase zazněla výčitka?
„Jeden z…“ Teď nevím, jak to vyslovit. On přece nebyl jeden
z nich. Udržoval mě při životě. Tvrdil sice, že to dostal nařízeno, ale
stejně si myslím, že to nebyl jen ten důvod. Radil jim, jak mě mučit účinněji a
bez ohrožení života. Nedokážu uvěřit, že by v něm nebyl kousek dobrý.
Musel být. Nezachránila jsem stvůru, ale člověka, který si zasloužil druhou
šanci. I když se tak rozhodně nechoval, ale jednou… jednou to pochopí i on!
„Jeden z čeho?“ vytrhne mě Amber svou otázkou
z úvah.
„Je to složité,“ nechce se mi to vysvětlovat dopodrobna.
Měří si mě pohledem, pak se ušklíbne a řekne: „Máme celé
odpoledne,“ rozpřáhne ruce a naznačí, jak dlouhý je to úsek.
„Byl to můj profesor…“
""Ale neumíme věštit budoucnost a vidět lidem až na dno jejich duše."" ale ale, Hermiona! Sybila a Severus sa práve smrteľne urazili. :D :D
OdpovědětVymazatHlavní hrdinovia dnes kadečo pochopili a prehodnotili, ako tak pozerám, aj keď, Severus sa zdá byť malicherný a podráždený. Že by absťák?? ;-)
Tak fain, zas o týždeň ďalší diel ;)
Vďaka, vendi
nad
No moment! Vidět do vzpomínek ji, hrabat se v nich, měnit je - to jo, ale do duše? To jsou dvě rozdílné věci :)
VymazatA co se týče tématu věštění, to je velmi ošemetná oblast i pro kouzelníky :D a holt Herma byla v tomto směru vždycky skeptik :D
Ano, ano - abstinenční příznaky začínají být velice silné :D
Děkuji za komentík a za týden.. no však to znáš :)
Amber a její "Máme celé odpoledne" mi připomíná mně, když chci vysvětlit něco od svojí drobotiny :D.
OdpovědětVymazatPovedené povídání!
Děti prostě vnímají čas jinak než my dospěláci :) díky za slova chvály, dítka jsou pro mne vždycky tvrdý oříšek :)
VymazatTak Severus bude za chvíli vyléčený a dostal i dobrou práci. Hermiona už je taky na dobré cestě. Moc se mi líbí Amber. Připomíná mi Hermiona a jejích 100+1 otázek. A příští týden bude už poslední díl,to je smutné že tato skvělá povídka skončí.Moc děkuju.scully
OdpovědětVymazatJsem ráda, že se Amber setkává s porozuměním a že vás zaujala, protože z jejího uchopení jsem měla obavy. Povídka sice končí, ale snad zaujme i ta následující - za týden na viděnou a děkuji
VymazatPrávě jsem dočetla až sem (na jeden zátah) .-) moc pěkně píšeš, takže děkuji za pěknou povídku. Budu se těšit na pokračování. Je to jednoznačně zajímavý a neotřelý příběh a těch poslední dobou moc (k nalezení) není :-) Railey
OdpovědětVymazatWow! Smekám! A jsem ráda, že sis udělala čas na koment :) Zároveň děkuji za slova chvály na mou hlavu :)
Vymazat