Naděje - kapitola čtrnáctá

Jaké stanovisko obdrží Severus? Vznikne mezi Amber a Hermionou přátelství? Předposlední kapitolka je tu a s ní další okamžiky ze života našich hlavních hrdinů...

Veškerá práva ohledně tématu HP náleží J.K.Rowling, za vše ostatní je odpovědná má mysl v těsné spolupráci s mou fantazií. Píšu pro zábavu, čtenářky a ne pro zisk. Bez souhlasu autorky platí zákaz kopírování textu.

část první - špatné zprávy nebo ty nejlepší?

 „U Merlinova strakatého vousu, oni mne přijali!“ kdybych mohl, vykřičím to do celého světa. Je to práce, o jaké se mi ani nesnilo. Mám už konečně uvěřit, že i pro mne zůstala jiskřička naděje? Co když mi ji něco udusí v samém zárodku? Kdykoli může vejít ten brýlatý pupkáč a prohlásit, že se nikdy neuzdravím, že jed v mém těle se stal součástí mé krve, mé bytosti a já už nebudu schopný žít venku… žít… prostě a jednoduše žít…

„Copak se tvářím jak humr nad hrncem s vařící se vodou?“ a je to tady. Přijde teď rozhodující okamžik, který udusí mou radost? Beze slov mu podávám pergamen, který jsem právě dočetl. Salazare, takhle se mi ruce ještě nikdy netřásly.

„Vím, já ho přinesl,“ říká to, jakoby to byla ta nejsamozřejmější věc světa. Mít tak svou hůlku, proměnil bych ho v larvu, ne v bacily, virus, v tu nejmenší molekulu, kterou bych dokázal vymyslet!

„A mám pro vás další dobré zprávy,“ on září jako… jak jen to bylo… měsíček na hnoji! Hvězda na vánočním stromě uprostřed Velké síně! Jestli řekne, že je k obědu guláš, zaškrtím ho vlastníma rukama. Při našem posledním rozhovoru se na něj těšil a stále ještě nebyl. Má chuť vraždit neúprosně roste.

„Už se vyjádříte?“ vyjedu na něj. Stojí si tu, listuje ve svých deskách a mlčí!

„Měla by stačit už jen jedna výměna vaší krve. Poslední pouštění žilou, poslední transfuze, poslední testy a budete čistější než čistý,“ ignorant plešatej! V takových chvílích se přece nežertuje, jak může být tak nelidský?

„Měla by stačit? Co je tohle za diagnózu?“ došlo mi, že to taky může znamenat, že nemusí. Jakou hru to se mnou osud hraje?

„Ale no tak, profesore, sám víte, že jen málokdy jsou věci definitivní. Vyzkoušíme a uvidíme,“ posílá mi vodu na můj mlýn a ani si to neuvědomuje.

„Pokus – omyl? Na tom jste postavil svou kariéru?“ skrčku jeden, já bych tě... Je mi zle!

„Víte, co je zajímavé? Nejdřív vše bojkotujete, vrčíte, div nekoušete a najednou byste odsud chtěl vystřelit rychlostí světla. Říká vám něco slovo trpělivost? Do začátku celého projektu, jehož se máte stát součástí, zbývá celý dlouhý měsíc, takže si sedněte na zadek, nastavte ruku, ať můžeme začít.“ Zdá se mi to nebo se mi podařilo ho naštvat? On to taky umí? Ale raději toho nechám, nějaký pud sebezáchovy mi ještě zbyl. Přece jen – on má v ruce skalpel, ne já. Nerad bych přišel o důležitou část svého těla, třeba o prst nebo rovnou o celou ruku. Ještě je budu potřebovat.

část druhá - otázky neberou konce...

 „Co když ti hůlku seberou…“ Amber to vyslovila jako naprosto logickou otázku a já na ni nedokázala adekvátně odpovědět. Už dva dny nad tím přemýšlím, zatímco ji učím skládat origami. Během své protestní akce jsem přišla na několik zajímavých fíglů. Je osvěžující nebýt po tak dlouhé době sama. I když intelektuálně není rovnocenný partner, dává mi dost zabrat. Dost možná bych tuhle myšlenku měla přehodnotit, protože se mě právě zeptala, proč se kouzelníci spoléhají na kouzla a lektvary a nepřiučí se něco od mudlů.

„A co myslíš, že by nás mohli naučit?“ Ano, ptám se naprosto vážně a hlavně nevím, co jí na to mám říct.

„No, třeba vaření, je to príma zábava,“ řekla to s nadšením a najednou ztichla. Neumím to s dětmi! Chvíli na ni koukám, zda se zase rozmluví, jenže nic.

„Copak se stalo?“ Nic debilnějšího na skladě nemám, ale co, je jí devět, snad nepotřebuju přečíst tři knihy, abych s ní byla schopná kloudně komunikovat. Popotáhne a pak řekne jen: „Maminka moc ráda vařila.“

Dobře, takže to máme minulý čas. Mám se v tom rýpat? Změnit téma? Nechat ji být? Začíná brečet. Udělám jedinou logickou věc, která mne napadne, natáhnu ruce, čímž naznačuji, že ji obejmu, jestli chce a ona chce. Tulí se ke mně a tiše pláče.

„Proč neumíme léčit smrt, když jsme kouzelníci?“ vzlykne. Mají děti na nemožné otázky patent? Taky jsem se jako malá ptala na něco, nač nebyla odpověď?

„Ani kouzelníci nejsou všemocní,“ nebudu jí vykládat pohádky.

„A to ani neumíme poznat, kdo je zlý a kdo dobrý, aby nebyly války?“ Kéž by to bylo tak jednoduché, Amber. Je mi docela úzko.

„Kouzelníci jsou pořád jen lidé. Máme hůlky, známe kouzla, umíme připravit lektvary. Ale neumíme věštit budoucnost a vidět lidem až na dno jejich duše. Umí se přetvařovat, manipulovat, lhát a znají taková kouzla, která jsou zlá a nebezpečná,“ nejsem si jistá, zda chápe význam mnou vyslovených slov. Pohladím ji po tváři a pokusím se usmát.

„A proti zlým kouzlům se umíme bránit?“ další dotaz. Hypnotizuje mne uslzenýma očima a z nosu jí teče nudle.

„Učíme se to,“ vyndám z kapsy kapesník.

„Naučíš mě to taky?“ Já? Učit?

„Nemáme hůlku a všechno se naučíš v Bradavicích,“ no jo, ale já nevím, jestli je z kouzelnické rodiny, co když je moták nebo prostě nemá dostatečnou magii?

„Táta říká, že půjdu do Zmijozelu.“ Au. „Ale já se tam bojím.“

„Bojíš?“ Jsem schopná pochopit, že má strach, Zmijozel nemá po válce nejlepší pověst.

„Co když budu taky ubližovat?“ Zase popotahuje, pohladím ji po vláskách a přivinu k sobě.

„To, že půjdeš do Zmijozelu neznamená, že jsi špatný člověk. Navíc, Moudrý klobouk nemá své jméno pro srandu králíkům. Kam bys šla raději?“ Sama jsem zvědavá, co mi na to řekne.

„Do Havraspáru, maminka mi četla knihu o zakladatelce. Rowena byla vznešená a chtěla bych poznat Šedou dámu,“ pousmála se. „Proč ty jsi vlastně tady zavřená?“ Vyhrává nade mnou na celé čáře.

„Protože mě…“  jak mám popsat malému dítěti, co se mi stalo?

„Mučili?“ Kruci, vážně je jí devět? Přikývnu na znamení souhlasu. Opravdu nemám chuť pouštět se do podrobnějšího líčení.

„Maminku taky mučili, umřela, proč ty jsi neumřela?“ Zdálo se mi to nebo v jejím hlase zazněla výčitka?

„Jeden z…“ Teď nevím, jak to vyslovit. On přece nebyl jeden z nich. Udržoval mě při životě. Tvrdil sice, že to dostal nařízeno, ale stejně si myslím, že to nebyl jen ten důvod. Radil jim, jak mě mučit účinněji a bez ohrožení života. Nedokážu uvěřit, že by v něm nebyl kousek dobrý. Musel být. Nezachránila jsem stvůru, ale člověka, který si zasloužil druhou šanci. I když se tak rozhodně nechoval, ale jednou… jednou to pochopí i on!

„Jeden z čeho?“ vytrhne mě Amber svou otázkou z úvah.

„Je to složité,“ nechce se mi to vysvětlovat dopodrobna.

Měří si mě pohledem, pak se ušklíbne a řekne: „Máme celé odpoledne,“ rozpřáhne ruce a naznačí, jak dlouhý je to úsek.

„Byl to můj profesor…“