Poslední případ: Kapitola druhá

Vyšetřování výbuchu pokračuje. Co přinese a kdo se nakonec ocitne v ohrožení?

PS: pokud jste seriál The Blacklist ještě neviděli, pak 12.1. (čili zítra) v 22:25 na TV Nova začíná... pod názvem Černá listina... pokud bude kvalita dabingu odpovídat posledním dobám, potěš koště... osobně zůstanu u aj verze s titulky ☺

Prohlášení: Povídka vychází z událostí v první řadě. Nebere v úvahu žádné skutečnosti ani teorie, které budou rozvíjeny v řadě druhé, případně v řadách dalších. Všechny postavy, které k  datu 30.8.2014 figurovali v seriálu The Blacklist stanice NBC, náleží jejím tvůrcům. Všechny přidané jsou smyšlené. Fan fikce nevznikla za účelem zisku. Píšu pro sebe, pro své čtenářky a pro zábavu.

V povídce se mohou objevit anglické výrazy nebo i celé věty, protože někdy je prostě originál lepší, výstižnější a vzhledem k předloze by překlad všechno zabil.

***2***

„Arame, pošli ten výtah zpět!“ zakřičela na kolegu, kterého tak vytrhla z rozdělané práce a vůbec nechápal, co je po něm žádáno.

„Reddington právě nastoupil do výtahu a jede pryč, vrať ho zpátky, prosím!“ zkusila to srozumitelněji. Aram přikývl a přesunul svou pozornost na klávesnici a obrazovku notebooku. Netrvalo dlouho a Elizabethina prosba byla vyplněna.

„Tohle jsme si nedomluvili!“ pokusil se ji Red usadit.

„Pravda, stejně jako skutečnost, že mi vždycky řekneš jen střípek informací a pak si jako největší nadutec odkráčíš středem!“ snažila se mluvit důrazně, přesto potichu. Celá organizace nemusela vědět, že na něj má pořádný vztek. V duchu děkovala, že nemá po ruce ostrý předmět, protože by mu ho nejradši vrazila do krku… znovu! „Proč si Dane myslí, že něco víš?“ vyrukovala na něj s otázkou, dokud mlčel.

„Říká se mi Concierge of Crime, zřejmě trpí utkvělou představou, že vím, kam se poděla jeho ženuška,“ nechtěl o tom mluvit. Ne tady a teď, ne s ní.

„A jen tak si tě vyhledá v telefonním seznamu?“ zarazila se. Nedávalo to nejmenší smysl.

„Detaily,“ ušklíbnul se. „Nesmíš na nich tolik lpět. Vaším úkolem je najít ho dřív, než on najde nás. Respektive tebe. Šíří se zvěsti, Lizzie, a někteří lidé, špatní lidé, začínají tušit, že cesta ke mně by mohla vést přes tebe. Takže udělej svou část a já udělám tu svou,“ poučoval ji… zase.

„Jen tak mě tu necháš, když víš, že mi hrozí nebezpečí? Proč?“ pokusila se zahrát na jinou strunu.

„Nemám na to celý den, přesuň svůj krásnej zadek ke zbytku kolektivu a pokuste se, protentokrát, udělat kus práce, aniž bych vám musel stát za zády. A já ti slibuji, že až bude po všem, zodpovím tolik tvých proč, kolik si jen budeš přát!“ Plýtval drahocenným časem a docházela mu trpělivost.

„Poslední otázka, proč tě prostě někde nesejme, ale vyhazuje do vzduchu autobus v centru a nechává v něm stopy vedoucí k našemu týmu?“ Výraz v Redově obličeji jasně říkal: To vás v Quanticu nic nenaučili?

„On ví, že já vím. Poslal mi jasnou zprávu, kterou nemůžu ignorovat. A teď, pokud mě omluvíš, nerad nechávám své obchodní partnery čekat,“ oznámil a srovnal si klobouk, kývl na Dembeho a podruhé odešel.

Raymond Reddington měl samozřejmě pravdu. Na místě činu byla fotografie jednotlivých agentů z Pošty, evidentně je někdo opakovaně sledoval. U každého obrázku agentky Keenové  bylo červenou fixou dopsáno SHE IS THE KEY. Cooper nařídil zvýšenou bezpečnost a přidělil Lizzie ochranku. Ihned se měla přesunout do jednoho ze zabezpečených bytů. Elizabeth si chtěla vzít pár věcí ze svého hotelového pokoje. Přemluvila dva nováčky, aby na ni počkali v autě. Otevřela dveře svého pokoje a obklopila ji tma.

Netušila, jak dlouho byla mimo sebe, z bezvědomí ji pomalu probírala silná bolest hlavy a důvěrně známý hlas, znějící odněkud z dálky.

„Lizzie, hlavně nevstávej, klidně lež,“ nesnášela, když jí pořád něco nařizoval. Samo sebou, že neposlechla a okamžitě se jí udělalo nepředstavitelně zle.

„Jako bych nic neřekl,“ poznamenal Red jízlivě sám pro sebe.

„Kde to jsem… jsme?“ opravila se.

„V nějaké smradlavé betonové díře,“ odpověděl. „Počkej, pomůžu ti,“ nabídl se, když viděl, že se znovu pokouší zvednout. „Sedni si a zhluboka dýchej.“

„Už to děláš zase! Přestaň se mnou mluvit jako s dítětem,“ obořila se na něj.

„Lizzie, hádat se můžeme potom, teď jsou na řadě důležitější věci,“ pokusil se o návrat k realitě.

„Potom, potom, potom,“ mnula si spánky ve snaze zahnat bolest, „kde je Dembe?“

„Já mám svá potom, ty máš svá proč,“ odhrnul jí z obličeje pramen vlasů. „Předpokládám, že se nás snaží najít. Pokud ho jeho tvrdá hlava nezklamala. Nejsem si jistý, jak silnou ránu dostal,“ odpověděl na její původní otázku.

„Má v tom prsty Dane?“ Vlastně se to nabízelo. Nikdy jiný po ní v současné chvíli nešel, teoreticky.

„Skvělá dedukce. Lizzie, teď musíš dávat pozor.“ Stále u ní klečel, vzal ji za ruce a díval se jí zpříma do očí. Začínala se bát.

„Ten člověk je nevyzpytatelný. Tak už to je, když nemáš co ztratit. Netuším, co má v plánu. Nerad to přiznávám, ale v tuhle chvíli…“ ať chtěl říct cokoli, nestihl to. Do jejich improvizované cely vešli tři muži v maskách. Dva vzali Reddingtona a jeden Elizabeth. Pokoušela se mu vytrhnout, ale neúspěšně. Svíral ji dost pevně. Zarazilo ji, že se Ray vůbec nebrání. Prostě se jen nechal vést.

Usadili je do křesel postavených naproti sobě, připoutali jim ruce i nohy a odešli. Elizabeth se zvedal žaludek, pokoušela se zhluboka dýchat, ale bylo to k ničemu.

„Za to nepohodlí se omlouvám, je ovšem nevyhnutelné,“ řekl kdosi za Redovými zády. „Dalo mi práci vás sem oba dostat a byl bych velice nerad, kdyby naši rozmluvu cokoli narušilo,“ vystoupil ze stínu.

„Co chcete, pane Dane?“ Nebylo chytré na sebe upozorňovat. Tušila, co chce a jako profilovač FBI by měla vědět, že když jste rukojmí, základem pro přežití je neprovokovat, postupovat klidně, uvažovat rozumě a hlavně nedělat hovadiny.

„V první řadě si nechte své psychologické rozbory a FBI triky,“ usmál se na ni, až jí přeběhl mráz po zádech a vrazil Reddingtonovi nůž těsně vedle stehna. „Až budete příště zase chtít hrát chytrou, kuchnu ho o kousek výš.“

Elizabeth se zmohla jen na to otevřít pusu, chtělo se jí křičet, ale nevydala ani hlásku. Stejně jako Red, i když ho Dane při svém rádoby výhružném gestu říznul. To ho to vůbec nebolelo?

„Přejděte k věci,“ zasyčel na věznitele.

„Za jiných okolností, pane Reddingtone, by z nás mohli být skvělí přátelé,“ začal Dane z jiného konce.

„Jen stěží, právě jste mě málem bodl do nohy a je mi jasné, že je to teprve začátek. Podobné chování u svých přátel rozhodně netoleruji,“ popíchl ho Red.

„Proto jsem řekl: za jiných okolností. Takže, agentko Keenová, co chci vědět?“ obrátil svou pozornost na ni. Pohrával si s dalším nožem, ten původní byl v těsné blízkosti Reddingtonova rozkroku, kalhoty měl rudé od krve, která prosakovala z řezné rány na vnitřní straně stehna.

„Proč tají ledovce a krachují banky?“ Ta rána do hlavy byla zřejmě silnější, než si myslela.

„Špatně! Dám vám ještě jeden pokus. Dobře svou odpověď zvažte, závisí na ní jeho život,“ přiložil Redovi nůž na krk.

„Chcete vědět, co se stalo s vaší ženou,“ odpověděla tentokrát vážně. Potřebovala se soustředit, nebude to jednoduché.

„Výborně, takže jste v obraze a my můžeme přejít k druhé části programu.“ Dane se přesunul k Elizabeth a bylo jasné, že teď půjdou otázky Redovým směrem. „Než řeknete, že nevíte, kdo mi to všechno způsobil, vezměte na vědomí, že je mi všechno jedno a nemám co ztratit.“

„Netuším, kdo za tím vším stojí, a nevidím důvod, proč bych vám měl pomáhat. Zničil jste mi moje nejoblíbenější kalhoty,“ ušklíbl se Reddington. Dane úšklebek opětoval a tentokrát bodl nůž do Lizziyna stehna. Vykřikla a vyhrkly jí slzy.

„Dobře zvaž, co uděláš, protože sis právě vytvořil velmi silného nepřítele,“ probodl ho Red nepřátelským pohledem. „Navíc, vždy je dobré ověřit si, proti komu se rozhodneš jít a mě jsi dost podcenil.“ Jako odpověď na Redovy hrozby se na Daneových prsou objevila červená tečka. Legrace skončila.