Interview se Snapem - díl 16.

Na konci poslední kapitoly šel Severus vynést smetí. Co na něj bude čekat po návratu? Obě hlavní postavy jsou jako nestabilní lektvary. Jakmile se spojí dohromady, vznikne výbušnina... o čemž se přesvědčíte i dnes. Pro úplnost připomínám, že adventní výzva je stále v platnosti ;-)

párování: Severus Snape/Hermiona Grangerová - Snamionka

počet kapitol: zatím 17 a kousek sepsáno, celkem tak 20? Možná víc :)

počet slov: bude doplněno, jakmile dokončím ;-)

betace: Wixie 

rating: zatím ne, s největší pravděpodobností bude na jednu nebo dvě kapitolky

shrnutí: Hermiona Grangerová klesla poměrně hluboko. Šlo by to i níž, ale zatím se drží. Jak to dopadne, když se kvůli práci setká se Severusem Snapem, aby nakonec zjistila, že pomoc člověk najde tam, kde ji nejméně čeká? O dalším ani nemluvě...

Veškerá práva ohledně tématu HP náleží J.K.Rowling, za vše ostatní je odpovědná má mysl v těsné spolupráci s mou fantazií. Píšu pro zábavu, čtenářky a ne pro zisk. Bez souhlasu autorky platí zákaz kopírování textu.

***část šestnáctá***

Přivolal ze skříně kabát, zvedl Yaxleyho a během minuty byl fuč. Hermiona místo úklidu zamířila do koupelny. Musí si ošetřit rány a dát se trochu do pořádku. Až potom… neudělala nic z toho. Jakmile za sebou zavřela dveře do vydlaždičkované místnosti, sesunula se k zemi a rozbrečela se. Opadl z ní strach, ale zůstal divný pocit. Kdesi uvnitř ji svírala úzkost a zoufalství. Neslyšela Severuse přijít. Nevnímala ani, jak ji bere do náruče a odnáší do ložnice. Položil ji na postel, vrátil se pro misku s teplou vodou, žínku a ručník. Podvědomě tušil, že kouzla nejsou pro začátek potřeba. Opatrně jí otíral krev z obličeje a v jeho pohledu nebyly ani stopy po hořkosti nebo vzteku, který na ni prskal, než odešel.

“Lež v klidu,” napomenul ji tiše, když chtěla vstát. Jeho kabátec jí byl velký a vypadala neuvěřitelně zranitelně. Kdo ale mohl tušit, že Yaxleymu přeskočí, než mu Severus stihne včas vyrobit protilék na jeho jakousi formu schizofrenie, způsobenou válečným zraněním?

“Co ti za to nabídl?” zeptala se unaveně. Přestože by nejraději byla daleko od toho všeho, zvítězila zvědavost.

“Za co?” nechápal, kam dotazem směřuje. Vymáchal žínku a pokoušel se vrátit jejímu obličeji původní barvu. Hlavou se mu honilo moc věcí. Nedokázal vydedukovat, co se z něj snaží dostat.

“Za uvaření lektvaru, který po tobě chtěl,” upřesnila Hermiona svou otázku a sykla, protože přejel po ráně, která zvlášť bolela. Pohledem propalovala knoflíčky na jeho košili. Bála se podívat výš, stejně jako níž.

“Pár velmi vzácných přísad pro mé experimenty a slušnou sumu galeonů,” řekl popravdě a dál ji opatrně ošetřoval. “Nevrť se nebo ti zůstanou jizvy,” vyndal hůlku a šeptal kouzla, která zahojila rány od střepů. “Musíš se naučit jednu důležitou věc. Když se dospělí baví, neskákej jim do řeči.”

“Přestaň,” odstrčila naštvaně jeho ruku. “Nemluv se mnou jako on,” posadila se prudce na posteli. “Najednou si tykáme?” vyjela na něj ostře, přestože to byla ona, kdo první…

“Já s tím nezačal, to ty,” pokrčil rameny lhostejně a chystal se odejít. Přece jí nebude svou péči vnucovat, navíc už skončil. Obličej měla jako nový, klidně může oslňovat někoho dalšího!

“Počkej,” chytila ho zbrkle za ruku. “Děkuji,” pokusila se v rozporu s předchozí reakcí usmát, ale vyšel z toho jen velmi slabý náznak něčeho, co by s trochou dobré vůle mohla být snaha o úsměv.

“Zač?” znovu jí nerozuměl. Kdo se má v ženách vyznat? Jsou horší než aprílové počasí! Chtěl si dát koupel, možná se i najíst, případně přidat sklenku ohnivé… Byl to dlouhý den.

“Že jsi ho nenechal, aby mi ublížil,” vstala z postele, aby si stáli tváři v tvář.

“Neublížil by ti, od války je impotentní,” ušklíbl se.  Jistě, o této skutečnosti nemohla mít ani tušení, ale stejně… Nebylo potřeba, aby zveličovala jeho zásluhy.

“Proč to děláš?” zamračila se na něj. Kdykoli se snažila být vstřícná, milá, dost možná i pozorná, vytočil ji nějakou nejapnou rýpavou poznámkou.

“Co?” odpověděl jí otázkou. Měl být upřímný a přiznat, že nechce, aby mu byla blíž? Netouží po jejích rozborech, charakteristikách a ani po soucitu? Je mu dobře tak, jak je… Severus Snape. Tečka.

“Kdykoli se pokusím k tobě přiblížit, stáhneš se a snažíš se mě urazit, odstrašit nebo naštvat,” svěřila mu své myšlenky nahlas a měřila si ho dotčeným pohledem.

“Slyšíš trávu růst,” zvedl obočí a čekal, co moudrého z ní ještě vypadne. Většinu času byla samé překvapení.

“Ne, vidím muže, který se za každou cenu zuby nehty drží své nepřátelské a nelidské masky,” oponovala mu. Snape se jen uchechtl, vzal z nočního stolku misku a zamířil do koupelny. Nemělo smysl vysvětlovat podstatu věci. Oni dva si nikdy nebudou rozumět tak, jak by si tvrdohlavá Nebelvírka nejspíš přála. Vrátil se a Hermiona stále stála na tomtéž místě.

“Ještě nějaká charakteristika mé osoby na závěr, slečno Grangerová?” zvedl obočí a vrátil se provokativně k vykání.

“Ne, pane Snape,” zhluboka se nadechla a vzdychla. Byla unavená, skutečně vyčerpaná a jeho všudy přítomný odstup ji ničil ze všeho nejvíc. “Čeho se vlastně tolik bojíš?” Už mu nedokázala vykat, nešlo to. “Že mi ublížíš? Nebo já tobě? Opustím tě? Odvrátím se od tebe, jako Lily?” zeptala se ho roztřeseným hlasem.

“Proč ji do toho zatahuješ?” nechápal, po několikáté tento večer.  A zejména tato poznámka se ho dotkla, ba co víc… začínal vidět rudě.

“Protože tam to všechno začalo. Tvá nedůvěra k ženám. Obavy z vlastní zranitelnosti. Z lidskosti, kterou se za každou cenu snažíš skrýt před světem. Yaxley už tvůj lektvar nebude potřebovat. Mohli jsme… se sblížit… můžeme se sblížit. Oba víme, že mezi námi něco je. Něco křehkého a vzácného,” odkryla se. Vystavila veškerou svou budoucnost všanc. Pokud ji odmítne, a ta pravděpodobnost byla docela vysoká, nebude cesty zpátky. Bude muset odejít. Nechat ho svému osudu a odpoutat se od něj, dokud je ještě schopná rozumně uvažovat. Přitahoval ji, lákal, jako světlo láká můru. Vzrušoval ji. Toužila po jeho dotecích, ba co víc, po jeho uznání. Vydláždila si cestu do pekel naivními dívčími sny.

“Co po mně vlastně chceš, Hermiono? Abych tě hodil na postel a udělal z tebe ženu? Vítězství nad bývalým vyšinutým Smrtijedem mám oslavit koitem s tebou? To bys chtěla? Na tohle už jsem starý a unavený. Neuvážu si na krk mladou ženu, která ani pořádně neví, co od života chce a pod vlivem splašených hormonů si myslí, že chce mě. Tak je to nebo ne? Chceš mě. Mám ti snést modré z nebe? Vzít si tě za ženu a žít společně s tebou a našimi dětmi do konce zářných zítřků?” parafrázoval klišé, která se mu vybavila.

“Ale já vím, co chci!” prskla na něj vytočeně. “Chci, abys konečně byl sám sebou a neskrýval se za maskou, kterou sis léty osvojil na výbornou. Je to jen role, kterou odstrašuješ kohokoli, kdo se odváží přiblížit. Jenže na mě to nezabírá! Nebojím se tě, nenaháníš mi strach. Přála bych si poznat tě takového, jakým skutečně jsi a ne jakým se děláš a snažíš být. Proč neodhodíš všechno to divadýlko? Nebo už jsi tak srostlý se svou přetvářkou a nepoznáš šanci na lásku? Mít někoho, kdo ti bude oporou, bude ti naslouchat a dá ti pocit, že konečně žiješ?” Stres a strach posledních chvil odehnal její zábrany a dočasně ji zřejmě zbavil příčetnosti. Za normálních okolností by nikdy… NIKDY… nic podobného nevypustila z pusy. Neprovokovala by Severuse Snapea. Muže, kterého se bála od prvních dní svého pobytu v Bradavicích… až do těch posledních. Svlékla si jeho kabátec, hodila mu ho k nohám a utekla do bezpečí své ložnice. Jestli nic neudělá, neřekne… sbalí si věci a odejde. Nebude tu ze sebe dělat idiota. Víc už opravdu ne…