Poslední případ: Kapitola první

Párování: Lizzington – Raymond Reddington+Elizabeth Keen

Rating: 18+, pro Pokladníka 6+

Betace: Wixie

Počet kapitol: 9 (jak je zvykem, poběží každou neděli ☺)

Slov celkem: 11 829

Status: dokončeno

Stručná charakteristika: pokus o napínavé rádoby krimi s prvky romance. Jednoduše detektivka říznutá červenou knihovnou… jsem spisovatel amatér a podle toho to vypadá.

Poznámka autorky: Jedná se o můj první delší počin v tomto fandomu, dá-li se to tak nazvat, protože fanfiction k TBL píše v češtině zatím pouze Wixie a má maličkost. Pokud víte o někom dalším, sem s tipy. Čtenáři povídek z Harry Potter fandomu se nemusejí bát, na povídce pro ně se usilovně pracuje ♥

Prohlášení: Povídka vychází z událostí v první řadě. Nebere v úvahu žádné skutečnosti ani teorie, které budou rozvíjeny v řadě druhé, případně v řadách dalších. Všechny postavy, které k  datu 30.8.2014 figurovali v seriálu The Blacklist stanice NBC, náleží jejím tvůrcům. Všechny přidané jsou smyšlené. Fan fikce nevznikla za účelem zisku. Píšu pro sebe, pro své čtenářky a pro zábavu.

V povídce se mohou objevit anglické výrazy nebo i celé věty, protože někdy je prostě originál lepší, výstižnější a vzhledem k předloze by překlad všechno zabil.

Image Source

***1***

„Proč?“ zeptala se sama sebe do ticha. Byl její jediná jistota. Jediný existující záchranný bod. Musela se zasmát té ironii. Než vstoupil do jejího života, bylo vše v naprostém pořádku. Teď ale byly věci úplně vzhůru nohama! Tom byl mrtvý, adopce zrušená, dům prodaný… zůstala jen práce a… Red. Vstala z postele, podlaha ji studila do bosých nohou. Věděla, že v obývacím pokoji na krbu stojí karafa s brandy. Jedna sklenka by mohla vyřešit problém s nespavostí, alespoň prozatím.

„Mohl jsem tě zastřelit,“ řekl a rozsvítil lampu na stole a věnoval jí jeden ze svých nic neříkajících pohledů. Ať dělala, co chtěla, nedokázala nikdy poznat, co si doopravdy myslí.

„Leknutím upustila sklenku na zem a jen zázrakem ji nerozbila.

„Skvělé,“ vzdychla. Nemohl na sebe upozornit dřív? Než se pro ni stihla sehnout, přešel Red k ní, zvedl skleničku ze země a sám jí nalil. Byl u ní tak blízko. Z jeho vůně jí naskočila husí kůže. Proč v ní vyvolával tolik rozporuplných pocitů? Dokázal ji utišit stejně dobře jako rozčílit a to všechno během jedné minuty, někdy i rychleji. Nedalo se určit, jak se kdy zachová, jak zareaguje, s čím přijde, co odpoví… Dováděl ji k šílenství. Přesto pokaždé, když jí dal možnost poslat ho pryč, neudělala to…  A nabízela se ta samá otázka: Proč?

„Proč?“ zeptala se, tentokrát nahlas.

„Protože proto jsi sem přišla,“ stále držel v ruce tu zpropadenou sklenici.

„Ne, mám na mysli, proč tohle všechno?“ upřesnila svůj dotaz.

„Na to nám jeden večer nestačí, Lizzie.“ Nesnášela, když jí tak říkal. Přesto to z jeho úst znělo… sladce.

„Výmluvy!“ zlobila se.

„Měla bys jít zpátky do postele, než nastydneš,“ posadil se zpět do křesla.

„K čertu s tebou,“ odsekla. Choval se k ní jako otec napomínající malé dítě.

„Lizzie, jestli máš vztek, tak si ho nevybíjej na mě,“ uhodil hřebík na hlavičku.

„K čertu s tebou!“ zakřičela a hodila po něm jedinou věc, kterou měla po ruce, respektive v ruce.

„Tu sadu mám celkem rád, nekompletní je mi k ničemu,“ řekl klidně.

Chtěla jít uklidit střepy, ale zastavil ji. Po tváři jí tekly slzy. Pousmál se, beze slova je setřel a objal ji. Nevěděla, jestli ho má odstrčit, nebo se k němu silněji přitisknout. Nesnášela se za to a jeho ještě víc, protože ji neustále stavěl do situací, se kterými si neuměla poradit.  Zvedla hlavu z jeho ramene, aby mu řekla, že si své utěšování může strčit za ten svůj všudypřítomný klobouk, že už je velká a tuhle hru hrát nebude a v té chvíli se jejich rty setkaly. Bylo to krátké… neuvěřitelné… sladké… a tak… špatné.

„Dobrou noc,“ zašeptal a rychle odešel.

S nevyslovenou otázkou se za ním dívala a věděla, že teď se teprve věci změní. Ještě v noci odešla do hotelu. Koneckonců, kdyby ji potřeboval, telefonní číslo znal. Nedokázala si představit, že by se mu ráno podívala do očí. On se možná uměl dokonale ovládat, ona ne. Byť k tomu měla všechny předpoklady.

Neozval se jí celé tři týdny. Všichni v týmu si ji pátravě prohlíželi, ale nikdo se nahlas nezeptal: „Kde je Reddington?“

Odešla stranou, chtěla vzít telefon a zavolat mu sama, když je tak tvrdohlavý a hraje si na uraženého. Telefon z ničeho nic zazvonil. Neznámý volající…

„Halo?“ řekla s hmatatelnou nadějí v hlase.

„Craige Dane.“ Byl to on.

„Kdo?“ špatně mu rozuměla, měl naprosto příšerný signál.

„Craig Dane,“ zopakoval zřetelněji.

„Kde jsi?“ nevydržela.

„Daleko.“ Na neurčité odpovědi byl mistr. „Dobře mě poslouchej, je to důležité.“

„To je mi novinka,“ nedokázala si ten sarkasmus odpustit.

„Tady jde všechna legrace stranou!“ nežertoval, začínal mít vztek, což bylo… špatné znamení.

„Poslouchám,“ raději přestala, účty si srovnají později.

„Je další na seznamu… šum… právě přistál v D.C…“ pokračoval Reddington.

„Proč mi to neřekneš osobně? Špatně tě slyším,“ potřebovala, aby tu byl u ní… pro ni… s ní…

„Lizzie, mám svůj byznys… šum… nemůžu být stále na jednom… šum… přiletím hned, jak… šum…  dokončím. Craig Dane si… šum…  bombu, která dnes vybuchne, cíl neznám. Bude to záminka, krytí nevím… šum… Dembe by ti každou… šum… doručit složku,“ signál byl čím dál horší.

„Dembe není s tebou?“ v jejím hlase byl patrný strach. Bála se o něj a bylo jí jedno, že to zjistí. Stejně už to určitě věděl.

„Ne,“ a zavěsil.

„Sakra!“ zaklela nahlas.

„Madam?“ Jak může někdo tak velký chodit takhle potichu? Vůbec ho neslyšela přijít.

„Hm?“ nádech, výdech. Nejdřív případ, potom výprask pro Reddingtona!

„Pro vás,“ podal jí složku, o které mluvil Red.

„Dembe, kde je?“ bylo jí jasné, že se nic nedozví, přesto se musela zeptat.

„Pryč,“ odpověděl.

„Díky.“ Dělá se někde školení na krátké odpovědi? Protože nebylo pochyb, že ti dva se to někde naučili! 

„Máme další případ,“ zavolala na ostatní.

„A ne jeden,“ Cooper zapnul televizi a pokynul jim, aby sledovali.

„…výbuch v  města právě zničil autobus. Žádní mrtví, ale deset kolemjdoucích bylo těžce zraněno, nikdo se k činu zatím nepřihlásil. Na místě nehody se našly fotografie, které naznačují, že cílem může být jedna ze skupin pracujících pro FBI…“ Elizabeth bylo jasné, že tohle není náhoda.

„Mám informaci, že by za tím mohl stát Craig Dane,“ začala Elizabeth, když zprávy skončily.

„Známe ho?“ zeptal se Donald.

„Reddington ho zná,“ přiznala Lizzie a podala mu složku, kterou jí doručil Dembe.

„Dobrá, co z toho pro nás plyne?“ tázal se Cooper.

„Bývalý obchodník s auty, podezřelý ze smrti manželky, tělo se nikdy nenašlo. Tvrdil, že ji někdo unesl. Místo činu bylo dokonale uklizeno, takže mu nic nedokázali. Když mu policie dala pokoj, beze stopy zmizel. O tři roky později byl zatčen v Súdánu, bohužel než ho převezli do Států, uprchl jim,“ předčítal Ressler ze spisu.

„Důvod zatčení?“ přerušil ho Cooper.

„Byl podezřelý z obchodu se zbraněmi a z možného podílu na několika loupežích bank v Kanadě a ve Státech. Dokonce se tu uvádí, že by mohl být tajným agentem CIA, nebylo to ovšem potvrzeno,“ dokončil Donald.

„Takže, co chce a proč ten výbuch?“ položil Cooper další dotaz.

„Demonstrace síly?“ zkusil Donald.

„Zástěrka pro další loupežné přepadení?“ napadlo Coopera.

„Vyřizování účtů?“ připojila se Elizabeth.

„Odpovědi,“ ozval se hlas od výtahu.

„Není jediný,“ řekla Lizzie sama pro sebe, ale i tak jí neušel Resslerův tázavý pohled.

„Co víme o jeho ženě?“ vydal se Cooper jiným směrem.

„Výborně!“ pokýval hlavou Red a usmál se, jako jediný.

„Bývalá sekretářka v advokátní kanceláři toho času v domácnosti. Zmizela, nenašel se žádný dopis na rozloučenou ani důkazy, které by potvrzovaly teorii s únosem. Sousedé nic neslyšeli a dle jejich slov bylo manželství bezproblémové,“ shrnovala Lizzie závěry ze záznamů, které rozložila po stole.

„A co o jejím zmizení tvrdil Dane?“ Ressler hledal výpověď podezřelého, Red obcházel kolem a vyčkával.

„Tady,“ Donald našel zápis z výslechu. „Vrátil se večer z práce, dům našel prázdný. Hned zavolal policii a tvrdil, že ji musel někdo unést, protože kdykoli někam šla, věděl o tom.“

„Ale o výkupné nikdo nezavolal,“ nesouhlasila Elizabeth.

„Nebo o tom nevíte,“ promluvil jim za zády Reddington.

„Fajn, ale co by po něm chtěli, byl to průměrný obchodník, neměl skoro žádné úspory a jeho majetek taky nebyl zrovna luxusní,“ Resslera přestávaly ty Redovy hry bavit. To jim to nemohl říct rovnou, místo aby ztrácel čas zvedáním vlastního ega?

„Mohla to být pomsta nebo vyřizování účtů?“ napadlo Elizabeth.

„Nenašly se žádné dluhy a podle sousedů a kolegů z práce neměl nepřátele. Ani nic v jeho minulosti nenasvědčuje tomu, že by o něj mohl mít někdo enormní zájem,“ kýval Donald nesouhlasně hlavou.

„Bloudíme v kruhu,“ vzdychla Lizzie, „co zpackaná loupež?“

„Shrnu to – nemáme tělo, nemáme motiv, nemáme podezřelého, svědci nic neviděli ani neslyšeli, a přesto se ocitl na seznamu a tvrdíte nám, že stojí za tím výbuchem, aby získal odpovědi? Od koho?“ Ressler se obrátil přímo na Reda, protože už toho měl akorát dost.

„Dobrá otázka, Donalde,“ ušklíbl se ironicky Red, „vy je evidentně nemáte.“

„Chce je od vás?“ sjel ho přísným pohledem Cooper.

„Několikrát se mne pokusil kontaktovat, neúspěšně. Zřejmě mu došla trpělivost,“ tentokrát mluvil vážně, úsměv mu zmizel z tváře a jeho pohled ztvrdl.

„Je to vzkaz pro tebe?“ měla chuť ho praštit, proč je vodí za nos a neřekne nic narovinu!

„Jistým způsobem,“ přikývl Red, „prověřte pořádně jeho minulost. Vyšetřovatel musel něco přehlédnout. Z obchodníka s rodinnými auty se prodejce zbraní a lupič nestane přes noc. A než na to přijdete, měl jsem už před deseti minutami někde být.“ Aniž by čekal, nastoupil s Dembem do výtahu a byl pryč.