Interview se Snapem - díl 2.

Severus Snape dal v závěru první kapitoly Hermioně návrh. Ta teď stojí před dilematem. Přijme obchod nebo ne? ☺ 

párování: Severus Snape/Hermiona Grangerová - Snamionka

počet kapitol: zatím devět sepsáno, celkem tak 12?

počet slov: bude doplněno, jakmile dokončím ;-)

betace: Wixie 

rating: zatím ne, s největší pravděpodobností bude na jednu nebo dvě kapitolky

shrnutí: Hermiona Grangerová klesla poměrně hluboko. Šlo by to i níž, ale zatím se drží. Jak to dopadne, když se kvůli práci setká se Severusem Snapem, aby nakonec zjistila, že pomoc člověk najde tam, kde ji nejméně čeká? O dalším ani nemluvě...

Veškerá práva ohledně tématu HP náleží J.K.Rowling, za vše ostatní je odpovědná má mysl v těsné spolupráci s mou fantazií. Píšu pro zábavu, čtenářky a ne pro zisk. Bez souhlasu autorky platí zákaz kopírování textu.

***část druhá***

  „Jste si vědom faktu, že obchodování s panenskou krví je trestné?“ upozornila ho taktně.

„Kdo říká něco o obchodu? Je to prostá směna. Barter se tomu odborně myslím říká – směna zboží za zboží – informace za krev. Pokud se vám to nelíbí, cesta ke dveřím je přímo za vámi. Já vám do příbytku nevjel po prdeli,“ odsekl vulgárně.

„Uklouzla mi noha,“ vysvětlila, ne že by to mělo nějaký význam.

„Říkejte tomu, jak chcete, stále to bude nemotornost v lesklém balení. Zpět k nabídce, berete nebo ne? Mám celkem dost jiné práce,“ otočil se k ní zády a přerovnával nástroje na pracovním stole, o který byl celou dobu opřený.

„Copak, nevíte, zda si oholit dřív levou nebo pravou část obličeje?“ narazila neuváženě na jeho poněkud sešlý zevnějšek.

„Být vámi, rozhoduji se rychle, začíná mě svrbět ruka,“ varoval ji.

„Beru,“ řekla bez dalšího protahování. Co zmohla? Sebrat se a jít? Šéfredaktorovi nemohla přinést prázdný papír. A vymyslet si celý rozhovor z patra bylo nad její možnosti. Takže mohla jedině sklopit uši jako pes, spolknout hrdost a vyzkoušet, co se dá.

„Vskutku nečekané,“ poznamenal Severus sám pro sebe. Přešel k zaprášené skříni a po chvilce hledání se k Hermioně vrátil se stříbrnou miskou a dýkou. „Zábava může začít.“

„Vrátíte se do Bradavic, až vám vyprší zákaz?“ spustila, zatímco si svlékala kabát a vyhrnovala rukáv od košile, aby mohla sama sebe říznout do zápěstí.

„Dřív začnu nosit bledě modrou,“ ošil se Severus. „Dejte to sem,“ vzal jí dýku z ruky, když viděl, jak se celá třese a ne a ne se odhodlat k činu.

„Takže tu hodláte strávit zbytek života?“ měřila si ho nechápavým pohledem a sykla, když jí ostřím zajel do kůže.

„Snad jste si nemyslela, že se vrátím k učení?“ zeptal se nečekaně bez ironie a nechal do misky spadnout dvě kapky.

„Proč ne? Šlo vám to přece tak dobře,“ popíchla ho. Riskovala. On držel zbraň.

„Kdybych vám teď podřízl krk, truchlil by někdo?“ V očích se mu nebezpečně zablýsklo a Hermionu polilo horko.

„Ptát se mám já nebo snad máte panickou krev na oplátku?“ Tohle bylo už hodně přes čáru. Merlinžel jí to došlo, až po vyslovení.

„Na to, že jste panna, máte neuvěřitelně masochistické sklony,“ zašeptal a zmáčkl ranku, ze které stekly další kapky.

„Jedno přece nevylučuje druhé,“ ruka ji pálila, ale hodlala vydržet. Snapeova dlaň a jeho dotek vůbec byly nečekaně jemný. Musí stůj co stůj z celé situace vytěžit maximum! 

„Považujete rozsudek Starostolce za spravedlivý?“

„Banda kouzelnických důchodců, která si myslí, že svými rozhodnutími spasí svět,“ odplivl si Severus vztekle. „Ale můžu být rád, vyvázl jsem celkem lacino.“

„Čtenářky Denního věštce by určitě zajímalo, je-li ve vašem životě nějaká žena,“ vkročila opět na tenký led. Nedokázala si to odpustit. Příčetná část jejího mozku vyhlásila stávku.

„Momentálně tu jedna stojí a její osud visí na sakra tenkém vlásku,“ ostrost jeho hlasu mrazila Hermionu na zátylku. 

„Čím se živíte?“ zkusila další dotaz. Místo kravin by se měla pokusit získat i užitečné informace, když už platila vlastní krví.

„Myslíte, že jsem poustevník přežívající na kořínkách a chroustech?“ měřil si ji neidentifikovatelným pohledem někde na hranici pohrdání a nechápavosti.

„Ne, měla jsem na mysli práci, zajištění pravidelného příjmu,“ osvětlila svůj záměr.

„Ničím, Starostolec ve své neskonalé blbosti zapomněl na zmrazení mého majetku, takže nouzí rozhodně netrpím,“ pokrčil rameny a vyčkával, co ze slečny šprtky ve službách denního tisku vypadne dalšího.

„Tak proč potom žijete v takové díře?“ neubránila se projevu naprostého nepochopení.

„Ztráta krve má zřejmě vliv na vaši jindy bystrou mysl. Nebo za to může zaměstnání naprosto neodpovídající vašim domnělým kvalitám?“ rýpl si.

„Od obojího kousek,“ ušklíbla se tentokrát Hermiona. Nerada přiznávala, že její život stál za starou bačkoru a zvlášť před tímhle… Co vlastně byl? Individuum? Troska? Vyděrač? Zpustlík? Zoufalec? Hrozba?

„Než se v duchu pustíte do charakteristiky mé osoby, raději se posaďte. Nějakou chvíli vám to zabere,“ řekl a mávnutím hůlky přivolal dvě židle.

 „Takže život tady vám vyhovuje?“ upustila od hledání vhodného slova pro vystižení osoby bývalého profesora lektvarů.

„Samota, klid, ticho, žádný Potter, žádný Longbottom a jemu podobní, přemoudřelý Brumbál, dokonce do včerejška žádná všeznalá Grangerová… ano, rozhodně mi to tu vyhovuje,“ pokýval zamyšleně hlavou.

„Proto jste nemusel prchnout kamsi do lesů,“ nevěřila mu ani slovo.

„Grangerová, máte dělat interview pro směšný plátek, ne se pokoušet o sondu do mého životního údělu a sumírovat rozbor mé osoby. Dáváte svou krev nezvykle lacino,“ divil se.

„Je snad moje věc, za co svou krev dám. Vy svůj díl dostanete,“ odbyla ho.

„To se ještě uvidí,“ odvětil dvojsmyslně.

„Před chvílí jste říkal, že máte lepší věci na práci. Jaké, když, jak jste poznamenal hned potom, vlastně nepracujete?“ pozastavila se nad jistou nelogičností v jeho odpovědích.

„Nepracuji pro peníze. Nicméně rozhodně tu celé dny nesedím a neoddávám se čemukoli, co váš chorý mozek napadne, onanií počínaje a mlácením hlavou zoufalstvím o zeď konče.“ Sledovat její rozpaky bylo neobyčejně zábavné.

„Stále vaříte lektvary?“ přešla bez povšimnutí další z jeho obscénních narážek.

„Jistě, pro pár zbylých přátel, pro náhodné kolemjdoucí, pro zábavu, výzkum,“ odpověděl de facto popravdě.

„A tomu mám věřit?“ zarazila se. „Máte mě za blázna?“

„Co z nabízených možností se vám jeví nejméně pravděpodobné? Skutečnost, že mám nějaké přátele? Nebo snad možnost, že by tudy někdo náhodně prošel? Či snad má vaše přemoudřelá hlava potíže se slovem zábava?“ neskrývaně si z ní utahoval.

„Kde jen začít?“ zamyslela se. „Vím, co je zábava. Nepochybuji o tom, že byste snad mohl mít nějaké přátele, bez ohledu na to, jak moc nepravděpodobné se mi to zdá. Ale představa někoho, kdo sem náhodou zabloudí, půjde kolem, najde vás a přežije? Koho se tu snažíte oblbnout?“

„Vy jste snad nepřežila?“ tázal se a v jeho hlase bylo znát, že se to může klidně v mžiku změnit.

„Nemůžu se zbavit dojmu, že se ve vaší otázce skrývá výhružka,“ vyslovila nahlas své obavy. Neuklidnilo ji to, ale to bylo vedlejší. Zvrácenější část jejího já si celou situaci užívala. Bylo na tom něco vzrušujícího. Seděla ve sklepě rozpadlého mlýna uprostřed nekonečného lesa s odsouzeným Smrtijedem, kdysi obávaným bradavickým profesorem a ředitelem, který v jedné ruce držel její předloktí a v druhé svíral dýku. Na zemi ležela stříbrná miska, do které odkapávala panenská krev. A vše završoval velmi nezvyklý rozhovor, který evidentně nikam nesměřoval a chvílemi se pohyboval na hranici sebevraždy. Situace už vlastně nemohla být šílenější.

Přesně v okamžiku, kdy autor, potažmo postava, nedej Bože čtenář, dojde k tomuto konstatování, je nejvyšší čas pro nějaký ten zvrat, aby bylo dokázáno, jak daleko od pravdy ono prohlášení je. A neříkejte, že jsem vás nevarovala!

Ve chvíli, kdy se Severus nadechl k adekvátní odpovědi, byl hrubě přerušen vřískotem poplašného kouzla. Prudce vstal, přičemž málem převrhl svou draze získanou, velmi vzácnou přísadu, naklonil se k Hermioně a zašeptal: „Jestli máte všech pět pohromadě, okamžitě zalezte to skříně a nevystrčíte nos, dokud vám neřeknu!“

Hermiona nasucho polkla a měla v úmyslu protestovat. Příčetná část mozku, Merline díky ti, se přihlásila o slovo a obratem jí v tom zabránila. Dobrovolně se nechala zavřít do almary plné prachu, pavučin, starých knih, zatuchlých hábitů a kdo ví ještě jakého harampádí. Jen malá škvírka jí zůstala, aby měla zajištěn přísun kyslíku a, Merline díky podruhé, možnost alespoň slyšet, co se v místnosti bude odehrávat.