Interview se Snapem - díl 9.

Severus se bojí předvolání a připadá si sám, respektive je sám. Může se to změnit? A i kdyby mohlo, dovolil by to? Není už moc dlouho stranou všeho? A možná do všeho zasáhne nečekané zjištění, uvidíme ☺ 

párování: Severus Snape/Hermiona Grangerová - Snamionka

počet kapitol: zatím jedenáct sepsáno, celkem tak 15-18?

počet slov: bude doplněno, jakmile dokončím ;-)

betace: Wixie 

rating: zatím ne, s největší pravděpodobností bude na jednu nebo dvě kapitolky

shrnutí: Hermiona Grangerová klesla poměrně hluboko. Šlo by to i níž, ale zatím se drží. Jak to dopadne, když se kvůli práci setká se Severusem Snapem, aby nakonec zjistila, že pomoc člověk najde tam, kde ji nejméně čeká? O dalším ani nemluvě...

Veškerá práva ohledně tématu HP náleží J.K.Rowling, za vše ostatní je odpovědná má mysl v těsné spolupráci s mou fantazií. Píšu pro zábavu, čtenářky a ne pro zisk. Bez souhlasu autorky platí zákaz kopírování textu.

***část devátá***

Hermiona se o další rozhovor nepokoušela. Když odcházela, Severus už na schodech neseděl, tudíž předpokládala, že se vrátil do pracovny. Na Příčné byl nezvyklý ruch. Pořídila vše a ještě pár věcí navíc. Dopila máslový ležák a chystala se přemístit zpět. Zabočila do jedné z postranních uliček a v tom zaslechla, jak se dvě kouzelnice baví právě o Severusovi.

“Prý jste Snapea znovu předvolali, proč?” zeptala se viditelně mladší dáma.

“Neměla bych tu o něm mluvit, mohlo by se k němu něco donést. Smrtijedi mají oči a uši všude,” ztišila se starší blondýna. Hermiona se rychle vměstnala do malého výklenku a nastražila uši.

“Nikdo tu není,” rozhlédla se obezřetně zvědavější z neznámých žen. “A já mlčím jako hrob,” nenechala se odbýt a naznačila, že si ústa zamyká na zámek.

“Nový ministr kouzel chce vykázat nějakou činnost a získat si veřejnost. Tím, že symbolicky znovu projedná podmínky propuštěných Smrtijedů, si nakloní své příznivce. Vyšle do světa jasnou zprávu, která zní: možná odpouštíme, ale nezapomínáme! Malfoy byl včera. A měla jsi vidět, jak se klepal, i ratlík by mu záviděl,” vysmívala se. Hermiona měla chuť jednu proměnit v myš a druhou v hada! Ovládla se, zklidnila dech a rychle se přemístila. Vešla do domu, odložila balíčky a okamžitě se vydala za Severusem. Nenašla ho v laboratoři lomeno pracovně, jak by předpokládala, ale až v obývacím pokoji. Seděl v křesle se sklenkou ohnivé whiskey v jedné ruce a dopisem v ruce druhé.

“Mám něco, co vás zaručeně potěší,” promluvila tiše.

“Copak? Vrátila jste se v čase a něco změnila? Někdo z vašich kamarádíčků se slitoval a přimluvil se za mě? Nebo ještě lépe - skočíte na mě a předvedete mi, jak se se mnou otřese zem, až si vás vezmu? No tak, Grangerová, nepoznáte, kdy chce člověk být sám?” obořil se na ni hrubě.

“Nejsou to ani dvě hodiny, co jsem vás prosila, abyste mi neustále neříkal příjmením. Žijeme tu spolu už víc jak čtyři měsíce, tak proč vám to činí takový problém?” vyštěkla pro změnu ona na něj. Měla ze zprávy pro něj takovou radost a on svým bručením všechno zkazí!

“Protože, a to si zapište za uši, nejste tady proto, aby se z nás stali nejlepší přátelé, nýbrž protože jste potřebovala zachránit ten váš nebelvírský zadek a mně se to zrovna hodilo do krámu,” řekl naštvaně. Spíš byl dost na mol, ale sám před sebou si to nepřiznal.

“Vy se nikdy nezměníte,” vzdychla Hermiona a chtěla odejít. V téhle náladě nemělo smysl s ním mluvit, nedej Merlin se o to byť jen pokoušet.

“U Merlinova chlupatýho rozkroku a proč bych měl?” vstal, ale zase se rychle posadil, neb se mu zamotala hlava.

“Co třeba proto, že vám život utíká mezi prsty? Přece nemusíte být na všechno sám!” otočila se na něj. Krev se v ní vařila. Napětí za poslední léta chtělo ven. Pocit frustrace, který umocňoval jeho znechucený výraz, veškeré ponižování… po válce, v redakci Denního věštce, od něj… dusila vše hluboko v sobě a najednou měla pocit, že už to déle nevydrží.

“Můžu! Musím! A budu!” vstal znovu a tentokrát se na nohách udržel, byť lehce vrávoral. “Nečtěte tolik dívčích románů, Grangerová. Vymyly vám mozek. Ženy nenapravují muže. Nemění je k lepšímu. Všechno nekončí prstýnkem, žádostí o ruku, kupou dětí a dech beroucím sexem každou noc. Život je jaký je a vaše ideály jsou k smíchu,” prskal dál popuzeně. Měl toho dost. Navíc z jejich úst zazněla pravda. Čas běžel a co dokázal? O vše přišel. Jen přežíval. Jako brouk pod kamenem. Jen byl schovaný uprostřed lesa. Naučil se cenit si jediné věci - svobody. A i tu mu teď chtěli vzít. Nebo ji alespoň ohrozit. Nemohl to dovolit. Ale zároveň nenacházel způsob, jak tomu zabránit. A pak tu byla Hermiona. Tak mladá, tvrdohlavá, nezkušená, plná optimismu, který mu nepředstavitelně lezl na nervy. Skončila na samotném dně. Musela se k němu obrátit o pomoc a stejně zůstávala pozoruhodně v klidu. Proč? Proč není tak zklamaná a zničená vším, jako byl on? Proč ho prostě nemůže nechat být?

“Vy jeden zabedněnej arogantní… chlape! Kdybyste tu nepouštěl hromy blesky, které už na mě stejně dávno neplatí, tak bych vám řekla, že jsem cestou z Příčné vyslechla velmi zajímavý rozhovor, který by vám spravil náladu. Jenže vy tu zřejmě chcete sedět, chlastat, foukat si bebíčka a útočit na jediného člověka, kterému na vás záleží. Jak je ctěná libost,” rozhodila rukama, otočila se na podpatku a zamířila do svého pokoje. Až vychladne, zkusí to znovu.

Severus se nezmohl na jediné slovo. Půl lahve tvrdého alkoholu jednomu uspí mozkové buňky. Pomalu, postupně a jakoby z dálky k němu doléhala její slova. Skutečně zaslechla něco, co ho mohlo potěšit? A slyšel správně, když zmínila, že… nesmysl. Musel se přeslechnout. Na světě nebyl nikdo, komu by na jeho osobě záleželo. A tak to bylo nejlepší. Tečka. Konec věty!