neděle 16. dubna 2017

Temná strana - kapitola první


Prolog a úvodní slovo je za námi a pustíme se do první regulérní kapitoly jako takové. Nevím, jak a čím to případně okecávat, takže doufám, že si užíváte Velikonoce a jdeme na to!




Rating: zatím není a asi ani nebude - uvidíme - možná k závěru na jeden dílek

Párování: SS/GW (Severus Snape/Ginevra Weasleyová)

Stručná charakteristika: Když věci nejdou tak, jak bychom chtěli a všechny metody k dosažení cíle selžou, vyžádá si situace tu největší oběť. Nás samotné. Kam až jsme ochotni zajít pro správnou věc?

Betace: Claire  

Počet kapitol: 20-25



KAPITOLA PRVNÍ

Cíl byl jednoduchý, najít cokoli, co by pomohlo Harrymu, Ronovi a Hermioně v hledání, nebo všem v Bradavicích snášet nadvládu nového ředitele Severuse Snapea a jeho smrtijedských nohsledů. Případně jakékoli informace. Ginny se potřebovala zaměstnat něčím jiným, než psaním nesmyslných esejů a studiem knih. Všude vládl strach. Tedy vyjma Zmijozelu. Tam se snad nic nezměnilo. Stále se povyšovali a mysleli si, že když je Severus Snape u moci, projde jim všechno. Ale postupem času začali zjišťovat, že ředitel záměrně nestraní nikomu.

Což byla jediná dobrá věc, pokud dostal nějaký Zmijozel trest, členové ostatních kolejí pociťovali určité zadostiučinění. A také se z toho stala jistá forma výzvy. Lépe se vám snášel Cruciatus od Carrowových, když se vedle vás v křečích svíjel i Zmijozel. Na bolesti to neubralo v žádném případě, jen z čistě lidsky škodolibého hlediska to mělo jistou váhu. Ginny si už několikrát vykoledovala trest, když byla přistižena na místech, kde neměla co pohledávat. Získala si pověst potížisty, ovšem pranic jí na tom nezáleželo. Posledně neměl Amicus čas, jeho sestra byla neznámo kde, takže ji Filch pověsil za kotníky ve sklepě, kde po stropě lezli žahavci. Chodidla měla tak popálená a oteklá, že další týden chodila jako kačer, protože madam Pomfreyová měla zakázáno jakkoli jí ulevit.

Dnes se rozhodla, že se vydá prozkoumat okolí ředitelových komnat. Podle všeho měl být pryč. Mizel pravidelně každé pondělí v pět hodin a nevracel se obvykle před desátou. Čímž se jí nabízelo pět hodin nerušeného slídění. Jen musí být opatrnější než posledně, neboť paní Norrisová má uši všude. Ovšem i s touto překážkou se dokázala postupem času vypořádat. Ta malá ošklivá slídivá kočka měla slabost pro nakládaná myší ouška a Ginny do nich přidala jednu tajnou přísadu – uspávací prášek. Kdyby dokázala najít meč Godrika Nebelvíra… to by bylo terno. Srdce jí tlouklo až v žaludku, když si uvědomila, že dveře od komnaty Severuse Snapea má přímo před očima. Bušilo jí ve spáncích. Nebyla tak hloupá, aby prostě šla a vzala za kliku, byť ta nejjednodušší řešení bývají často správná. Kousala se do rtu a přemýšlela, jestli má v sobě dost odvahy a pošetilosti k tomu kroku, když ji z myšlenek vytrhl neidentifikovatelný zvuk. Jakoby na zem dopadl pytel písku, tupá rána nesoucí se večerním tichem. Leknutím couvla, až zády narazila do kamenné zdi, zhluboka dýchala.

„Tak fajn, hlavně klid,“ snažila se šeptem uklidnit sama sebe. Zavřela oči a pokoušela se zklidnit splašené srdce. Rozhodla se, že se půjde podívat směrem, odkud myslela, že ten záhadný zvuk přišel. Našlapovala tak tiše, jak jen dokázala. Plížila se podél zdi, k smrti vyděšená, s hůlkou napřaženou před sebou nakoukla za roh. Na zemi tam ležel… musela se podívat ještě jednou, protože nevěřila vlastním očím… bezvládně tam ležel Severus Snape. Nevydal jedinou hlásku, nedalo se poznat, zda žije nebo je mrtvý. Klidně to mohla být figurína! Ginny skoro nadskočila, když se pohnuly prsty na zakrvácené ruce. V žádném případě to nebyl umělý panák. Netušila, jak dlouho tam bez hnutí stála. Chtěla se vypařit, jenže část jejího já říkala, aby to nedělala. Pokoušela se vzpomenout si, jak postupovat. Opatrně si klekla a dala profesorovi ruku před nos ve snaze zjistit, zda dýchá. Jistě, běžný kouzelník by použil diagnostická kouzla, ale ona je neznala, a i kdyby snad znala, stejně by si je nedokázala v tuto chvíli vybavit.

Dobrá zpráva, dýchal. I když, kdyby nedýchal… ne, poslali by někoho mnohem horšího a jak praví klasik, lepší je zlo, které známe. Opatrně mu odrhnula vlasy z obličeje, jedna dlouhá krvavá rána se mu táhla přes levou tvář. Určitě mu zůstane ošklivá jizva. Bála se ho otočit, aby mu neublížila víc, než už mu evidentně ublíženo bylo. Nedalo se svítit, sama si s ním neporadí.

„Madam Pomfreyová?“ zašeptala do ticha ošetřovny. „Je tu někdo?“ zkusila to o poznání hlasitěji. Místnost zela prázdnotou.

„Copak ty tady?“ ozvalo se za jejími zády a o Ginny se už podruhé během krátké chvilky pokoušel infarkt.

„Já, potřebuju vaši pomoc, někoho jsem našla a… je zraněný, asi v bezvědomí a nevím, co s ním,“ snažila se nejmenovat, nebyla si jistá, jakou reakci by ta skutečnost vyvolala.

„Kde?“ jednoduchá otázka.

„Odvedu vás za ním,“ špitla. Šla tak rychle, aby jí bradavická ošetřovatelka stačila, nevydala jedinou hlásku, dokud nedošly na místo.

„Co jsi tu dělala, dítě nešťastný, nemáš za poslední dobu těch malérů víc než dost?“ lamentovala Poppy.

„Byla to úplná náhoda, nemohla jsem usnout, šla jsem se projít, slyšela jsem dutou ránu a takhle jsem ho tu našla,“ ve zkratce to byla pravda, co záleželo na detailech.

„Je potlučený, má naražená žebra, ránu na tváři, pohmožděnou a pořezanou ruku, slabý otřes mozku a jeho svaly jsou… nepředstavitelně namožené. Až přijde k sobě, bude ho všechno bolet,“ a dobře mu tak, pomyslela si Poppy. Kdyby ho tu našla ona, prostě by ho nechala ležet. Nejspíš.

„Pomůžete mu?“ slyšela Ginny svůj vlastní hlas. Proč se snaží o jeho záchranu? Vždyť stojí na opačné straně!

„Udělám to nejnutnější,“ pronesla tiše Poppy. Vyléčí ho, to jo, avšak ani trochu mu to neusnadní. Sám si za svůj stav určitě může, takže si z něj i sám pomůže. Vytáhla z kapsy u zástěry několik lahviček, ze kterých postupně několik kapek skončilo na profesorových rtech. „Za chvíli přijde k sobě, dohlédni, aby se dostal v pořádku do postele. Možná bude potřebovat pomoc při vstávání. Rána na obličeji bude potřebovat zacelit, měl by to udělat co nejdříve, jizva pak bude méně viditelná. Čím déle bude váhat, tím hůře se to bude hojit.“

„Ale, já přece… to nejde!“ koktala Ginny.

„Milá zlatá, jde nebo nejde, nemáš tu v tuhle hodinu co dělat, takže to ber jako jistou formu trestu a ponaučení. Musím jít dokončit další várku hojivého lektvaru, abych vám ho mohla schovat na obvyklém místě. Pan ředitel Snape je teď tvoje starost,“ oznámila suše Poppy a rázně odkráčela.

„No, nazdar,“ vydechla Ginny. Profesor tiše zasténal, oční víčka se mu zachvěla, zřejmě pomalu přicházel k sobě. „Opatrně, p-pane,“ zašeptala nervózně Ginny. Severus ji probodl nepřátelským pohledem. Hlavou mu projela neskutečná bolest, někdo mu roztříštil lebku palicí, a potom ji slepil.

„Deset bodů… strhávám… Nebelvíru…,“ zasyčel. Snaha vstát ho stála mnoho sil a málem mu to vyrazilo dech. Ginny se ho snažila podpírat, ale spíš mu ubližovala, než pomáhala.

„Skvělý projev vděku,“ ušklíbla se tichounce. Nechtěla, aby ji slyšel. Tak otrlá zase nebyla, i když vyrostla s tolika staršími bratry, nějaká soudnost jí ještě zůstala a tady šlo do tuhého. Za tohle bezpochyby zaplatí. Severus se, podpíraný Ginny, potácel ke dveřím. S bolestivým syčením otevřel a vzdálenost mezi vchodem a pohovkou se mu zdála nekonečná.

„Budete potřebovat něco proti bolesti a ta rána na tváři vypadá hrozivě. Měl… měl byste tu zrcadlo?“ pokoušela se řídit radami, které před chvílí dostala. Šlo to těžko, když byla prakticky mrtvá strachy.

„Jděte pryč,“ pokusil se ji odehnat. Z jeho unaveného šepotu nešla žádná hrůza, chyběl obvyklý přísný důraz.

„Nemůžu vás tady nechat, potřebujete pomoct, i když se mi to nelíbí,“ netušila, kde se to v ní bere. Zřejmě za to mohl adrenalin!

„Vypadněte,“ zkusil o poznání důrazněji. Stála před ním a rozhodovala se, co si počne. Sváděla vnitřní boj mezi zvědavostí, zoufalstvím, strachem a tvrdohlavostí.

„Vypadnu, až poslechnete alespoň v jedné věci, které jsem vám právě řekla. Takže, kde máte zrcadlo nebo lektvar proti bolesti?“ čím dřív to bude mít za sebou, tím dřív bude moct utéct do bezpečí své ložnice a tam se rozbrečet nebo do něčeho pořádně kopnout!


„Mám svou hůlku, poradím si,“ aby dokázal, že to tak skutečně je, prostým Accio si přivolal lahvičku s lékem a druhým malé zrcátko. Ginny neřekla ani slovo, otočila se a prostě odešla. Konec konců on je tady dospělý, zkušený, umanutý profesor lomeno ředitel lomeno idiot. Šla tmavou chodbou, jak opadalo opojení adrenalinem, dopadala na ni holá realita. Co udělá, až si uvědomí, že ve sklepení neměla co dělat? Trest, který vyfasuje, nebude nic v porovnání s tím, co už má za sebou. Zaklapla za sebou dveře dívčí koupelny ve druhém patře, zavřela se do kabinky, sedla si na studenou zem, přitáhla si kolena pevně k tělu a snažila se uklidnit. Otřela si oči, urovnala oblečení a zamířila do nebelvírské společenské místnosti a odtud rovnou do postele. Co přijde ráno, s tím se vypořádá, až tomu bude čelit…

4 komentáře:

  1. Páni, to bylo napínavý, parádní vyprávění, Vendi! :-)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Anooo - Janinka je můj jediný komentující čtenář! :D jsem ráda, že se líbio! POkračování za dva týdny :)

      Vymazat
  2. No ten jí to dá sežrat, tohle jí jen tak neprojde co. už tet se těším na další díl

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. :D jen tak rozhodně ne - a já se těším na další komentář - díky

      Vymazat

Každý komentář velmi potěší, i kdyby to byl obyčejný smajlík. Díky za Váš čas :)