Recenze - L. Taylor: Vztek a další příběhy

Další sbírka do sbírky!

Nakladatelství Golden Dog nám v překladu Martina Štefka přináší první česky vydanou ucelenou sbírku povídek americké hororové autorky Lucy Taylor. Na 268 stranách nás čeká celkem osm příběhů, které rozhodně mají potenciál, i když jsou každý jiný, spojuje je především temnota lidské mysli, rozmanitost života a vypravěčský styl nové autorky. Odvážíte se nakouknout? Já se odvážila a nelituji, přestože to byla jízda hodně kodrcavá. Výstižnou a výraznou obálku připravil Jiří ARBE Miňovský a vnitřek knihy opět skvěle vymazlil Michal Březina!

Na rozjezd si místo rozcvičky či předehry dáme rovnou v názvu zmíněný Vztek. 98 stran (což ze Vzteku dělá nejdelší povídku) a náhled do mysli šílence, kterého tragická událost v rodině (a ještě tragičtější dětství a dospívání) posílá hned po propuštění z vězení na cestu nekompromisní pomsty a sebezničení. Rozpoutává se drsná, sprostými slovy propletená, špetku chaotická a násilím završená jízda, která je jistým nepopsatelným způsobem sice čtivá, nicméně poněkud průměrná. Žádné vyslovené wow se nekoná, avšak neházejme flintu do žita, Lucy Taylor teprve rozehřívá.

Přichází Stvoření ženy, které je nejkratší, ovšem o nic méně brutální. 5 a čtvrt stránky Lucy Taylor stačilo na to, aby dva desetileté kluky poslala do míst, odkud není návratu. Motivem je tu opět vztek. Tentokrát však není cílený na minulost nebo nespravedlnost. Tady míří obecně na ženy a dva hlavní protagonisté si svou frustraci vybíjejí nebývale krutým způsobem. Rozhodně by ji měli přeskočit útlocitné povahy. Dětské násilí (páchané na dětech i dětmi) není něco, co dokáže strávit každý.

Třetí sondou do lidské mysli jsou Věci, o kterých se nemluví a s nimi znovu se opakující námět vzteku a frustrace. 18 stran a názorná ukázka toho, jak málo stačí, aby se podivný požadavek při sexu změnil v peklo. Jedna věta vyvolá vzpomínky zasunuté a zapomenuté hluboko v mysli a funguje jako spouštěč agrese. Text je opět surový, bez příkras. To se po celou dobu knihy nijak nezmění a kdo nesnese sprostá slova, měl by raději zkusit něco jiného. Podotýkám, že za tuto povídku má Lucy Taylor nominaci na cenu Brama Stokera. Což je uznání, které každý rok uděluje Asociace spisovatelů hrůzy za „vynikající výsledky“ v temné fantasy a hororovém psaní.

Začínáte mít dojem, že je to trošku na jedno brdo? Žádný strach, na scénu přicházejí Zlatíčka (rovněž nominovaná na cenu Brama Stokera), která do toho solidně hodí vidle a přesunou nás do blíže nespecifikovaného dystopického světa, kde vše degeneruje. Nebo se vyvíjí? Těžko říct, ta hranice je hodně tenká. Místo vzteku nastupuje hlad a touha a snaha přežít, která zatemňuje mysl a vrací člověka na úroveň zvířete lačnícího po uspokojení těch nejzákladnějších životních potřeb. Jíst se přece musí, no ne?

Pátá v pořadí je V jeskyni delikátních pěvců a přináší téma jakési nepopsatelné temnoty či zla. Prostě něčeho, co vás děsí, co vás ovlivní, co vás změní, že už se sami nepoznáte. Lucy Taylor nechává vaši mysl pracovat. Poskytne vám vodítka, přičemž detaily šetří, ať máte prostor pro vlastní fantazii. Záchranná mise v jeskynním systému Brotterling, kam už nenávratně zahučel nejeden turista či jeskyňář (případně se vrátil na povrch a do dvou týdnů zešílel, vraždil a sebe zasebevraždil), se změní v boj o holý život. To když se záchranný tým vydá pátrat po pohřešovaném a nevezme s sebou členku, která trpí vzácnou „vadou“ – synestezií, která lidem umožňuje cítit čísla, slyšet či chutnat barvy (ano, to skutečně existuje), a která by jim mohla v pátrání hodně pomoci. Proto se tam děvče vydá na vlastní pěst, což byla, přiznejme si, obrovská chyba. Povídku bych shrnula jako psychedelický masakr. Někdo se v tom najde a někdo bude nechápavě kroutit hlavou. Já jsem někde uprostřed.

Jak vám řekne jakýkoli jeskyňář z téhle oblasti, i když pomineme divné zvuky, Brotterling vás může zabít mnoha způsoby. Například vás oklamat, abyste si mysleli, že to vůbec není nebezpečná jeskyně. Prvních dvě stě stop, nebo tak nějak, je klamně snadných: poté, co se proplížíte a protáhnete kolem řady obrovských balvanů, které se k sobě tisknou jako šedé, zkažené zuby, jeskyně se otevře dokořán. O kus dál se procházíte po širokém, oblázkovém svahu, zatímco přirozené světlo postupně slábne. Vertikální štěrbina vchodu se zmenší na velikost broskvové pecky. Najednou se ocitnete ve stísněné kobce, v černém mauzoleu.

La Seňora Blanca mi sedla o poznání více. Téma smrti je něco, co mě v hlavě sem tam pronásleduje. Jaká je? Jakou má podobu? Co je po ní? V Mexiku má smrtka hned několik jmen, má své přívržence, dostává oběti, a když se jí hodně líbí, co jí dáte, můžete s ní uzavřít dohodu. Kdybyste stáli tváří v tvář smrti, na co byste se jí odvážili zeptat? A co když těch otázek máte víc? Hlavní hrdinka žije (dožívá) v domově důchodců a na jazyku ji svrbí hořkost z velké křivdy a nespravedlnosti. Dostane své odpovědi? A budou se jí líbit? Mně se líbí, že to bylo zase něco jiného a upřímně, tohle mělo nejblíže k mému oblíbenému duchařskému hororu.

Předposlední Extrémofilové jsou opět zvrácená jízda na hranici masakrální nechutnosti. Ale není to něco bizarně zvráceného ve stylu Utrpení těla od M. J. O´Rourke. Nechutnost má totiž několik stupňů. Nastíním vám základní linku: skalní fanynka deathmetalové skupiny se různými kličkami dostane k frontmanovi, aby se stala jeho milenkou, a když se odmítne zúčastnit jeho výpravy za odhalením zla, které mu zabilo bratra, upadne v nemilost. Kapela na rok zmizí v ústraní, a jakmile se vrátí, její koncert bude… nezapomenutelný. Kdo má rád, když mu autor nechává drobečky náznaků a nevysvětlí pointu jasně a přímočaře, bude si v tomhle mystickém masakru libovat. A to já bohužel nejsem. Existují věci, které chci číst polopaticky. Nechci si neustále něco domýšlet a už vůbec ne třeba věci, které považuji za zásadní, a tím mě Lucy Taylor celkem točí.

Hudba bez špetky slitování – vyšinuté virbly, brutální basa a barbarské texty vykřikované zpěvákem a zároveň kytaristou Magnusem Ochou ve mně probouzely všechny noční můry, které jsem se kdy bála přiznat nebo po nich toužila. Připadala jsem si úžasně svobodná, a přitom divoce znásilněná. Hned nato jsem přísahala, že budu Magnuse Ochou následovat až do hrobu. Myslela jsem to vážně. Jen jsem nečekala, že to bude tak kurva brzo.

Chuť mi ovšem spravila závěrečná kráska: Jak umírají praví muži. Skoro bych řekla, že tohle tak úplně horor nebyl, nicméně to už je méně podstatné. Hlavní roli zde hraje přátelství tří mužů a jejich dohoda, že nedovolí nemoci, aby z nich udělala plastelínu někde na LDNce. Pokud někdo z nich onemocní a vyhlídky nebudou růžové, zbývající dva nastoupí a včas ukončí jeho trápení. I proto se trojice vydává do Thajska. Mise je jasná, jenže jejím průběhem zamíchá hned několik karet – zvrácené choutky, svědomí, touha něco po sobě zanechat a další. Poslední bonbonek se mi líbil ze všech nejvíce, přestože měl k hororu jako takovému docela daleko.

Sečteno podtrženo jsem si jednotlivé povídky musela dávkovat a přistupovat k nim s odpovídající náladou. Některé mi sedly velmi, jiné vůbec. Styl Lucy Taylor je sice hodně popisný, avšak i přesto nechává dost na vaší fantazii, zejména v těch nejtemnějších částech, kde zlo nebo záporák (nazývejte tuto entitu, jak je ctěná libost) není jasně definované, což bych já ocenila, protože tomu dávám přednost. Někdo má zase pro změnu tu neurčitost rád a může si v tom potom najít i jistou dávku poetičnosti.

Fascinuje mě, kolik různorodých poloh Lucy Taylor jako autorka má a kolik toho dokáže pojmout. Za mě jde tedy o pestrou přehlídku lidských charakterů, která je opepřená vulgarismy, nepřikrášleným surovým násilím i emocemi.

Recenze sepsána primárně pro web Knižní díra.