12. Babička

Co podpoří kocovinu víc, než nečekaná návštěva! Ovšem nebyl by to Severus, aby v tom nebyl nějaký háček. Zákon schválnosti ho totiž jen tak ze svých spárů nepustí!

Veškerá práva ohledně tématu HP náleží J.K.Rowling, za vše ostatní je odpovědná má mysl v těsné spolupráci s mou fantazií. Píšu pro zábavu, čtenářky a ne pro zisk. Bez souhlasu autorky platí zákaz kopírování textu.

12.12.2013 – Babička

Severus se ráno vzbudil s nechutnou bolestí hlavy. Našel lektvar proti kocovině  – díky Merlinovi, že používání lektvarů se zákaz netýkal. Obrátil ho do sebe a doufal v extrémně rychlé zapůsobení. Přišlo, stejně jako zazvonění zvonku.

„Chlapče, jsem tak ráda, že už jsem tu, ta cesta byla hrozná,“ chrlila stařena v baloňáku, s šátkem na hlavě, a hrnula se dovnitř, než stihl Severus vůbec cokoli říct.

„Ta paní, co jsem vedle ní seděla v autobuse, pořád dokola mluvila o nějaké včerejší demonstraci a spoustě zatčených a záhadně se objevivším povolení. Doufám, že ses do ničeho nezapletl,“ kárala ho, zatímco si odkládala.

Severus stále hledal vhodná slova, nechtěl být hrubý, ale zároveň by rád dámu vyprovodil zase ven.

„Ale hochu, tady je to nějaké jiné. Nechal sis znovu potáhnout křeslo, už to vážně potřebovalo! A to malé sofa je jinde. Ó můj Bože, a co ten krb? Nové obložení muselo stát takových peněz. Nemáš rozum,“ spílala mu, „dala bych si čaj. Doufám, že máš stále ten dobrý černý.“

„Jistě,“ jediné, nač se Severus zmohl. Při čekání na správnou teplotu vody přemýšlel, co na něj kdo zase šije. Bylo možné, aby za tím stál Brumbál? Střílí si z něj Remus? Musí tomu přijít na kloub!

„Ty už nemáš ten modrobílý servis? Byl tak krásný. Snad jsi ho nerozbil?“ pokračovala dáma ve svém monologu.

„Mám dojem, že tu došlo k nějakému omylu,“ promluvil konečně Severus.

„Co si tam mumláš?“ napomenula ho babička.

„Že jste si mě s někým spletla, vůbec vás neznám,“ zvýšil hlas.

„Ale no tak, nezlob mě, jezdím k tobě každý rok na Vánoce, Tkalcovská číslo třináct,“ vysvětlovala mu.

„Tohle je ale číslo devět,“ konečně to trochu dávalo smysl. Žádný Brumbál, jen lidský, úplně obyčejný omyl.

„Božínku, jsem to ale popleta, moc se vám omlouvám,“ zvedala se rychle k odchodu a nervózně se usmívala.

„V pořádku, odvedu vás na správnou adresu,“ nabídl se Severus zdvořile.

„Není třeba, není třeba, už jsem vás obtěžovala dost,“ odmítla rázně a otevřela dveře.

„Babi, díky Bohu, hledám tě v celé ulici. Říkal jsem ti, že tě vyzvednu na nádraží,“ oddechl si asi čtyřicetiletý muž. „Promiňte, babička je s pamětí trošku na štíru.“

„Nic se nestalo,“ řekl Severus a sám sobě dal slib. Příští rok, i kdyby Bradavice obsadili elfové, trollové, divoženky a splašený sobi, on se nehne ani na krok!