BMSK 18 - Netopýři, bublifuk a houpačka

Otec a syn stojí tváří v tvář, ale ještě nenadešel ten správný čas nebo ano? Jak z toho Hermiona vybruslí a jak se bude malý Simon dívat na nezvyklého návštěvníka?

Veškerá práva ohledně tématu HP náleží J.K.Rowling, za vše ostatní je odpovědná má mysl v těsné spolupráci s mou fantazií. Píšu pro zábavu, čtenářky a ne pro zisk. Bez souhlasu autorky platí zákaz kopírování textu.

kapitola osmnáctá – Netopýři, bublifuk a houpačka

„Máš pěkné pyžamo,“ řekl Severus. Hermiona otevřela pusu, ale nedokázala najít adekvátní slova.

„To je netopýr. Mamka říkala, že to je tátova přezdívka,“ Simon se podíval na bříško a jednoho malovaného tvorečka pohladil. Severus netušil, jak tomu má rozumět.

„Je čas vrátit se do peřin,“ vzala synka do náruče, „hned budu zpátky,“ otočila se na Severuse. Ten se zatím ponořil do vlastních myšlenek. Netopýr byla jeho přezdívka, dali mu ji studenti. Věděl Simon, že je jeho otec? Co mu řekla? Že ho nechtěl? Že ona nechtěla jeho?

„Omlouvám se, nejsem moc dobrá ve vymýšlení lží,“ vyrušila ho z úvah.

„Konkrétně?“ jeho profesorský chladný tón byl zpět.

„Co říct synovi, když se ptá na otce,“ probodla ho pohledem.

„A co jste mu…“ chtěl být ostrý, ale neměl na to sílu.

„Že je jeho otec válečný hrdina a musí se skrývat. Občas se mě zeptá, co má rád nebo jaká knížka by se mu líbila, jestli měl nějakou přezdívku,“ mluvila tiše a smutně. Chtěl říct, že ho to mrzí, ale na to byl opilý málo.

„Zná mé jméno?“ přerušil chvíli ticha. Nejraději by se vrátil do Bradavic, jenže otázky chtěly být zodpovězeny.

„Jen křestní. Byly mu čtyři, četli jsme před spaním knížku o vlkodlacích a z ničeho nic se mě zeptal, jestli se jmenuje po svém otci. Přišlo mi, že má právo vědět o tom, kdo jste, ať už to mezi námi bylo jakkoli. Líbilo se mu, že začínáte oba na es. Myslím… měla bych ho jít zkontrolovat.“ nutně potřebovala být chvíli sama, nechtěla před ním brečet. „Můžete přespat v pokoji pro hosty, v tomhle stavu byste se neměl přemisťovat.“

„Děkuji,“ viděl na ní, že není úplně ve své kůži. Přijal nabízený azyl, však zítra se třeba dozví víc. Moudrý klasik kdysi pravil: ráno moudřejší večera.

**************************************

Spal dost neklidně, jeho postel byla jeho postel. Když konečně začal k ránu zabírat, probudilo ho cosi mokrého, co mu cvrnklo o obličej a tak nějak se to… rozprsklo. A pak znovu… a znovu. Probral se a rozespale si pohledem měřil svého syna, který měl v jedné ruce divnou tyčku s kroužkem na konci a ve druhé menší lahvičku.

„Neměl byste tak dlouho spát, co budete dělat v noci?“ namočil tyčku do lahvičky, foukl do kroužku a Severusovi o nos praskla další bublina. Na jazyk se mu drala poznámka o vraždění malých dítek, ale spolkl ji včas.

„Chcete taky?“ podával mu klučík namočenou tyčku a Severus přijal.

„Musíte pomalu,“ poučil ho syn, když Severus foukl moc rychle a bublina se nevyfoukla.

„Jůůů, ta je!“ zajásal Simon.

„Simone, říkala jsem ti, abys našeho hosta nerušil,“ napomenula ho Hermiona, která ho hledala skoro po celém domě.

„Děláme spolu bubliny,“ oznámil malý hrdě, znovu Severusovi podal náčiní a čekal na jeho další výtvor. Tentokrát vyfoukl sedm duhových mýdlových bublin a Simon se je snažil chytit.

„Je čas na snídani,“ upozornila je Hermiona. Scéna, která se před ní odehrávala, byla neuvěřitelná.

„Budou lívance!“ nadskočil radostí Simon. „Schválně, kolik jich sníte?“ culil se na Severuse.

„Simone, ať už jsi dole,“ napomenula ho matka. „Moc se omlouvám, někdy je jak z divokých vajec. Jindy o něm zase skoro celý den nevím. Nebojte se, všechny je určitě nesní,“ usmála se a nechala Severuse o samotě.

Hermiona opřená o kuchyňskou linku pozorovala Simona a Severuse při jídle. Oba měli tak podobná gesta. Stejně se opírali o stůl loktem, stejně natáčeli vidličku, než ji strčili do pusy, naprosto totožně se jim nakrčil nos, když se nad něčím zamysleli.

„Severusi, ještě kávu?“ zeptala se tiše. Pozdě si uvědomila, že ho oslovila křestním jménem. Simon se zarazil, chvíli si je oba prohlížel a pak naprosto klidně řekl: „Jmenujete se jako můj táta!“

„Opravdu?“ předstíral, že o něčem takovém slyší prvně.

„Opravdu!“ Simon si ho nedůvěřivě měřil pohledem. Po chvíli usoudil, že lívance jsou lákavější a pustil se znovu do jídla. „Mami, můžu jít ven?“

„Mrholí, Simone,“ zhodnotila Hermiona situaci za oknem.

„Jsi přece čarodějka,“ zarazil se Simon.

„Dobrá, jdi se nahoru obléknout,“ nařídila mu s úsměvem.

„Měl bych jít,“ zvedl se Severus od stolu. Na jednu stranu se mu nechtělo, na druhou nevěděl, co by tu dál dělal.

„Nikdo vás nevyhazuje,“ pronesla Hermiona tiše a hypnotizovala dlažbu v kuchyni.

„Nechci obtěžovat, už tak jsem sem vpadl bez pozvání a…“ co by měl ještě říct?

„Rád bych...“

„Kdybyste…“ promluvili oba dva naráz.

„Vy první,“ vyzval Severus Hermionu.

„Kdybyste chtěl, můžete zase někdy přijít,“ byla v ní malá dušička. Co když řekne, že nechce? Nebo naopak, bude se jí snažit Simona vzít? Úplně nejlepší by bylo, kdyby… ne, to se nestane. Hlavou jí letělo tolik úvah a teorií, než konečně nějak zareagoval.

„Rád,“ odvětil a chystal se odejít.

„Nechcete jít se mnou na houpačky?“ zavolal na něj Simon, „nebaví mě hrát si sám.“

„Dobrá, na chvíli bych mohl,“ souhlasil Severus. Nemohl říct ne, smutný výraz ve tváři jeho syna mu to nedovolil.

„Co vlastně děláte?“ vyzvídal Simon, když ho Severus houpal.

„Učím v Bradavicích lektvary,“ odpověděl popravdě.

„Takže až tam půjdu, budete mě taky učit?“ vyslovil chlapec další dotaz.

„Je to možné,“ dokonce velice pravděpodobné. Do důchodu se nechystal, odejít také ne. Takže pokud se nestane nějaká nehoda, bude tam, aby učil svého syna.

„Jste ženatý?“ ptal se chlapec, zatímco se houpal. „A máte děti?“ vypálil další otázku, aniž by čekal na odpověď.

„Nejsem ženatý a mám syna,“ přiznal. Nepředpokládal, že by si malý dal dohromady, že dvě a dvě jsou čtyři a poznal pravdu, i když byl teoreticky inteligentní po něm a nepopiratelně i po matce.

„Jak se jmenuje?“ houp. „Kolik mu je?“ houp. „Proč s ním teď nejste?“ houp.

„Už ti někdo řekl, že zasypávat lidi zvídavými dotazy je vrcholně nezdvořilé?“ zkusil to Severus od lesa, protože tady už by jeho odpovědi byly moc okaté.

„Umíte uvařit lektvar, který by našel mého tátu?“ dorazil ho chlapec.

„Takový lektvar neznám,“ a i kdybych znal, nemohl bych ti pomoct, pomyslel si v duchu.

„A jaké znáte?“ Simon byl trochu naštvaný.

„Kostirost, vlkodlačí, Tekuté štěstí, zapomnění, léčivý, hojivý, povzbuzující, uspávací, Bezesný spánek, na soustředění, postaršovací, omlazovací, Dračí dech, prověřovací, mnoholičný, Veritaserum,“ vyjmenovával jednotlivé lektvary, které ho zrovna napadaly.

„Na co je mnoholičný lektvar?“ tázal se Simon zaujatě.

„Umožní ti vzít na sebe podobu jiného člověka,“ poučil ho Severus trpělivě.

„Navždy?“

„Ne, jen na určitou dobu. Zeptej se Herm- matky, ta s ním má bohaté zkušenosti,“ pousmál se.

„Byla mamka ve škole dobrá?“ Severus začínal mít pocit, že si dost zavařil, když zůstal.

„To ano, jen měla trochu míň číst a víc používat vlastní hlavu,“ řekl popravdě. Ani si nevšiml, že je Hermiona nejen pozoruje, ale i poslouchá.

„Čtení knížek vadí?“ divil se Simon.

„Nevadí, je to dobrý základ, na kterém se dá stavět, ale nesmíš je papouškovat, musíš mít vlastní názor a touhu ověřit si, co se v nich dozvíš,“ seznamoval syna se svým názorem.

„A to mamka neumí?“ malému se nechtělo věřit, že by to tak bylo. Jeho maminka přece věděla tolik zajímavých věcí.

„Teď už to umí, stala se z ní velice šikovná čarodějka,“ sám se divil, kde se v něm tohle přiznání vzalo.

„Bojoval jste ve válce?“ zaútočil na něj Simon z jiného soudku.

„Ano,“ Severus cítil, že se opět blíží na tenký led.

„A znal jste mého tátu?“ chlapce evidentně nepřítomnost otce trápila, i když na to ze začátku nevypadal. Severus nevěděl, co mu na to odpovědět.

„Simone,“ zavolala Hermiona přesně v pravý čas…