Naděje - kapitola první

Začínáme, o čem celá povídka vlastně bude si můžete připomenout v ÚVODU.

Kde jsou naši hlavní hrdinové po válce? Jak jsou na tom? Aneb co kdyby to všechno neskončilo tak úplně... happy?





Veškerá práva ohledně tématu HP náleží J.K.Rowling, za vše ostatní je odpovědná má mysl v těsné spolupráci s mou fantazií. Píšu pro zábavu, čtenářky a ne pro zisk. Bez souhlasu autorky platí zákaz kopírování textu.

 část první Hermiona vzpomíná

Ta jizva mi bude navždy připomínat… už nikdy nezmizí. Zkoušeli to, ale žádný lék nezabral.

Mudlovská šmejdka… jsem nic, nemám nic, neznamenám… nic.

Myslela si, že jsme byli v jejím trezoru, zuřila jako šílená. Snažila jsem se jí vysvětlit, že jsme tam nebyli a nic nevzali, ale neposlouchala. Mučila mě, týrala. Tak silnou bolest jsem v životě nezažila. Dávala si dobrý pozor, abych neupadla do bezvědomí. Pořád dokola opakovala:

„Co jste tam vzali? Co jste ještě vzali?“

Šeptala mi do ucha, že tohle je teprve začátek, že si budu přát, abych byla mrtvá. Pak zavolala Griphooka. Ani on jí neposkytl uspokojivé odpovědi. Soudě podle několika ran, kterými ho odměnila. Vnímala jsem věci okolo jen napůl. Ruka mě pálila, bolel mě každý sval, každá buňka v mém těle se chvěla.  Když se skřetem skončila, chtěla se vrátit k mému mučení, ale odněkud se objevil Ron a odzbrojil ji. Harry omráčil Luciuse Malfoye. Jedna kletba stíhala druhou, nevím, kdo útočil na koho, byla jsem unavená a nedokázala to sledovat.

Bellatrix mě hrubě postavila na nohy a pod krkem mi držela nůž, aby je donutila přestat. Poslechli. Dohadovali se, kdo přivolá Temného pána, nakonec se odhodlal Malfoy. Ale nepočítali s tím, že na naší straně stojí Dobby. Dívali se, jak odšroubovává lustr, stáli tam a jen nevěřícně zírali, jak padá. Bellatrix musela uskočit, ale mne nepustila, použila mě jako polštář, vyrazila mi dech. Dobby zachránil Harryho a Rona. A já? Zůstala v jejich rukách…

*♠*♠*♠*♠*♠*♠*

Padělek, byl to podvrh. Trpěla jsem kvůli šmejdu, který nebyl k ničemu!

Když mi později Harry vyprávěl o vloupání do jejího trezoru, dusila jsem v sobě chuť začít křičet a do něčeho pořádně praštit. Pomohla jim Lenka, s Fleur připravily mnoholičný lektvar a Lenka se pak vydávala za Bellatrix. Měla několik jejích vlasů, protože i ji mučila. Hrozně se báli, ale vše se vyplatilo. V trezoru byl další viteál. Ten prolhaný skřet je zradil. Ovšem byl po zásluze potrestán. Přinesl meč na Manor, jenže pán Zla o něj neměl zájem. Cítil, že další část jeho duše je ohrožena, tak se celý rozběsněný vyřádil na všech přítomných včetně Griphooka. Nebyla jsem u toho, ale Malfoy mi to velmi barvitě líčil, když si na mně o hodinu později chladil žáhu. Ani kdybych přečetla všechny knihy světa, nemohla bych být připravená na vše, co mě v jejich vězení ještě čekalo. Smrtijedi měli v mučení velkou praxi a Bellatrix byla ze všech nejhorší. Malfoy jen…ventiloval svůj vztek a frustraci. Ale nebyl tak krutý a vynalézavý jako ona. Crucio byla nejmírnější kletba.

Harry se cítí provinile, Ron se mi nedokáže podívat do očí. Chodí za mnou tak často, jak jim to školní povinnosti dovolí.

Chtěli se tam pro mne vrátit, ale Smrtijedi si všimli, že mají prázdné vězení a posílili ochranu. Ani Dobby už nic nezmohl. Nevyčítám jim to, ale ani se je nesnažím utěšovat. O Bradavicích nemluví a jsem jim za to vděčná. Už s tím světem nechci mít nic společného. V životě nevezmu hůlku do ruky...

část druhá - Severus vzpomíná

Včera se mi opět zdál ten sen, pronásleduje mě každou noc. Prosil jsem je o lektvar, jeden doušek Bezesného spánku by vše vyřešil, ale oni mi ho nechtějí dát, dokud přesně nezjistí, co mi je. Uvařil bych si ho sám, ale to bych musel být jinde. Proč? Pořád ta samá otázka. Proč mě, sakra, nenechala umřít? Oč by vše bylo jednodušší. Chce se mi spát, bude se to opakovat, vím to…

„Pán tě chce hned vidět, Severusi, je v Chroptící chýši a svou chráněnku máš prý vzít s sebou,“ oznámil mi Malfoy tichým hlasem. Kam se asi poděla jeho hrdost, povýšenost a chlad? Bojí se, úplně to z něj sálá. A jakou chráněnku? To bych si ji musel vybrat sám, ale mně byla péče o ni nařízena. Přikývl jsem na znamení souhlasu.

„Kam to jdeme?“ zeptala se mě Grangerová, když jsem jí pomáhal vstát. Ignoroval jsem ji. Tušil jsem, co přijde. Ta hůlka, určitě už na to přišel. Vlastně jsem se divil, že ho to netrklo o dost dřív. Můj osud se chýlil ke svému konci. Už jen jeden úkol zůstal. Prokletý Albus, jak mám asi Potterovi říct, že se musí nechat zabít, když nemám nejmenší tušení, kde je tomu spratkovi konec? Přemístil jsem nás na bradavické pozemky a vedl ji k místu setkání s Pánem zla. Hrad hořel, nebe ozařovaly kletby, lidé křičeli…

„Severusi, příteli, výborně, výborně,“ přivítal mě. Já a jeho přítel? Po těle mi přejel mráz. Kdyby mě Brumbál nedonutil složit ten proklatý slib… Dost, musím se soustředit. Sevřel Hermioně hrdlo, chvíli ji škrtil, s pobavením sledoval, jak se dusí, a potom ji odmrštil do rohu; omdlela.

„Nech ji tam,“ zastavil mě, když jsem ji chtěl instinktivně zkontrolovat, „je tu jen pro případ, že by pan Potter nevyslyšel mou výzvu a nepřišel.“

„Proč jsem tady, můj pane, venku bych vám byl platnější. Mohl bych vám toho kluka najít a přivést,“ snažil jsem se. Chtěl jsem být kdekoli jinde, měl jsem svůj úkol, své poslání.

„Není třeba, není třeba. Přijde za mnou sám, a kdyby ne, mám jeho přítelkyni. Cíl už je na dohled, příteli. Ale mám jistý problém,“ sykl a mne zamrazilo.

„Problém, můj pane?“ zeptal jsem se napjatě.

„Proč mi neslouží, Severusi?“ probodl mě pohledem a mířil mi do obličeje bezovou hůlkou.

Chtělo se mi zakřičet: protože jsi tupec a postrádáš základní znalosti. Místo toho jsem řekl: „Vždyť jste s ní předvedl neobyčejná kouzla.“

„Ne, Severusi, to já jsem neobyčejný. Ale ta hůlka mne neposlouchá. Nereaguje tak, jak bych očekával, a ty víš proč. Jsi chytrý, Severusi, muselo ti to dojít,“ teď přišla přesně ta chvíle, kdy jsem se měl začít opravdu bát o svůj život.

„Ale to není možné, můj pane, patří vám a jen vám,“ lhal jsem.

„Nepatří, a to je ten hlavní problém. Sloužil jsi mi dobře, můj příteli, ale to tys zabil Brumbála a jsi tedy pánem bezové hůlky,“ přešel konečně k jádru věci.

„Můj pane?“ hrál jsem idiota, ale moje duše křičela: tak už to ukonči!

„Bezová hůlka mi nemůže řádně sloužit, dokud jsi naživu,“ a pak to přišlo. Švihl hůlkou a bolest mi projela přes hrdlo.

„Nagini, zabij!“ přikázal té příšeře, která se mi hned vzápětí zakousla do krku – jednou, dvakrát, třikrát. Srazilo mě to na kolena. Poslední, co jsem měl vidět, byly hadí zuby? Takový měl být můj konec? Jak zoufale… uboze… jednoduché.

Odněkud se vynořil Potter, snažil se mi zastavit krvácející ránu na krku. Naskytla se mi poslední šance splnit…

„Harry!“ mé myšlenky přerušil výkřik toho zrzka. Právě objevil v rohu Grangerovou. Úplně jsem na ni zapomněl. Už bude v bezpečí, pryč od nás všech.

„Pottere,“ vzdechl jsem slabě, „vezměte… povídejte se…“ na víc mi síly nestačily, pomalu jsem ztrácel vědomí. Moc krve… silný jed… slabost… odevzdanost… prázdnota… tma… chlad…

„Vypijte to!“… „Teď to nesmíte vzdát!“… „Prosím!“ ženský hlas mi hučel v hlavě. Co to má znamenat? To mě i po smrti bude stále někdo řídit? Snažil jsem se otevřít ztěžklá víčka.

Nevěřil jsem svým očím, muselo se mi to zdát. Civěl jsem na tu protivnou Grangerovou, která se pokoušela zastavit krvácení. V ruce držela lahvičky s lektvary, které jsem pro všechny případy nosil ve vnitřní kapse svého pláště.

„Proč?“ dokázal jsem s vypětím sil vykoktat.

„Staral jste se o mě,“ odpověděla s pláčem.

„Jděte k čertu,“ vydechl jsem a omdlel. Později jsem se probral tady.

 Už jsem tu pátý týden. Válka skončila, Potter přežil, ale víc nevím. Nechtějí pacienty rozptylovat tím, co se děje venku. Měla mě nechat v klidu a smířeného odejít. Byl jsem připraven. Tady jen ztrácím čas. Nenávidím… sebe… ji… všechny…