Naděje - kapitola třetí

Hermiona dostane nápad, a když ta si vezme něco do hlavy...Jaká šílenost ji napadla a co z toho bude plynout pro Severuse?

Veškerá práva ohledně tématu HP náleží J.K.Rowling, za vše ostatní je odpovědná má mysl v těsné spolupráci s mou fantazií. Píšu pro zábavu, čtenářky a ne pro zisk. Bez souhlasu autorky platí zákaz kopírování textu.

Hermiona pátrá

Další návštěva Harryho a Rona.

Harry se snaží udržet rozhovor. Zeptala jsem se ho na školu, moc se mu do tohoto tématu nechtělo, ale rozmluvil se. Čekají je zkoušky. Ginny mě pozdravuje, příště prý moc ráda přijde s nimi, když budu chtít. Kývám, že ano. Vlastně je mi to jedno. Ron sedí v křesle a zírá si na boty. To si vážně myslí, že mu to všechno dávám za vinu? Zabedněný jako vždy. Museli mě tam nechat. Chápu to. Můžu tisíckrát zuřit, bát se, užírat vzpomínkami, ale oni mě nemučili.

Už nevím, co Harry povídá. Neposlouchám ho, dívám se z okna. Poprchává. Z ničeho nic mě napadlo, jak je na tom profesor Snape? Už ho propustili? Je ještě u Munga? Chodí za ním někdo? Vrátil se do Bradavic?

„Kdo učí lektvary?“ zeptám se jen tak Harryho.

„Pořád Křiklan. Slíbil McGonagallové, že dokud Snapea nepustí od Munga, tak v Bradavicích zůstane,“ odpoví mi s nevyslovenou otázkou v očích.

„Hm,“ zahuhlám a dál nepřítomně zírám z okna. Loučí se, musí se vrátit, mají trénink. Ron poprvé za celou dobu zvedl hlavu, ale výraz v jeho obličeji bych raději neviděla – bílý jako stěna, omluvný pohled smutných psích očí. Merline, Ronalde, kdo je tady zavřený v nemocnici? chce se mi zakřičet.

„Je čas vzít si léky,“ usměje se na mě Andrea, vrchní sestra v této části nemocnice.

„Andreo, mohla bych se na něco zeptat?“ napadne mě najednou. Kdo jiný by to mohl vědět než ona?

„Ale jistě, copak tě trápí?“ zareaguje přátelsky.

„V Bradavicích jsem na ošetřovně ležela vedle profesora Snapea, je tady?“ líná huba, holé neštěstí, říkávala moje babička.

„Je to tvůj příbuzný?“ zeptá se mile.

„Ne, není, jen mě učil a také mu vděčím za svůj život,“ odpovím.

„Potom je mi líto, ale o pacientech nesmíme nic prozrazovat, pokud nejsi příbuzná,“ usměje se. Neporušila předpisy, a přesto mi odpověděla. Takže je tady. Musím zjistit kde, ale jak? Z ničeho nic se ozve hlas vyzývající všechny zaměstnance, aby se dostavili do druhého patra, nějaký pacient zapálil pokoj. Zvědavě vykouknu ze dveří. Kancelář s dokumenty pacientů je kousek od mého pokoje. To musí být znamení. Nemám moc času na rozmýšlení, rychle doběhnu ke dveřím. Jaké je mé překvapení, když vezmu za kliku a ony se bez odporu otevřou. Tohle je ovšem kouzelnická nemocnice, určitě mají nějaká zabezpečení. Ale to je mi teď jedno. V místnosti je jen jedna jediná skříňka. Není to málo? Chci otevřít šuplík…

„Písmeno?“ zeptá se mě a já leknutím ucuknu. Mluvící šuplík? Čemu se divím?

„Es,“ odpovím rychle. Ze skříňky vycházejí skřípavé a šustivé zvuky.

„Příjmení?“ položí mi další otázku.

„Snape,“ vyhrknu. Nemám moc času. Kdokoli může vejít. Srdce mi tluče jako splašené, třesu se a potím.

„Sally, Skore, Sluzy, Snape…“ odříkává ta plechová příšera a já bych ji nejradši nakopla.

„Severus Snape,“ otevře se a leží v něm jediná složka. Rychle ji vezmu a otevřu. Nemám čas číst ji podrobně, jediný údaj, který mne pro tuto chvíli zajímá, je číslo pokoje. No tak. Merline, ten, kdo tohle psal, děsivě škrabe. Kde by to mohlo být? Listuji jednotlivými hustě popsanými stránkami a nikde nic. Kde tě mám, číslo jedno pitomý? Dojdu až na konec a nemůžu to najít. Zavřu desky, chci je vztekle hodit zpátky a pak si toho všimnu. Hermiono, ty náno hloupá, celou dobu jsi to měla na očích! Už jsi mohla být dávno pryč. Tučně červeně napsané číslo 313 se na mě šklebí z desek hned vedle jména. Rychle vracím složku do šuplíku a vykukuji na chodbu. Nikde nikdo, rychle běžím do pokoje, zavřu za sebou dveře a zhluboka dýchám.

V noci nemůžu spát. Vrtá mi hlavou, jak na tom vlastně je. Jak vypadá? Změnil se? K lepšímu nebo k horšímu? Proč je ještě tady? Co ho trápí? Zvednu se z postele, obléknu si župan, nazuji boty. Podruhé se pokusím vyplížit z pokoje. Budu mít štěstí? Mám. Potichu se plížím podél zdi. Můj pokoj má je 367. Jdu správným směrem, protože čísla postupně klesají. Konečně narazím na to hledané. Nejdřív chci zaklepat, ale pak mě napadne, že bych ho mohla vzbudit. Jednoduše jen nakouknu a… vždycky se můžu na něco vymluvit. Pokoj osvěcuje měsíční světlo. Leží v posteli na boku čelem ke mně. Klidně oddechuje. To je dobré znamení. Vejdu dovnitř a potichu zavírám dveře…

„Co tady děláte?“ zašeptá mi za zády sestřička, kterou neznám. Lekla jsem se, až se mi udělalo špatně.

„Kde to jsem?“ vyhrknu a snažím se tvářit zmateně.

„Víte, jak se jmenujete?“ zeptá se starostlivě.

„He… Hermiona?“ hraji dál svou roli.

„Pojďte se mnou, zjistíme, do které postýlky patříte,“ usměje se a vede mě k vrchní sestře. Dnes snad budu klidně spát. Je v pořádku. Třeba bych se za ním dokázala dostat i ve dne a pak bych si tu nemusela připadat tak sama…

*♠*♠*♠*♠*♠*♠*

Konečně se mi podařilo usnout, když mne najednou probudí zvuk otevírajících se dveří. Kdo to sem v tuhle hodinu leze? Léky už mi dali, doktor tu také byl. Prohlíží si mě postava ve světlém županu. Chvíli to trvá, ale pak ji poznám – dívá se na mě ta protivná šprtka. Jak mě tu našla? Co chce? Dělám, že spím. Snad odejde. Nestojím o společnost a už vůbec ne o tu její. Ona za to může, kdyby se do toho nepletla, už jsem dávno měl klid. Ať táhne. Co si sakra myslí? Proč mi musí neustále křížit cestu? Chci spát, spát a už se nikdy neprobudit.