Naděje - kapitola sedmá

První terapie je za námi, respektive za našimi hlavními hrdiny. Jak proběhne další? Bude úspěšnější nebo naopak?

Veškerá práva ohledně tématu HP náleží J.K.Rowling, za vše ostatní je odpovědná má mysl v těsné spolupráci s mou fantazií. Píšu pro zábavu, čtenářky a ne pro zisk. Bez souhlasu autorky platí zákaz kopírování textu.

část první - terapie číslo dva

Merline, ty její otázky nebraly konce. Takhle to bude pokaždé? Bude nestále mlít pantem? Raději bych vydržel několikanásobný Cruciatus, než tohle absolvovat podruhé! Ale protože na můj názor nikdo nedbá, dnes se ta maškaráda bude opakovat. Už slyším kroky, jdou si pro mě…

„Jak dlouho tu jste, profesore?“ spustila a já se ještě ani nestačil posadit. Merline, už to začíná, kdy přijde vysvobození?

„Zrovna dočítám poslední svazek Hraběte Monte Christo, co bych si měla přečíst potom?“ zeptala se. Přečti si, co chceš, hlavně mi o tom nevyprávěj!

„Mám se zeptat lékouzelníka, zda nás příště nepustí ven?“ pokračuje a má snaha ji ignorovat přichází vniveč, protože jí je to evidentně úplně jedno. Chtěl bych si v duchu zpívat, abych přehlušil její vlezlý hlas, ale žádná vhodná píseň mne nenapadá. Zákon schválnosti úřaduje.

„Víte, nejsem moc dobrá ve vedení monologů, na to jste byl ve svých hodinách odborník vy, co mi trochu pomoci?“ zkouší to hezky, ale marně, nebudu s ní komunikovat. Jednou jsem se rozhodl mlčet a vytrvám!

„To zrcadlo tady je zvláštní. Proč tu vlastně je? Trochu mi to připomíná scénu z kriminálky. Vždycky za ním stáli detektivové a sledovali právě probíhající výslech,“ přemýšlí nahlas a má snad dojem, že mne to zajímá.

„Ten čas by mnohem rychleji utíkal, kdybych si tu nepovídala sama se sebou,“ podotkne nevrle. Má strategie začíná zabírat. Čím víc bude vytočená, tím dřív ji to přestane bavit a této frašce bude konec, doufám…

část druhá - za zrcadlem

V MÍSTNOSTI ZA ZRCADLEM mladý lékouzelník pozoruje chování svých pacientů a zvědavý nadřízený hlavní lékouzelník se na něj přišel podívat.

HL: Jak si vedou?

ML: Slečna Grangerová pomalu ztrácí trpělivost, pan Snape stále mlčí.

HL: Chce to čas. Je obtížné k němu proniknout. Od začátku jeho pobytu zde mám dojem, že jeho odhodlání nedokáže nic zlomit. Pokud se rozhodl sezení sabotovat, bude to vskutku tvrdý oříšek.

ML: Do třetice všeho dobrého, uvidíme příště. Nemůže to vydržet věčně.

HL: Tys nechodil do Bradavic, že ne?

ML: Jaká je souvislost?

HL: Pokud bys patřil mezi jeho studenty, pak bys byl seznámen s tím, že jestli je v něčem Severus Snape dobrý, mimo lektvarů, pak je to výdrž.

ML: Tuto skutečnost jsem zřejmě podcenil.

HL: Nejspíš jsem tě na to měl upozornit…

část třetí - Hermiona v šoku

Dochází mi nápady. Už nevím, co vyzkoušet. On pořád dřepí v neměnné poloze a druhé sezení se blíží ke konci. Nereaguje na nic, co říkám. Poslouchá vůbec? Čím bych ho mohla zaujmout? Nebo jinak… vytočit? A pak to přijde, spásný nápad, kterého budu bezpochyby za chvíli litovat. Než se ovšem stihnu zabývat dalším uvažováním, slyším svůj hlas položit sebevražednou otázku:

„Probralo by Vás, kdyby sem místo mne přišel nějaký sexy chlap?“

Poprvé v životě mám možnost spatřit, jak jeho obličej zrůžoví.

„Bývaly doby, kdy jsem se domníval, že jste bystrá a inteligentní. Čím déle vás znám, tím více jsem nucen vlastní úsudek přehodnotit. Kdy vám konečně dojde, že svět je natolik velký a samostatný, že dokáže existovat i bez vaší všetečnosti? Ne vše se točí kolem vás a ne každého zajímá, co si myslíte! Nejsem tu proto, abych vám dělal společnost. Nejsem ani váš zachránce, ani spasitel, ani nikdo jiný. Nemám vás rád! Nechci tu být. Nejen v této místnosti, ale ani v budově. Dal bych cokoli za to, abych mohl zemřít. To by ovšem nesměl existovat někdo, kdo mi v tom zabránil! Jestli máte na něco talent, pak na pletení se do věcí, to kterých vám vůbec nic není. Nezajímá mne, co čtete, jaké je venku počasí, proč je tu zrcadlo, co bylo k obědu, o čem se baví sestry, jaká je barva pokoje. A už vůbec vám nic není do mého soukromého života, jste jen obyčejná mudlovská šm…“ řval na mne a já jen s otevřenou pusou zírala, neschopná jediného slova.

„Jen to dořekněte!“ vyhrkla jsem nakonec se slzami v očích. Než ale stihl pokračovat, lékouzelník nás přerušil a odvedl mne. Už to budou odhadem dvě hodiny a já sedím na posteli a nevěřícně zírám do prázdna. Čekala bych cokoli od kohokoli, ale ta slova, která se chystal vyslovit… To bylo špatně. On přece takový nebyl. Nemůže být. Svět se nebude z ničeho nic točit v protisměru a Severus Snape nezačne nenávidět kouzelníky, kteří se narodili mudlům. V tom musí být něco jiného! Jen jsem to vzala za špatný konec, příště se mu omluvím.

část čtvrtá - Minerva na scénu

Měla v očích výraz šoku a… čeho ještě? Zklamání? Nepatrný okamžik ve mne hlodala myšlenka, zda jsem to nepřehnal. Ale určitě ne! Snad jí dojde, že už mám její přítomnosti po krk. Doufám, že třetí sezení se konat nebude. Nerad bych byl nucen zvolit silnější kalibr. Pokud ovšem nedostanu na výběr… obrana bude nevyhnutelná. Na druhou stranu musím přiznat, že se opět cítím uvolněný. Z hrudi mi spadla obrovská tíha. Jako bych odhodil tunové závaží. Co je příčinou? Není to poprvé… při její první návštěvě jsem… Merline, nedává to smysl. A pokud z toho nejsem moudrý já, co nejspíš vědíí ti nedouci, kteří mají tu drzost nazývat se lékouzelníky?

Jak jen mohla přijít na takovou do nebe volající pitomost? Mne nepřitahují muži, a i kdyby tomu tak bylo, rozhodně jí do toho vůbec, ale vůbec nic není! Jak je možné, že navzdory všemu, co tu malou šprtku potkalo, je stále tak silná? Jiní nemuseli vydržet ani polovinu z toho a jsou do konce života poznamenaní a ona? Stále stejně zvědavá, protivná, vlezlá… typická Nebelvírka.

„Pane Snape, máte návštěvu,“ vytrhne mne z myšlenek sestra. Koho to sem čerti nesou.

„Severusi, tak ráda vás vidím,“ Minervin starostlivý tón je vskutku to poslední, co právě potřebuji.

„Minervo, čemu vděčím za tu náhlou pozornost?“ chci být kousavý, ale proč mi to v její přítomnosti nejde?

„Stále stejně nevrlý,“ usměje se, „přišla jsem se za vámi podívat. Scházíte nám. Horácio už není nejmladší. Nejsem si jistá, jak dlouho za vás zvládne zastupovat.“

„Určitě máte minimálně pět dalších zájemců na mé místo,“ pronesu nezaujatě. Ale ve skrytu duše vím, že mi nic nechybí víc, než vůně bylinek…

„Budete se divit, ale nic takového jsem nezaznamenala,“ opět její úsměv. Je snad jedinou osobou, proti které nedokážu obrátit svůj vztek.

„Tomu se ani nechce věřit,“ podotknu.

„Jste jedinečný člověk, Severusi, vydržte,“ povzbudí mne, „když budete cokoli potřebovat, neváhejte mne kontaktovat. Ale teď už se s vámi musím rozloučit,“ přátelsky mi nabídne ruku a já přijímám. Zmůžu se jen na souhlasné přikývnutí. V místnosti po ní zůstala vůně skořice a brandy, najednou si uvědomuji, kolik nepatrných maličkostí mi schází. Vůně pergamenu, starých knih v kožených deskách, silná černá káva, má pohodlná postel, laboratoř, práce až hluboko do noci, vafle s vanilkovou zmrzlinou… Nic už nebude jako dřív…