Naděje - kapitola desátá

Povídka je za svou polovinou (ještě nám zbývá pět kapitol) a Severus se stále nedokázal vzchopit. Kdy nastane ta zlomová chvíle a co bude její příčinou? A zlepší se Hermionin letargický stav?

Veškerá práva ohledně tématu HP náleží J.K.Rowling, za vše ostatní je odpovědná má mysl v těsné spolupráci s mou fantazií. Píšu pro zábavu, čtenářky a ne pro zisk. Bez souhlasu autorky platí zákaz kopírování textu.

část první - Hermiono, vstávej!

Bolí mě každičký sval, chce se mi spát, ale oni nedají pokoj. Neustále tu někdo chodí, mumlá, s něčím vrže. Jednou mě dokonce probudila palčivá bolest na hřbetu ruky, to se mi pokoušeli zavést mudlovskou infuzi, protože jsem dva týdny nejedla a jim se to zdálo moc. Hlavní lékouzelník se omlouval. Nikdy prý neměl k tomu experimentu svolit. Jenže svolil, ale nedávám mu to za vinu. Viník je někde úplně jinde. O několik pokojů dál si hoví na posteli a čte. Předevčírem jsem zaslechla Andreu, jak říká, že je to nespravedlivé.

Nespravedlivé? Ale vůbec ne! Takový už je život. On mě na tu zem neposadil. Jistě, má svůj podíl na tom, že jsem v takové náladě a že veškeré mé odhodlání zmizelo neznámo kam. Ale měl vlastně pravdu. Pokud byl opravdu se svou smrtí smířený a já vše překazila, pak je jeho vztek pochopitelný. Musím najít způsob, jak se s tím vyrovnat. Všechno jsem si to zapříčinila sama a sama také najdu cestu ven!

Jen bych si moc přála být teď jinde. Ty zoufale stejné tváře a soucitné pohledy se mi hnusí. Večer usínám s odhodláním ráno vstát a začít znovu od začátku. Jenže pak se vzbudím, vidím ty jejich obličeje a všechno je pryč, zase se mi chce jen a jen spát. Z ničeho nic si vzpomenu na domov. Když jsem byla nemocná, ležela jsem v obýváku na gauči, zachumlaná v županu a dece. Vonělo kakao, v televizi dávali pohádku. Kráska a zvíře, tu jsem měla nejraději. Hned vzápětí mi dochází, že už nemám domov. Rodiče jsou mrtví. Co je s domem? Vrátím se tam někdy? Uvidím ještě Bradavice? Dokončím poslední ročník? Nebo tu budu zavřená až do konce svého života? Ne, to se nesmí stát!

Jak jen bylo to pořekadlo… Už to mám… Kde je vůle, najde se i cesta! Přichází Andrea, kontroluje stav kapačky. Povzbudivě se na mě usměje. Kdyby jen tušila, že tenhle rádoby soucitný úsměv z celé duše nenávidím. Ale dost, tudy to nepůjde. Pokusím se promluvit, ale mám sucho v krku a rty slepené k sobě. S velkým vypětím se mi podaří vysoukat ze sebe jedno jediné slovo: „Kakao… .“ Andrea se na mě dívá nejdřív trochu nechápavě. Asi nabyla dojmu, že blouzním. Snažila jsem se, co mám udělat víc? Zavřu oči a pokouším se znovu usnout. Z ničeho nic mne ze všeho vytrhne ta důvěrně známá čokoládová vůně. Líně otevřu oči a opravdu. Na stolku vedle postele stojí hrneček. Chci se napít, jsem ale tak zesláblá, že nezvednu ani ruku. Andrea to vyřešila, sklání se ke mně a vůně je čím dál intenzivnější. Bude mi zle, ale to je jedno, chci to!

„Opatrně, je to horké,“ varuje mě tichým hlasem.

„Díky,“ zašeptám. Ta sladká chuť mě hřeje na jazyku. Usínám, ale tentokrát s úsměvem na tváři.

část druhá - Severusi, zpytuj svědomí!

Jestli mě ta vrchní nádhera nepřestane sjíždět přísnými pohledy, budu si na ni stěžovat! Už to překračuje všechny meze. Co si o sobě myslí? Ta protivná, vlezlá šprtka si za to všechno může sama. Z ničeho nic se mi do hlavy vloudí ta myšlenka, kterou se snažím už víc jak týden ignorovat. Co když jsem to přehnal? Zašel jsem moc daleko? A pak to přijde… důvěrně známa tupá bolest kroutící mi všechny vnitřnosti, kniha padá na zem a já padám za ní. Merline, proč? Tak dlouho jsem měl klid. Před očima mám tmu. Nevěřím na znamení.

část třetí - nečekaná návštěva

Každé ráno na mě čeká na stolku hrnek s kakaem, jenže ač je to dobré, lék na vše to není. Jestli byl před tím vším můj svět malý, pak teď se zúžil ještě víc, a sice na jednu konkrétní prasklinu na stropě. Jediná věc, na kterou se dokážu soustředit. Jednou se mi dokonce zdálo, že se o kousek rozšířila. Vážně už začínám bláznit. Z ničeho nic mne vyruší vrznutí dveří. Může být kolem půlnoci, v tuhle hodinu sem nikdo nechodí.

„Vskutku absurdní pohled,“ ten hlas se nedá s ničím zaměnit. „Nechcete mi říct, jak k tomu přijdu?“ zeptá se s tím svým ironickým podtextem, aby si také sám odpověděl. „Svět není spravedlivý, ale co je moc, to je příliš!“

„Co tím myslíte?“ zašeptám.

„Odkdy je slečna všeznalá nechápavá? Hodláte si tady hrát na umírající ještě dlouho?“ kdybych mohla, vrazím mu facku, ale copak to jde?

„Postaráte se, abych zůstal na tomto příšerném světě, a pak to sama vzdáte?“ zvýší nepatrně hlas. Nemůžu mu říct, že má pravdu, protože pak by to jeho příšerné ego ještě stouplo.

„Ne,“ špitnu unaveně.

„To doufám! Co se vám v té vaší nemožné hlavě vůbec děje?“ vyrukuje s dalším dotazem.

„Nevím,“ přiznám nerada, vážně bych chtěla spát.

„Všemocný Merline, největší bradavická šprtka neví. Kam šla ta vaše pověstná nebelvírská odvaha a houževnatost, co?“ rýpe do mě dál. Zmijozel, on útočit může, ale běda, jak se naveze někdo do něj!

„Pryč,“ zvládnu jedinou odpověď.

„Tak já se sem jako idiot plížím noční chodbou a ona se zmůže jen na jednoslovné odpovědi,“ jak já nesnáším ta jeho mimická gesta. Už nikdy nechci vidět člověka s pozdviženým obočím.

„Jsem unavená, jděte pryč,“ pokusím se z posledních sil vyslovit své přání.

„To by se vám líbilo! Já se o vaši pozornost taky neprosil, přesto jste si nedala říct. Kdy vám konečně dojde, že svět není zvědavý na vaše výlevy. Umíte zacházet jen do extrémů? Buď jdete po hlavě do všeho, nebo nebudete dělat nic? Ani žít?“ nerada musím uznat, že jeho argumenty zní vcelku logicky, ale říct nahlas to nelze, byla by to jen voda na jeho mlýn.

„Udělejte něco pro nás oba a laskavě dospějte!“ řekne nakonec a odejde.

část čtvrtá - Severusova úleva?

Potichu za sebou zavírám dveře pokoje. Vůbec jsem neměl v úmyslu za ní jít, ale nešlo to jinak. Nedokázal jsem pořádně spát. Potřebuje lekci jako sůl. Nehodlám ji mít na svědomí. Možná jsem měl být ještě důraznější, ale vypadala tak zuboženě a slabě, že jsem se musel hodně krotit. Teď ať se na mě ta vrchní nádhera zkusí špatně podívat. Bude první, kdo si to slízne. Pořád ještě mě bolí celé tělo. Ten poslední záchvat ale nebyl už tak silný. Poprvé za celou dobu jsem neupadl do bezvědomí. Vlastně jsem na tom podstatně líp než ona. Má psychika je v pořádku. Bylo vcelku jednoduché vysledovat, kdy je na chodbě největší klid. Pozorovací talent zůstal nedotčen. Teď se musím zaměřit na to, abych ty neschopné rádoby odborníky v oblasti léčení přiměl zjistit, co mi je, abych odsud mohl konečně pryč. Jinak se jí nezbavím. Je mi otravně blízko a já nehodlám riskovat, že se zase o něco pokusí.