Naděje - kapitola dvanáctá

Najde Hermiona ztracenou rovnováhu? A jak se postaví Severus ke změně, kterou zosnovala Minerva? Poradí si snad mudlové s jeho stavem lépe než lékouzelníci?

Veškerá práva ohledně tématu HP náleží J.K.Rowling, za vše ostatní je odpovědná má mysl v těsné spolupráci s mou fantazií. Píšu pro zábavu, čtenářky a ne pro zisk. Bez souhlasu autorky platí zákaz kopírování textu.

část první - zlom pro Hermionu?

 „Hermiono, nadešel čas na náš velmi důležitý rozhovor,“ řekne hlavní lékouzelník. Po jeho poslední návštěvě vystoupala má zvědavost na maximum a on mě nechal čekat tři dny!

„Konečně,“ neodpustím si jízlivou poznámku. Nejdřív jsem chtěla odseknout: celá žhavá, ale bála jsem se, že odejde a já budu zase čekat kdoví jak dlouho, než se konečně vymáčkne.

„V poslední době v sobě dusíte hodně vzteku,“ začne, nejradši bych ho kopla do kolene, „tušíte, odkud pramení?“

„Ne,“ zalžu zcela vědomě.

„Víte, pokud nebudete spolupracovat, nikam to nepovede,“ prohlásí.

„Chápu,“ špitnu a cítím se trochu provinile.

„Takže znovu, tušíte, odkud váš vztek pramení?“

„Trochu,“ třeba, když to všechno řeknu nahlas, tak se něco změní.

„A povíte mi o tom?“ zeptá se.

„Často přemýšlím,“ zhluboka se nadechnu, „o tom, jestli nebyla chyba jít za panem Snapem.“ A je to venku!

„Narážíte na své plížení k němu na pokoj?“ ujišťuje se, že to správně pochopil.

„Ano,“ přiznání nebolelo, zajímavé zjištění.

„A proč jste tam vlastně šla?“ položí zdánlivě jednoduchou otázku.

„Vděčila jsem mu za svůj život, tolikrát mě ošetřoval, staral se o mě… Já zachránila jeho… myslela jsem, že… že jsme spojeni,“ vyslovené to zní tak pateticky.

„Ale?“ nutí mě pokračovat.

„Vždycky je nějaké ALE,“ připomenu si nahlas klišé z filmů pro ženy, „nic takového nejsme. On mě nenávidí… pohrdá mnou… překazila jsem jeho plány. Vzhlížela jsem k někomu, kdo ve skutečnosti byl jen ve špatnou dobu na špatném místě a stal se obětí spekulací a chybných rozhodnutí.“

„Jak to myslíte?“

„Nechal se zlákat černou magií, oslepit touhou po moci, a když se to zvrtlo, jen přešel k nepříteli, dál sebou nechal manipulovat ve jménu neopětované lásky. Ve chvíli, kdy s tím vším byl připravený skoncovat, tak jsem se svou všetečností postarala o pravý opak,“ uvažuji nahlas.

„Hodně nadneseně řečeno, ale nevnímejte se jeho očima, nýbrž svýma. Co vidíte?“

„Zklamání a bolest… byl jako světlo na konci tunelu, ke kterému jsem se upínala a teď tu najednou…,“ nedokážu dokončit.

„Není a nebude. Pan Snape byl převezen do jiné nemocnice, už se tu s ním nesetkáte. Musíte se naučit stát na vlastních nohách a věřit především sama sobě,“ vysvětluje mi.

Snape tu není? Najednou se přese mne přelije vlna protichůdných pocitů. Se znepokojením si uvědomuji, že úleva, strach a obavy, nejistota, beznaděj i naděje by neměly být  součástmi jediné reakce na lékouzelníkovu zprávu. Nedává to smysl, není to logické... a já jsem přece vždycky  akceptovala jen  věci, které takové byly! Natolik mne změnil ten bezútěšný pobyt tady? Natolik jsem se změnila já sama? Jiné vysvětlení se mi nenabízí. Lékouzelník už je dávno pryč, nechal mne napospas mým úvahám. Věřit sama sobě? Co si o sobě myslí? Domýšlivec jeden arogantní! Jako kdyby měl patent na rozum... Měla bych být schopna učinit vlastní správná rozhodnutí... jenže, jak se zdá, asi nejsem. Nejsem dokonce ve stavu vybrat si ze všech těch pocitů jeden, který by převládal. Stejně silná je úleva, že mi Snapeova vzdálená a pouze vnímaná přítomnost bude neustále vracet zlé vzpomínky stejně jako strach a obavy, že mne mým běsům ponechal napospas. Už mne nebude držet nad vodou pomyšlení na sarkastické a zlomyslné poznámky, kterými odmění jakoukoliv moji snahu. Jeho náhlé zmizení mě ale zároveň naplňuje nadějí, že se konečně jen a pouze vlastními silami dokážu vzchopit a znovu postavit na vlastní nohy. A vzápětí přichází sprcha bezmoci a beznaděje, kdy si bolestně uvědomuji, že zoufale potřebuji jeho pomoc a podporu, i když mi je vlastně nikdy neposkytl... přesto tady prostě a jednoduše BYL… Moment, pomoc a podporu potřebuji, ovšem je Severus Snape opravdu tou jedinou lidskou bytostí, od níž bych ji byla schopna a hlavně ochotna přijmout? To je to, co tím vším lékouzelník sledoval? Tohle jsem si měla uvědomit?

část druhá - zlom pro Severuse?

Jak to mohla Minerva udělat? Nechat mě převézt do mudlovské nemocnice. To je snad špatný vtip!

„Dobrý den, pane Snape, jsem doktor Abrahams, váš ošetřující lékař,“ usmívá se na mě malé brýlaté individuum. Tak ty mě máš zachránit? Svět se zbláznil!

„Profesorka McGonagallová mi předala vaší lékařskou dokumentaci, velice zajímavé čtení, pro začátek uděláme několik testů a uvidíme, co pro vás můžeme udělat,“ culí se jako Brumbál na citrónový drops.

„Jaké testy? Chcete mi tvrdit, že máte lepší metody, než v mém předchozím přechodném bydlišti?“ zeptám se s náležitou dávkou opovržení.

„Jsme sice mudlovská nemocnice, ale již mnohokrát jsem se přesvědčil o tom, že některé naše postupy jsou účelnější, než všechna vaše diagnostická kouzla,“ zaskočil mě, musím mu se značnou nevolí přiznat body k dobru. „Dle vašeho mlčení soudím, že nemáte výhrady, za chvíli vám tedy sestřička přijde odebrat krev.“

Až se mi jednou dostane do ruky Brumbálův obraz, přísahám Merlinovi, že ho zapálím. Nebude to mít žádný význam, ale mně se uleví!

O osmnáct hodin později se opět dovalí to brýlaté cosi s titulem MUDr. a přes silná skla brýlí mžourá na desky, které přinesl s sebou.

„Soudě dle vašeho výrazu zajímavé čtivo,“ odfrknu si.

„Nemáte ani tušení, jak moc. Máte v krvi tolik hadího jedu, že se vůbec divím, jak můžete žít,“ na okamžik se odmlčí, „jste zkušený lektvarista, jak se v případě otravy jedem postupuje u kouzelníků?“

Nerad přiznávám, že jsem zaskočen. „Samozřejmě se podá protijed,“ odpovím.

„Výborně, ale co uděláme v případě, že hadí jed již pronikl do krve a dokonce tvoří její třetinu?“

„V takovém případě bych,“ musím se zamyslet, proč to se mnou konzultuje? „Kdo je tady lékař?“

„Ovšemže já, ale nikdy nezaškodí druhý názor,“ usměje se. Tohle je hodně zvrácený smysl pro humor. 

„Takže co byste navrhoval?“

„Krevní transfuzi, podání protijedu a testy v určitém intervalu opakovat,“ ptal se na názor, tak jsem mu ho řekl.

„Krevní transfuze je skvělý nápad, bohužel to má malý háček,“ poučuje mě, „neztratil jste žádnou krev, tedy teď.“

„V takovém případě byste se měl postarat o to, abych nějakou krev ztratil,“ vím, jak hloupě to zní. Celá tahle situace je naprosto šílená. V žádném případě jsem nechtěl spolupracovat. Tohle nemůže Minerva myslet vážně!

„Musíme vám pustit žilou,“ konstatuje klidně, „a než poznamenáte cokoli o středověkých metodách v mudlovském lékařství jednadvacátého století, pak vás musím upozornit, že tato situace je naprosto ojedinělá, neočekávaná a šokující, takže tohle zajisté nebude poslední neortodoxní metoda, kterou budeme nuceni použít.“

Hlasitě zaskřípu zuby, on má zase pravdu, to je k vzteku! To poslední, co jsem potřeboval, byla naděje. Kde je naděje, je i zklamání a já už jsem na tohle zatraceně starý a unavený.