Naděje - kapitola patnáctá

Blíží se okamžik, kdy se Severus vrátí do života a ke svým milovaným lektvarům. Bude naděje i pro Hermionu?

Veškerá práva ohledně tématu HP náleží J.K.Rowling, za vše ostatní je odpovědná má mysl v těsné spolupráci s mou fantazií. Píšu pro zábavu, čtenářky a ne pro zisk. Bez souhlasu autorky platí zákaz kopírování textu.

část první - nový začátek

Ten měsíc do mého nástupu zde se nekonečně vlekl. V posledních několika dnech jsem o sobě dokonce začal velice pochybovat. Nikdo o tom neví, ale své nitro nedokážu oklamat. Měl jsem strach. Regulérní, nefalšovaný strach! Ovšem teď už jsem ve formě. V té nejlepší! Je dokonale osvobozující a uvolňující, když se mohu věnovat své práci. Dokonce mám k ruce dva asistenty. S třídou plnou studentů se to srovnat nedá, ale i tak… nepopsatelný balzám. Mají tu drzost tvrdit, že jsou vystudovaní, ohání se diplomy a trofejemi z uznávaných lektvaristických soutěží, ale nedokážou pořádně nakrouhat ani kořen asfodelu. Jak směšné! Nemůžu jim sice dávat tresty nebo je nechat psát eseje, ale to ani trochu nevadí. Vždy najdu lepší způsob, jak jim srazit hřebínky. Zrovna drtí jikry z korálovce hvězdného a potom je nechám nakrájet mandragoru. Zvažuji, že bych jim sebral klapky na uši, ale to by ode mne bylo velice neprozíravé. Musel bych si potom vše připravovat sám.

Několikrát jsem se přistihl při vzpomínání na dobu, kdy jsem učil. Ne, že by mi to nějak výrazně scházelo, jenže… ne… nechci se vrátit do Bradavic. Ne teď. Za pět, deset let možná. Ovšem nyní je mé místo tady. První zkoušky nového séra dopadly nad očekávání. Zbývá několik potvrzujících testů a uvidíme. Dávají mi naprostou volnost. Každou středu se účastním debat. Z neznámého důvodu jsem pocítil potřebu psát si tento deník. Pomáhá mi to vyčistit hlavu lépe než myslánka. Je to mudlovské –ano. Ale také uvolňující. Zaznamenávám i své pracovní postupy. Třeba bych někdy později mohl vydat knihu. Zdá se mi to jako velice dobrý a hlavně přínosný nápad. Jednou nebo dvakrát jsem si vzpomněl na Grangerovou. Dnes už k ní necítím nenávist. Svým způsobem je mi jí líto. Jen by mne zajímalo, jak vlastně dopadla. Kdyby se mi chtělo, mohl bych poslat sovu Minervě. Tak akutně to vědět nepotřebuji. Asistenti mají hotovo, jdu zkontrolovat jejich zajisté velice nedbalou práci.

část druhá - Amber a její otec...

 „Dobrý den,“ jen z toho jeho přátelského tónu mě mrazí. Už je tu podruhé a já jsem stejně nervózní a nesvá jako poprvé. Amber ho vítá a nadšeně mu skáče kolem krku. Bodne mě u srdce. Závist. Má tátu. Někoho, kdo jí zbyl. Navštěvuje ji, má o ni starost. Jen já jsem… sama. Chce se mi brečet, ale přinutím se k úsměvu a strohému prohlášení: „Dobrý den.“

„Tati, Hermiona mě učí samé zajímavé věci,“ drží se ho jako klíště a začíná mu popisovat, o čem si tu celé dlouhé dny povídáme. No, nevěděla jsem, jak na ni, tak jí vyprávím o všem, co se v Bradavicích naučí a co ji tam čeká. Sem tam přidám nějaký příběh, který si vybavím. Nebo životopis někoho důležitého v kouzelnických dějinách jako například Nicolase Flamela, Godricka Nebelvíra, Merlina Dobrotivého, Rózy Stříbrné.  Někdy je těžké vzpomínat na Bradavice. Jak to tam asi teď vypadá? Kdo učí jaký předmět? Kdo je ředitel? Změnily se OVCE? Vrátil se Severus Snape? Je v knihovně víc knih? Jak se má Hagrid? Stále se nesmí do Zapovězeného lesa? Postavili nějaký pomník padlým ve válce?

„Chtěl bych vám moc poděkovat,“ vytrhne mne z úvah jeho hlas. Nezvykle příjemný a takový… podmanivý.

„Za co?“ ani trochu nechápu.

„Díky vám je Amber zase plná života, je zvídavá a usmívá se,“ zdá se mi to nebo se mu lesknou oči?

„Nemyslím si, že bych dělala něco mimořádného, jen si… povídáme,“ přiznám popravdě. Prostě a jednoduše se ji snažím nějak zabavit, a sebe rovněž.

„Chtělo by to trochu optimismu, nebudete tu zavřené navěky,“ teď jsi trefil do černého, co když budeme?

„Pochybujete snad?“ hele, on mi čte myšlenky?

„Trochu,“ proč bych mu měla lhát?

„Víte, když zemřela Alison, myslel jsem, že můj život skončil. Jenže tu byla Amber a já musel bojovat. Ona vás má moc ráda a já bych si opravdu přál, abyste spolu byly v kontaktu i později. Vždycky byla uzavřená a žila si ve svém světě, ale vaší zásluhou se učí objevovat. A možná má její přítomnost zde i jiný důvod,“ kruci, další amatérský psycholog? Jako by nestačil hlavní lékouzelník a Andrea.

„Jaký jiný důvod?“ pusa je rychlejší než mozek.

„Nevíte?“ no tos uhodl, nevím, proto se tě ptám? A protože to zřejmě nechápe, zakroutím nesouhlasně hlavou.

„Vy zachraňujete ji a ona vás,“ Merline, a teď se ještě usměje. Jo, dobře, uznávám, možná se v tom pesimismu plácám už moc dlouho. Jenže ono je to takové… pohodlnější. Rýpat, remcat, skuhrat, nadávat, než si dodávat odvahu a držet si naději. Pomoc, stává se ze mě Snape!

část třetí - jak si Severus vede?

Přišel mi dopis od Minervy, právě jsem ho dočetl. Někdy si říkám, že bych jí měl poděkovat, že mne vytáhla od Munga. Stále mě ujišťuje, že kdykoli se budu chtít vrátit do Bradavic, v což upřímně doufá, jsou pro mne dveře otevřené. Chystám se odepsat, že se určitě vrátím, jen nejsem schopen přesně určit, kdy to bude. Je třeba počítat v řádu let, nikoli týdnů či měsíců. Ač mi trestání studentů schází, někdy bolestně, nemyslím si, nejsem si jist svou připraveností. Ještě je brzy. Mám nového asistenta, Derek nevydržel, bylo mi velice netaktně naznačeno, že jsem umanutý tyran. On je neschopný blb, který odmítal přijmout mé mnohaleté zkušenosti. Velká škoda pro něj. Dali mi sem Paula, nadáním zrovna neoplývá, ale má jednu velice ušlechtilou vlastnost – je to flegmatik. Můžu mu nadávat. jak chci, a jemu je to jedno! Ideální spolupracovník, pokud od něj neočekáváte světoborný výkon. Na ty tady mám Perryho. To je taky výkvět. Pamatuji si ho ještě z Bradavic. Má tendence mi do všeho mluvit. Díky Merlinovi pozná, kdy jsem ochoten ho poslouchat a kdy by mu hrozila újma na zdraví. Zoufale mi tu ale schází jedna konkrétní věc, totiž kniha. Ne, že bych měl nadmíru volného času na čtení, ale jsem zvyklý si před spaním číst a tohle vydání je poměrně nové, vzácné, a bylo by i velice přínosné. Mám nápad – pověřím Paula a pošlu ho na Příčnou, tam určitě Asfodel v rukách nejzkušenějších bude k nalezení. Sorbonna má sice úžasnou a jedinečnou knihovnu, ale tímto výtiskem, Merlinžel, nedisponuje. Sám se tam ukazovat nechci. Velké davy mne stále trochu děsí. Nikdy jsem nebyl společenský typ a nevidím jediný důvod, proč s tím právě teď začínat. Je čas jít zamíchat lektvar.

část čtvrtá - naděje i pro Hermionu?

Nelíbí se mi představa, že tu zůstanu sama. Amber pustí co nevidět domů. Všichni jsou nadšení, jak velké pokroky udělala za tak krátkou dobu. Žárlím, závidím a na druhou stranu jí to moc přeju. Má celý život před sebou.

„Tati, ale co Hermiona?“ její otec je tu zase, chodí prakticky každý týden. Nedokážu říct, zda mi tu jeho přítomnost vadí či nevadí. Přijde mi… osvobozující. Mluví s námi, jako kdybychom byli všichni někde v parku, a ne zavřeni v nemocnici na oddělení pro duševně choré.

„Brzy ji určitě také propustí, obě jste se prý velice zlepšily,“ to je sice hezké, ale kam se poděju? Nic nemám, je mi úzko, a tak nějak si uvědomuji, že nevím, zda odsud chci.

„Ale ona nemá kam jít!“ díky, hned si připadám ještě o něco zoufalejší, když je to vysloveno nahlas.

„Určitě to půjde nějak vyřešit,“ jo? Mě by vážně zajímalo jak!

„Mohla by jít k nám!“ dětská logika je někdy tak… odzbrojující.