Máte právo 12

Je to tu - poslední epizoda této povídky. Po svatební noci jsme Hermionu zanechali v Luciusově sevření. Dnes přijde jedno z nejdůležitějších práv a sice sundat masku a ukázat svou pravou tvář. Ať se vám líbí.

Veškerá práva ohledně tématu HP náleží J.K.Rowling, za vše ostatní je odpovědná má mysl v těsné spolupráci s mou fantazií. Píšu pro zábavu, čtenářky a ne pro zisk. Bez souhlasu autorky platí zákaz kopírování textu.

12. Máte právo sundat masku a ukázat svou pravou tvář

Točil se s ní svět. Nic nedávalo smysl. Bála se jako ještě nikdy v životě. Co to Luciuse popadlo? Opravdu tolik přestřelila? Měla to být hra, ale on se choval jako umanutý bručoun a všechno zkazil. Byla to však ona, kdo tu stál se sevřeným hrdlem a hrozící smrtí a stejně tak ona bude muset spolknout svou hrdost a přiznat porážku.

„O-“ pokusila se promluvit, marně. Lucius povolil sevření a čekal.

„Omlouvám se,“ špitla a očima hypnotizovala podlahu.

„Podívej se na mě,“ vyzval ji chladně. Zaváhala, co je horší – neposlechnout nebo poslechnout? „Mám dnes spoustu práce a žádný čas na tvé citové výlevy, vrať se do své ložnice a do večera můžeš přemýšlet nad tím, jak mi tohle pokažené ráno vynahradíš. A do té doby svůj pokoj neopustíš.“

„Já… chtěla jsem jít do kanceláře,“ vyhrkla bez uvážení.

„Den po svatbě? Větší nesmysl jsem neslyšel,“ vysmál se jí. „Navíc, měla by sis znovu přečíst předmanželskou smlouvu, kterou jsi podepsala,“ dodal.

„Cože?“ nechápala, jak smlouva souvisí s tím, že chce na chvíli zmizet do bezpečí své kanceláře.

„Bod devět á praví, že jako moje žena nebudeš dál chodit do práce. Tvou jedinou povinností je starat se o chod Malfoy Manoru a blaho mé osoby,“ vysvětlil jí.

„Ale to je…“ chtěla říct: naprosto absurdní hovadina, kterou sis právě vymyslel, ale záblesk v Luciusových očí jí naznačil, že touto cestou se nechce vydat. „Chtěla jsem říct, že jsem na to úplně zapomněla.“

„Tak je hodná,“ pochválil ji jako psa. „Uvidíme se večer,“ políbil ji na čelo, jako by se nechumelilo, a odešel. Hermiona se jako v transu vrátila do ložnice, opřela se o chladné dveře a dvakrát se štípla do ruky, aby se ujistila, že je vzhůru.

Nejprve ji chtěl nechat řádně vydusit a ukázat se nejdřív v deset hodin večer, ale potom mu došlo, že nemusí být permanentně zlý a krutý. Lepší bude vše postupně dávkovat v nečekaných chvílích a formách.

„Geniální,“ musel sám sebe pochválit. Zdánlivý dojem pokusu o usmíření podpořil krásnou rudou růží. Zlehka zaklepal na dveře a počkal, dokud mu sama neotevře.

„Dobrý večer,“ usmála se nervózně.

„Malá pozornost pro mou krásnou ženu,“ s nevinným výrazem ve tváři jí podal květinu.

„Velice výstižné,“ poznamenala, než si ji od něj vzala.

„Prosím?“ tušil komplikace, ale rozhodl se, že pro dnešní den už bylo konfliktů dost. Něco si musí nechat na zítřek. Přece svůj arsenál nevystřílí hned. Stratég vyčkává na správnou příležitost k útoku.

„Je jako ty,“ políbila ho nesměle na tvář.

„Krásná a jedinečná?“ bavil se, upřímně se bavil.

„To také a navíc…“ olízla si kapičku krve z ukazováčku, „má trny, které nejsou na první pohled vidět.“

Už nemohla být víc zmatená. Trpí snad Lucius schizofrenií? Pije po nocích lektvar měnící osobnost? Nebo je závislý na nějaké droze? Jeho nálady se mění rychleji než aprílové počasí. Nikdy neví, co od něj má vlastně čekat. Pomalu se začínala bát cokoli říct. Velice často však byla její pusa rychlejší než pud sebezáchovy. Bude na tom muset zapracovat. A dost možná i zvážit nějakou mudlovskou lekci herectví, případně psychologie. Bez námitek se nechala odvést k posteli. S radostí přijímala Luciusovy něžnosti, po kterých toužila celou minulou noc. Tolik si přála probudit se ráno v jeho náručí a zjistit, že celý dnešní den byl jen špatný sen. Merlinžel… nebyl. Romantickou jiskru celého milování její novomanžel zkazil. Čím? Užuž to vypadalo, že si spokojeně usnou v náručí, ale Lucius Hermionu odstrčil, oblékl se a bez jediného slova odešel. Nenamáhal se ani popřát dobrou noc. Hermiona opět usínala na polštáři mokrém od slz.

Ráno se jí nechtělo probouzet. Bála se, co dalšího přijde. Pronikavá vůně čerstvé kávy a něčeho sladkého se vtírala a dráždila její smysly. Když otevřela oči, uviděla Luciuse, jak si ji prohlíží s neuvěřitelně láskyplným výrazem v obličeji a v rukou drží tác se snídaní.

Ne, tentokrát v tom nebyl žádný záměr. Jen nechtěl snídat sám a přišlo mu, že by bylo více než vhodné otupit ostré hrany. Každodenní boje nikam nepovedou. Je v nejlepších letech, dá-li Merlin, čeká ho po Hermionině boku takových dvacet, třicet let, čímž se mu nabízí dostatek prostoru a příležitostí pro všechny jeho zamýšlené krutosti, naschvály a další pikantnosti zákeřného zaměření. Zakousl se do sladkého toustu s jahodovou marmeládou, aby sám sobě potvrdil, že sladká snídaně není jeho gusto. Nic se nevyrovná plátku krásně usmažené slaniny nebo nejlepší španělské šunce.

„Dnes nás čeká výroční večírek pro jednu dobročinnou asociaci. Název si momentálně nejsem schopný vybavit, ale ocenil bych tvůj krásný doprovod,“ oznámil klidně.

„Já… samozřejmě půjdu moc ráda,“ nemohl si nevšimnout, že skoro nadskočila radostí.

„Výborně a než se mi pokusíš naznačit, že nemáš žádné vhodné šaty, tak se nejdřív podívej do skříně,“ políbil ji a chystal se k odchodu.

„Nic takového jsem neměla v úmyslu,“ viditelně zbledla.

„Tím líp pro tebe. V sedm buď připravená a neber si žádné šperky, mám pro tebe překvapení,“ dodal na rozloučenou.

Překvapení? Nesnášela překvapení, nikdy je neměla ráda a ve spojitosti s jejím manželem to nikdy nevěstilo nic dobrého. On byl totiž jedno velké chodící překvapení! Ale dobrá, nemá mít žádné šperky, tak si je nevezme. Strávila celý den v knihovně, bylo to klišé, ale co jiného? Venku pršelo, do práce nesměla, odejít z Manoru si netroufala. Dopřála si horkou vanu, náležitě se upravila a vybrala jednoduché černé pouzdrové šaty. Už když poprvé do skříně nahlédla, překvapilo ji, kolik tam bylo krásných kousků. Pochybovala, že kdy bude mít příležitost je všechny unosit, ale i tak musela ocenit Luciusův vkus. Vešel přesně v sedm, bez zaklepání,a bez jediného slova jí podal rudou, sametem potaženou kazetu, ve které Hermiona našla nádherný temně červený drahokam ve tvaru srdce na tenké stužce. Stejnou měl Lucius stažené vlasy.

„Je nádherný,“ vydechla překvapeně. S úsměvem si prohlížela svůj obraz v zrcadle, když jí Lucius ten šperk zapínal.

„Jako moje žena,“ políbil ji na holé rameno, nabídl rámě a bez varování je přemístil.

„Malé upozornění by příště nebylo od věci,“ pronesla naoko rozzlobeně, „a jak je možné, že si nás přemístil přímo z ložnice? Myslela jsem, že to nejde.“

„Je to můj dům. Jde všechno, co si usmyslím,“ urovnal si hábit.

„Proč mě to jen nenapadlo?“ vzdychla. Příjemná hudba a lákavě vypadající občerstvení ji navnadily na jinou vlnu.  Tento večer si užije, bude milá, pozorná, prostě vzorná manželka a třeba na konci přiměje Luciuse k menšímu ústupku.

O několik nicneříkajících rozhovorů, dvě sklenky bílého vína a jeden chlebíček s lososovým tatarákem později přijala s neskrývanou radostí manželovu nabídku k tanci.

„Narazila jsem tu na svého šéfa a na jeho otázky jsem neuměla odpovědět,“ řekla jakoby nic.

„Copak, divil se, že nejsme na svatební cestě?“ dobíral si ji Lucius.

„Ne, spíš se divil, proč mu tvůj právní zástupce sdělil, že nemá počítat s mým návratem do zaměstnání,“ povzdychla si.

„Ujasníme si to jednou provždy. Do práce se nevrátíš, tomu navoněnému nýmandovi řekni, co sama uznáš za vhodné. Jestli se o této věci ještě jednou zmíníš, vzpomenu si, že naše předmanželská smlouva zahrnuje i bod, který říká cosi o plnění manželských povinností maximálně jednou za půl roku,“ šeptal jí při tanci do ucha. Pro nezasvěceného diváka to mohlo vypadat jako sladké řeči zamilovaného novomanžela. Hermiona však necítila vzrušení, jen strach a pochybnosti. Mozek jí znovu jel na plné obrátky a Lucius evidentně očekával nějakou odpověď.

„Rozumím,“ přitiskla se k němu tak těsně, jak jen mohla a věnovala mu letmý polibek na tvář.

„Výborně, protože mám pocit, že nadešel čas k odchodu,“ jestli se jí to nezdálo, tak na ni mrknul. Tu smlouvu si bude muset co nejdřív pořádně přečíst, několikrát!