Poslední případ: kapitola pátá

Jak se daří naší dvojici v Alpách? Sblíží se konečně nebo něco naruší naši, totiž jejich, horskou idylu?

PS: seriál v současné době běží na tv Nova - každé pondělí a úterý po 22té hodině. Varuji vás, je to na vlastní nebezpečí, překladatele bych pověsila za nohy do průvanu a udělila mu doživotní zákaz práce! To, co předvádí, je urážka dobrého vkusu a zdravého rozumu. Ve kterém světě  s "ee" čte jako "ej"? Kdo z vás z hlavy ví, co znamená v češtině slovo konsierž? Nehledě na skutečnost, že to ani české slovo není! A to jsem, moji milí, vydržela jen 15 minut. Víc by mě stálo život. A proč slovo Wujing vyslovovat tak, jak se správně čte v originální verzi "vužink", když to můžeme vyslovovat "vuťink" (ten háček nad t jsem si nemohla odpustit, pardon, má to zdůraznit změkčilost, která mě píchla v uších). Díky za partičku z neXtWeek.cz a jejich výbornou práci, kterou na titulcích odvádějí!  

Prohlášení: Povídka vychází z událostí v první řadě. Nebere v úvahu žádné skutečnosti ani teorie, které budou rozvíjeny v řadě druhé, případně v řadách dalších. Všechny postavy, které k  datu 30.8.2014 figurovali v seriálu The Blacklist stanice NBC, náleží jejím tvůrcům. Všechny přidané jsou smyšlené. Fan fikce nevznikla za účelem zisku. Píšu pro sebe, pro své čtenářky a pro zábavu.

V povídce se mohou objevit anglické výrazy nebo i celé věty, protože někdy je prostě originál lepší, výstižnější a vzhledem k předloze by překlad všechno zabil (stejně, jako tv Nova, ta to zabila definitivně).

***5***

Dny byly krátké a noci dlouhé, noha se hojila celkem rychle, už dokázala chodit bez pajdání, stehy byly venku, což znamenalo jediné… konečně si může dát horkou vanu! Red a Dembe společně cosi řešili v improvizované pracovně v rohu knihovny. Liz si za uplynulé čtyři týdny právě tuhle místnost nejvíc zamilovala. Byla menší, útulná, voněla po dřevu, starých knihách a brandy. Z malých kamen sálalo teplo a ticho narušovalo praskání dřeva nebo hučení větru za oknem. Strávila tu s Redem nejedno příjemné odpoledne. Buď se dohadovali nad nějakou knihou, která se jednomu líbila, a druhý ji považoval za naprostý nesmysl, nebo Ray vyprávěl a ona poslouchala. Znělo to, jako by jeho život byl jedno velké nekončící dobrodružství, ale bylo jí jasné, že ne všechno je pravda. Občas jí dával hádanky a snažil se ji naučit nedívat se na věci jako agent FBI. Trochu jí to frustrovalo a měla pocit, že všechno, co je učili na akademii, je pokřivené a zbytečné. A úplně nejvíc na světě ji štvalo, že se k ní Red choval jako starší bratr! Za celou dobu ji ani jednou nepolíbil, naprosto ignoroval jakékoli snahy o sblížení, a že jich nebylo málo. Nakonec to vzdala. Už vyzkoušela vše, co zná a teď? Teď ta vana!

Se zavřenýma očima si vychutnávala ten slastný pocit. Pěna voněla po levanduli a horká voda uvolňovala nejen svaly, ale i veškeré napětí, otázky, úvahy a vztek.

„Nechceš společnost?“

Nechám mu okovat boty, napadlo Elizabeth, jak by bylo jinak možné, že ho vůbec neslyšela přijít? „Na to jsi trochu moc oblečený.“ Ne že by snad nebyl schopný vlézt k ní i ve svém parádním obleku. Proč si ho vlastně bere, když je celý den tady?

„Mohl bych se svléknout,“ usmál se a sedl si na schody vedle vany, které vedly do malé sauny.

„Tomu sám nevěříš,“ už ji to unavovalo. Ohraná písnička s názvem Až bude ta správná chvíle. Zřejmě Redovi nikdo neřekl, že taky nemusí nikdy nastat.

„Lizzie, uraženost ti nesluší,“ naklonil hlavu.

„A co mi sluší?“ Seděla tu před ním úplně nahá, většinu těla měla sice pod vodou, ale pořád byla nahá.

„Zrovna teď je to nadýchaná pěna, která ti ledabyle zakrývá ňadra,“ hypnotizoval ji pohledem.

Cítila, jak jí horkost stoupá do tváří. Neměla na jazyku žádnou relevantní odpověď, a proto se uchýlila k naprosté infantilnosti. „Potřebuješ trochu zchladit,“ cákla na Reda vodu.

„Ne, Lizzie, zrovna teď potřebuju něco úplně jiného,“ řekl, zvedl se a připravil velkou osušku. Elizabeth na malý okamžik zaváhala, jedna věc bylo ležet tu před ním nahá ve vaně a druhá zvednout se a stát před ním jen tak…

„Mám se otočit?“ zeptal se s pobavením v hlase.

„Prosím,“ nedokázala odhodit stud stranou. Osušku stále držel v ruce a jako správný gentleman splnil její přání. Elizabeth opatrně vylezla z vany, zabalila se do měkkého ručníku a přemýšlela, co přijde dál. „Cože to vlastně potřebuješ?“ zeptala se nakonec.

„Zchladit, jak si sama poznamenala,“ odvětil a začal si rozepínat knoflíky u vesty.

„Doporučuju ledovou sprchu,“ mrkla na něj a chystala se k odchodu.

„Tak krásná a tak krutá,“ naklonil hlavu a svlékal ji pohledem, což vzhledem k situaci nebylo zase tak… obtížné.

„Co jsi čekal po těch všech příležitostech, které si měl a nevyužil?“ zasyčela Liz. Chytila Reda za právě rozepnutou vestu a přitáhla si ho k sobě.

„Ještě o trochu víc iniciativy vzhledem k mé osobě,“ objal ji a přitiskl k sobě.

„Pro Boha, mlč už!“ zavřela mu pusu polibkem a doufala, že ho to dostatečně zaměstná, než přijde s další výmluvou, odsunem či čímkoli mimo právě se odehrávající téma. Zvedl ji do náruče a odnesl do ložnice. Postavil ji na zem, pod bosýma nohama cítila huňatý koberec. Rozvázala Raymondovi kravatu a odhodila ji dál bez ohledu na to, že byla z poslední kolekce od Zegna.

„Lizzie, opatrně,“ na malý okamžik ji zastavil.                                                                      

„Koupím ti novou,“ pokusila se o žert v domnění, že naráží na její lajdácké chování k oblíbenému kousku garderoby.

„Čert vem kravatu!“ zavrčel a odtáhl se.

„Co se děje?“ výraz v jeho obličeji zračil nejistotu a to Elizabeth vyděsilo. Do kávy nepatří sůl a k Raymondu Reddingtonovi nepatří žádný projev slabosti.

„Je tu něco…“ a stejně tak nebyl Red případem muže, který nemůže najít vhodná slova. Vždy měl připravenou odpověď, neexistovala situace, ze které by se nedokázal vymluvit… doteď. Jak připravit někoho, koho milujete, po kom toužíte, na zjištění, které může vést k naprosté katastrofě?

„Rayi, děsíš mě,“ pohladila ho po tváři.

„Rozepni mi tu košili, prosím,“ políbil ji na špičku nosu. Neměl co ztratit.

„Hotovo,“ sladce se usmála. Objal ji, sklonil k ní hlavu a uvěznil vše nevyslovené vášnivým polibkem. Nespěchal, vychutnával si něco, co tušil, že už víckrát nedostane… Elizabeth opětovala jeho polibky, ručník ovázaný kolem jejího těla se uvolnil a spadl na zem. Nevěnovala tomu nejmenší pozornost. Raymond ji k sobě přitiskl tak silně, až skoro nemohla dýchat. Vzrušením se jí podlamovala kolena. Dotýkala se ho, hladila, když přejela lehce po jeho zádech, zarazila se. „Rede?“

Bez jediného slova se otočil. Liz tam stála a dívala se na jizvy pokrývající takřka třetinu Redových zad. „To jsi byl…?“ nedokončená otázka zůstala viset ve vzduchu. Celou dobu to měla přímo před očima. „Byls tam! To tys mě vyvedl z plamenů, zachránil. Nevybavuji si tvou tvář, jen siluetu, ruku, vůni.  Dal jsi mě k Samovi. Proč si mi to neřekl?“ upřela na něj oči plné očekávání, smutku a něhy zároveň.

„Protože potom by se věci změnily,“ řekl smutně.

„Nic by se nezměnilo!“ zlehka se dotkla jeho ramene, otočil se zpět.

„Ale ano, Lizzie. Kolikrát tě napadlo, že to já jsem tvůj otec? A i když jsem ti řekl, že nejsem, věřila jsi mi? Bezmezně? Dokázala bys tu teď přede mnou stát nahá, kdybys věděla, že jsem tam toho dne byl?“ ptal se.

„Řekl jsi, že můj otec při tom požáru zemřel,“ v očích ji pálily slzy. Směr, kterým se jejich rozhovor ubíral, ji děsil.

„Mohla to být metafora,“ sehnul se pro osušku ležící na zemi.

„Kdybych připustila tu absurdní myšlenku, což neudělám, ale hypoteticky, kdybys byl můj otec, nikdy by ses na mě nedokázal dívat tak, jako před chvílí v koupelně! Nikdy bys nenechal věci dojít takhle daleko! Takže z čeho máš strach?“ zvýšila hlas.

„Z pravdy. Čím blíž k ní jsi, čím blíž se snažíš dostat, tím blíž je nebezpečí, které si ani neumíš představit,“ zase mluvil klidně a vyrovnaně.

„Kašlu ti na pravdu!“ bojovala s chutí vrazit mu jednu pořádnou facku a druhou hned vzápětí. „Nech si svoje odpovědi, plány, seznam. Strč si je za klobouk, přidej k nim svoji samolibost a utkvělou představu, že se mnou můžeš neustále manipulovat! Chci jen…“ zapomněla dýchat, „tebe,“ dodala tiše.

„Abych nebyl větší sousto, než dokážeš sníst,“ povznesl se nad vážnost situace s nonšalancí sobě vlastní. „Není ti zima?“

„Zavři za sebou dveře zvenku!“ odsekla a zalezla si pod peřinu. Po tváři jí stékala slza, Red si sedl na postel k ní a malou slanou kapku něžně setřel palcem. Když se objevila druhá, třetí, slíbal je jednu podruhé. Něžnými polibky si značkoval cestičku od krku, přes klíční kost až k oblým ňadrům. Jazykem obkroužil růžovou bradavku. Nikdy nežil v celibátu, přesto dnešní noc představovala jistý milník. Hladově se přisál a jeho tělem projela vlna vzrušení. Nejvyšší čas zbavit se svazujících kousků oblečení. Vklouzl k Elizabeth pod peřinu, damaškové povlečení chladilo a její tělo hřálo.

„Lizzie,“ zašeptal proti jejím sladce vonícím vlasům, když ho jemně kousla do ramene. Svírala ho touha, kterou dlouhou dobu potlačoval a byl si jistý, že Liz je na tom podobně. Soudě podle toho, jak byla poddajná a nepopsatelně… vynalézavá. Uvolnění, které o něco později zaplavilo jeho tělo, bylo definitivně osvobozující a neslo s sebou naději i pro takového člověka, jakým byl Raymond Red Reddington. Od úvah se vrátil zpět k něčemu, co bylo třeba dokončit, protože spokojenost je potřeba zachovat na obou stranách. Taková je podstata milování. Nesmíte jenom brát, musíte i dávat...

 „Rayi!“ její výkřik by vzbudil snad i mrtvého.

„Pššt, chceš, aby se utrhla lavina?“ začal se smát Red.

„Já za to nemůžu!“ smála se taky a děkovala, že je tma, protože byla určitě červená jak rajče.

„A kdo?“ lehl si na záda a Liz se k němu přitulila.

„Ty!“ dloubla ho do žeber.

„A co jsem zase udělal?“ hrál si na nechápavého.

„Právě si zabil veškeré kouzlo téhle romantické chvíle,“ zlobila se naoko.

„Slibuji, že podruhé se to nestane.“

„Proč tomu nevěřím?“ škádlila ho dál.

„Tak se přesvědčíme,“ navrhl.

„Budu držet jazyk za zuby, slibuji,“ políbila ho a Red se začal znovu smát.

„Myslím, že pro ten svůj najdu lepší využití a dost možná i pro ten tvůj,“ stáhl ji pod sebe, až leknutím zavýskla.

„Platí!“ uzavřela diskusi, dál už nebyla slova potřeba…