The Blacklist - Večírek - díl 5.

Ano, jihočeská kachna válí. Díky velikonočním svátkům a nemoci mám totální bordel ve dnech, takže ke mně neděle dorazila v úterý. Pardon. Má omluva a poslední kapitolka naší pánské dvojice je zde. V neděli startuje nový Lizzington, tak se s vámi u něj těším na viděnou. Krásný den ☺

Betace: Wixie

Varování: Slash

Párování: Red/Donnie (Raymond Reddington/Donald Ressler) Resslington

Rating: 18+

Počet kapitol: 5 (3786 slov)

* slash = příběh, ve kterém je ukázán vztah dvou postav stejného pohlaví (zdroj)

Videoklip, který za to všechno může:

Prohlášení: Povídka vychází z událostí v první řadě. Nebere v úvahu žádné skutečnosti ani teorie, které budou rozvíjeny v řadě druhé, případně v řadách dalších. Všechny postavy, které k  datu 30.1.2015 figurovali v seriálu The Blacklist stanice NBC, náleží jejím tvůrcům. Všechny přidané jsou smyšlené. Fan fikce nevznikla za účelem zisku.

***5***

Od jejich společné noci uplynul celý měsíc. Zdálo se, že bude první stejně jako poslední. Při setkáních na Poště oba zachovávali zdání obyčejného. Red nadále nešetřil svými narážkami a poznámkami na adresu Donaldovy inteligence a Donald na oplátku neopomenul důrazně protestovat proti veškerým Redovým snahám o jeho znevážení. Nikdo nemohl pojmout podezření, že by mezi nimi bylo cokoli mimo vzájemné nevraživosti.

Dokud nepřišel ten osudný den… pátého prosince… pátek… Donald začal obyčejnou snídaní, chtěl si jít zaběhat, aby dostal nohu zpátky do formy, ale zazvonil telefon. Zvuk protáčejících se pneumatik dával sousedům znát, že ten nenápadný blonďatý muž odvedle, který se drží stranou, má pořádně na spěch. Donnie ztěžka oddychoval v jedoucím výtahu a snažil se zastavit splašené srdce. Nesmí na sobě nechat nic znát. To, že se Red nikomu dva dny neozval a ani Dembe o něm nic neví, přece ještě nemusí nutně znamenat to nejhorší. Jistě, měl značnou řádku nepřátel, ovšem též se často vytahoval tím, že bude-li chtít, dokáže během šedesáti vteřin beze stopy zmizet. A na devadesát devět procent to bude další z jeho soukromých akcí. Ovšem to jedno zbývající procento způsobovalo úzkost, kterou Donald dokázal jen stěží ovládnout.

„Tak kde hoří?“ snažil se o bezstarostný tón.

„Čtyřicet osm hodin bez jediné zprávy,“ řekl Dembe prostě.

„A má být?“ Don netušil, kolik toho Dembe ví, ale určitě si uměl spoustu věcí domyslet.

„Raymond se má každých dvanáct hodin hlásit, pokud si situace vyžádá, aby byl sám,“ sjel ho tvrdým pohledem.

„Beztak se někde zapomněl s nějakou dlouhonohou slečinkou a my tady ztrácíme čas,“ poznamenal jízlivě Donald a doufal, že se někdo ujme slova, protože se začínal vážně bát.

„Kam měl namířeno?“ ozvala se Lizzie.

„Kalkata,“ Dembe byl viditelně nervózní. Za celou dobu, co se s Raymondem znali, se tohle stalo sotva čtyřikrát a nikdy to nevěstilo nic dobrého.

„Indie?“ divil se Donald.

„Hodinu zeměpisu si dáme jindy,“ zabrzdila ho Lizzie v domnění, že zase utrousí nějakou rýpavou poznámku, „má s sebou mobil s gps?“

„Ne. Vždycky trvá na jednorázových telefonech, žádné emaily, žádná adresa, nic stálého a vysledovatelného. Volá z budek, z restaurací a podobně. Dokončoval jeden starý obchod, neměl s tím být jediný problém, jinak bych ho nikdy nenechal odletět samotného,“ Dembe by si nejraději nafackoval. Dlužil Raymondovi víc, než kdy bude schopen splatit.

„Co letadlo? Je ten soukromý předražený krám ještě v Kalkatě nebo zpátky ve státech?“ napadlo Donalda.

„Hledám,“ ozval se Aram, „podle všeho přistál před třemi hodinami na soukromém letišti v Newarku.“

„Mají tam kamerový systém?“ zeptala se Lizzie.

„Měli by mít, pokud funguje, za dvě minuty se do něj dostanu,“ ťukal do klávesnice Aram tak rychle, jak jen byl schopen. „Mám to,“ zajásal a pustil záznam na velkou obrazovkou. Všichni sledovali, jak černě oděné komando obklíčilo letoun, ze kterého úplně klidně vystoupil Raymond Reddington, dal si bez protestů ruce za záda, zvedl hlavu a cosi řekl směrem ke kameře. Ale jak o ní věděl? A co to bylo za slovo?

„Viděli jste to taky?“ ujišťoval se Donald. „Potřebujeme někoho, kdo umí odezírat!“ nařídil Don až moc horlivě. Naštěstí se nad tím nikdo nepozastavil. Už ale neřekl, že pro něj je to hračka, protože ho to naučila jeho babička, když měl jako malý potíže se sluchem po nehodě na kole. Slovo, které Red řekl, bylo Dover*. Armádní označení pro tajné námořní skladiště, které už nikdo víc jak deset let nepoužíval. Donald neváhal ani vteřinu, sebral klíčky od služebního SUV a prostě vyrazil. Následky bude řešit později. Zaparkoval kousek dál od objektu, zkontroloval zásobník, odjistil zbraň a vydal se na sebevražednou misi. Netušil, proti komu stojí, kolik jich bude, jak jsou ozbrojení. Jednal v naprostém rozporu se vším, co se za svůj život naučil. Přál si jen jediné, zachránit Raymonda za jakoukoli cenu. A navíc nedokázal odolat představě, že pokud se mu to podaří, bude mít konečně, alespoň jednou, navrch! Zlikvidovat hlídku u vchodu bylo jednoduché. Chlapci se sice na první pohled tvářili jako zkušení a prvotřídně vybavení těžkooděnci, ale v porovnání s Donaldovým tréninkem to byli naprostí amatéři. Omráčit je pažbou bylo až podezřele snadné. Další na něj namířil zbraň, ale Don byl rychlejší. Zalitoval, že si nevzal tlumič, výstřel se mezi betonovými zdmi nesl s děsivou ozvěnou. Musí jednat rychle! Pokud na záznamu byli všichni, pak zbývali ještě tři. Bylo-li jich víc, měl Donnie pořádný problém! K jeho zbrklému štěstí jich víc nebylo. Několika chvaty poslal k zemi posledního útočníka, kterého bude ve vazbě řádně bolet hlava. Snažil se popadnout dech, setřel si krev z čela a upravil zaprášené sako, před ním seděl k židli připoutaný Reddington. Zaschlá krev v koutku úst naznačovala, že s ním nejednali v rukavičkách.

„Prince na bílém koni jsem vážně nečekal,“ pronesl klidně.

„Nemůžeš říct prostě děkuju?“ Donald chtěl mít pocit vítězství, ale připadal si jako dítě v mateřské školce, které někdo peskuje za krádež bonbonu.

„Ale no tak, Donnie, na teatrální gesta jsi už velký,“ prohlížel si ho s úsměvem Red a vyčkával.

„Jdu zavolat posily,“ sáhl do kapsy pro telefon a naprosto ignoroval zachrastění řetězů, čímž mu Raymond dával najevo, že by rád byl osvobozen.

„Neříkej, že jsi vyrazil bez zálohy?“ na malou chviličku se Donaldovi zdálo, že je Reddington upřímně překvapen.

„Letěl jsem jako splašenej idiot zachránit ten tvůj snobskej zadek a dočkám se vděku? Ne!“ vrčel Donnie.

„Jsem ohromen,“ Red si nedělal legraci, ale bylo nad slunce jasné, že mu to jeho protějšek stejně nevěří.

„A já jsem Mickey Mouse,“ odplivl si Donald.

„Výborně, Mickey, docela bych ocenil malou pomoc, než se vrátíš domů k Minnie,“ bavil se Raymond.

„Počkej si, až přijede nějakej jinej šašek, já jsem tady skončil,“ Don se chystal vytočit číslo na agenta Coopera a celou věc uzavřít. Riskoval vlastní život a kariéru úplně zbytečně. Přesto mu něco říkalo, aby počkal. Ještě chvíli nechal Reda dusit. Namířil na řetězy, které byly připevněné k podlaze, a dvěma výstřely je ustřelil.

„Zdá se, že tu někdo má rád risk, kulka se mohla odrazit a klidně mě trefit,“ remcal dál Reddington.

„Ježíši, drž už hubu,“ nevydržel to Donald, přitáhl si ho k sobě a začal ho drsně líbat, aby měl na chvíli pokoj!

„Máte skryté rezervy, agente Resslere,“ usmál se Red, když měl možnost se nadechnout.

„Mám ti tu pusu ucpat něčím jiným?“ procedil skrz zuby Donald. Neměl náladu na tyhle hry. Jak opadal adrenalin, dostavovala se únava.

„Opatrně s těmi výhrůžkami, mohl bych chtít, abys je splnil,“ Reddington si setřel krev čistě bílým kapesníkem, urovnal si manžetové knoflíčky, rozhlédl se, zda nenajde své sako a fedoru a čekal, až se dostaví zbytek týmu. O něco později se potom postará, aby náležitě vyjádřil díky. Samozřejmě po svém, ale o tom třeba zase někdy jindy☺

* vymyšleno čistě pro potřeby této minipovídky