knihovna - V. Keeland, P. Ward: Hříšné dopisy

Oblíbený tandem autorek!

Mám je ráda – společně i každou zvlášť. Neříkám, mají i slabé chvilky. Sem tam najdu i něco, co bych vytkla, ale o tom přece recenze jsou. Ne jen slepě chválit, ale pokusit se vystihnout i to, co nám vadilo, co nás nebavilo, případně nesedělo a tak dále. Pojďme si dopisovat!

Nikdy na něj nezapomenu – na muže, jehož jsem nikdy nepotkala. S Griffinem Quinnem jsem si v dětství psala. Během let jsme se přes stovky dopisů spřátelili, svěřovali si nejhlubší, nejtemnější tajemství a vytvořilo se mezi námi pouto, o němž jsem věřila, že se nikdy nezlomí. Přesně to se ale jednoho dne stalo. Pak zničehonic dorazil dopis. Dopis plný osm let potlačovaného vzteku. Neměla jsem na vybranou a musela mu konečně vysvětlit, proč jsem kdysi přestala odpovídat. Griffin mi odpustil a přátelství jsme obnovili. Teď jsme však dospělí a naše vzájemné pouto v nás zažehlo jiskru. Dopisy, které byly ze začátku plné flirtu, se postupně změnily na dopisy plné hříchu. A tak další logický krok je sejít se osobně. Griffin to však odmítl a prohlásil, že je to tak nejlepší. To mi však nestačilo, a tak jsem se ho vydala hledat.

Schválně - píšete dopisy? Kdy jste naposledy nějaký napsali a poslali? Vzpomínáte si? Já za nic na světě! Není to poprvé, kdy se v knize zmiňuje studentské anonymní dopisování. Jak to funguje? Děti ve škole dostanou za úkol napsat dopis, o čemkoli, podepsat se pseudonymem a čekat na odpověď. Už není vysvětleno, alespoň jsem to zatím nepostřehla, jak se zjišťuje, kam dopis poslat, ale po podrobnostech jsem nikdy nepátrala. Mohlo by to být zajímavé i v praxi.

„Před osmi lety se mi změnil život.   

V sedmnácti jsem byla úplně normální puberťačka. Každý pátek večer jsem trávila na přeplněných tribunách a dívala se, jak můj přítel, kapitán fotbalového týmu, přihrává na touchdowny, chodila jsem s kamarádkami do obchoďáků a na koncerty. Tehdy jsem ani netušila, co slovo agorafobie znamená. Ničeho na světě jsem se nebála.   

Život, jak jsem ho znala, se mi však změnil čtvrtého července v posledním roce střední školy. Mělo to být léto, jak jsem si ho vysnila, místo toho se  z něj stala moje noční můra.“

Nicméně: Námět zní výborně, autorky mám ráda a jejich styl mi sedí, překladům Zuzky Ľalíkové nemám co vytknout… karty snad lépe být rozdané nemohou! Pokus o zpestření přináší agorafobie, kterou trpí hlavní hrdinka. Nakolik je děj reálný nemohu soudit a upřímně, nechci se v tom pitvat. Beru knihu jako fikci a jsem ráda za jakékoli vybočení z klasických a stokrát opakovaných klišé.

Máme tedy příběh s osvěžující zápletkou. Ano, víme, kam vše směřuje a jak to s devadesáti devíti procentní pravděpodobností skončí. Cesta k závěru je však trnitá a i emoce si přijdou na své. Brečela jsem. Dvakrát. Nesuďte mě.

„Co je snadné, nevydrží, a co vydrží, není snadné.“

Výtky? Rozjezd byl o něco pomalejší a pozvolnější. Je to na škodu? Spíše ne. Humor nechybí, dialogy běží, nějaký výrazný nesmysl jsem nezaregistrovala. Uvítala jsem i změnu ve formě sdělení příběhu, a sice klasický text proložený dopisy. Výborné! Délka kapitol průměrná. Ani extrémně krátké, kterými je proslulý Chris Carter, ani naopak nepříjemně dlouhé. A to už se skutečně začínám pitvat v detailech.

Prostě a jednoduše tu máme milý romantický příběh s trochou toho škádlení a špetičkou erotiky, ochuzeni nejsme ani o nějaký ten menší zádrhel. Hodnotila bych čtyři a půl.

Autor: Vi Keeland, Penelope Ward 

Nakladatelství:  Baronet (web)

Žánr: erotika, romantika

Rok vydání: 2020 (rok vydání originálu 2018)

Počet stran: 312

Překlad:  Zuzana Ľalíková

Za zaslání recenzního výtisku v rámci mimořádné jednorázové spolupráce děkuji přímo nakladatelství Baronet.