neděle 18. května 2014

Naděje - kapitola druhá


Hermiona znovu vzpomíná, jaké to bylo na Manoru a Severus se ukáže jako velice svéhlavý pacient. Druhá kapitola nové povídky je tu.



Veškerá práva ohledně tématu HP náleží J.K.Rowling, za vše ostatní je odpovědná má mysl v těsné spolupráci s mou fantazií. Píšu pro zábavu, čtenářky a ne pro zisk. Bez souhlasu autorky platí zákaz kopírování textu.


část první - Hermiona vzpomíná

Bojím se usnout. Pořád se sama sebe snažím přesvědčit o tom, že tohle je sen a ve snu nemůžu spát. Musím se vzbudit, prosím, Hermiono, vstávej. Ale neprobouzím se. Stále jsem tu. Zavřená v podkroví a čekám, kdo za mnou přijde dnes. Ať to není Bellatrix, Merline, prosím, kdokoli jen ne ona.

Po její poslední návštěvě jsem nebyla schopná dva dny vstát. Přerazila mi holenní kost, vykloubila rameno, jako bonus přidala otřes mozku a několik tržných ran v obličeji. Ale sama nevypadala o moc lépe. Voldemort si na ní evidentně vybil svou zlost. Nepoznala jsem nic horšího, než vytočenou, zraněnou a frustrovanou Bellatrix Lestrangeovou.

„Ty odporná mudlovská šmejdko,“ křičela a zuřivě do mě kopala. Lucius ji zastavil.

„Dost, Bello, zabiješ ji a už nám k ničemu neposlouží,“ prohlásil tvrdě.

„Zabij mě, jsem jen bezvýznamná nula, nedůležité nic,“ slyšela jsem sama sebe křičet.

Lucius ke mně přišel, chytil mě za bradu: „Moc jednoduché a málo bolestivé, zavolejte Severuse!“
Po tváři mi tekly slzy. To ne, Snapea ne. Zase mě vyléčí a oni začnou nanovo. Nechci, už to nevydržím.

„Vy jste jí dali,“ pronesl ironicky, když mě uviděl. „Kroťte se trochu, za chvíli z ní nic nezbude.“

„Dal nám ji, můžeme si s ní dělat, co uznáme za vhodné!“ obořila se na něj Bellatrix.

„Jistě, Bello, jistě. Ale copak nevíš, že pomalé mučení je mnohem zábavnější a účinnější, než ji během dvaceti minut zmlátit skoro do bezvědomí? A navíc napáchá podstatně méně škod, které potom musím napravovat,“ poučil ji Severus.

„Hmm, tak pomalé... “ zamyslela se a já měla chuť ho za to zabít. Pomstím se, jednou se pomstím!

*♠*♠*♠*♠*♠*♠*

Probudím se přivázaná ke křeslu, přede mnou stojí Malfoy, Rodolphus Lestrange a Goyle starší. Nasucho polknu a čekám, co přijde.

„Tak krásná a tolik vystrašená,“prohlásí Lestrange a krouží kolem mě jako sup nad kořistí.

„A opravdu nás tu s ní necháš o samotě, příteli?“ ujišťuje se Goyle.

„Samozřejmě, proč si mám užívat jen já?“ spokojeně se usměje Malfoy, „ale pamatujte, nezabít,“ připomene jim a odejde.

„Co s tebou provedeme, maličká,“ zamyslí se Lestrange.

„Nevím, jak tobě, ale mně se zdá moc oblečená,“ baví se Goyle na můj účet. Klekne si přede mě a roztrhne mi tričko. Chci ho kopnout, ale zastaví mě.

„Hm, ještě má sílu bojovat. Bella měla pravdu, bude s ní legrace,“ poznamená Lestrange spokojeně.
Jsem zvyklá na rány, zlomeniny, modřiny, krev, bič, rozpálené železo, provazy, ale jejich lačné pohledy naznačují, že oni se chystají na něco úplně jiného. Nemůžu se nijak bránit. Goyle mě odváže. Chci ho praštit, ale Lestrange mi zkroutí ruku za zády.

„Klid, bude se ti to líbit,“ zasyčí mi do ucha. Jeho názor rozhodně nesdílím. Oči se mi zalévají slzami, jak mám přemoct dva Smrtijedy bez hůlky? Když začnu prosit, akorát je to víc vydráždí. Lestrange mě odvádí k posteli, Goyle švihne hůlkou a veškeré moje oblečení je pryč. Třesu se – zimou, zhnusením, strachem, blíží se ke mně. Ne… já nechci… ne… ne… néééé!

Posadím se na posteli a rozbrečím se. Jak dlouho mne to vše bude pronásledovat? Jak dlouho ještě?

část druhá - nespolupracující Severus

„Už víte, co mi je?“ vyjel jsem na právě příchozího lékouzelníka.

„Pane Snape, těžko mohu určit diagnózu, když odmítáte spolupracovat,“ odpověděl mi.

„Prosím?“ zeptal jsem se, protože jsem rozhodně neměl pocit, že bych nespolupracoval. Jsem tu, beru nějaké světle modré pilulky, jejichž název mi odmítají sdělit a já tu nemám nic, čím bych mohl zjistit jejich složení, odpovídám na přitroublé dotazy a on má pocit, že dělám něco špatně?

„Na otázky, které vám pokládám, odsekáváte jednoslovné odpovědi. Sestřičku jste obvinil, že se vás pokouší otrávit neznámými léky, nesnesete se s ostatními pacienty, nechcete chodit na odpolední procházky, všechny knihy vracíte s tím, že už jste je četl. Mám pokračovat?“ mluvil na mě a já vnímal každé druhé slovo. Pak to přišlo, podlomila se mi kolena a sesunul jsem se k zemi. Viděl jsem, jak se nade mnou sklání, ale nic jsem neslyšel, nedokázal jsem se pohnout.

 „Pane Snape, pane, slyšíte mě?“ třese se mnou doktor. Pomalu se probírám.

„Vítejte zpět,“ usměje se na mě sestřička.

„Jak dlouho?“ vydechnu unaveně.

„Dva dny,“ odpoví mi doktor, „popište mi, co se stalo, než jste upadl,“ vyzve mě.

„Nevzpomínám si,“ odseknu. Chce se mi spát, jsem unavený.

„A přesně o tomhle jsem mluvil,“ vzdychne a nechá mě spát.

*♠*♠*♠*♠*♠*♠*

Druhý den už se zvládám postavit na nohy. Lékouzelník se mě opět ptá, co jsem cítil, než jsem omdlel a já ho znovu odbývám. Nezáleží na tom, co mi je. Když jsem se probral v Bradavicích s ovázaným krkem, zuřil jsem. Proč se mnou ztráceli čas, když všude kolem bylo tolik zraněných? Proč se zdržovali zrádcem, vrahem, Smrtijedem? Zuřím i teď. Hloupá Grangerová. Merlinví, co do mě všechno nalila. Už si nepamatuji, jaké přesně lektvary jsem s sebou nosil. Kdyby si nechala lahvičky, ale ty zůstaly v Chroptící chýši a lehly popelem společně s ní. Proč se pletla do věcí, kterým nerozumí, šprtka jedna protivná?

Kde je jí vlastně konec? Naposledy jsem ji viděl v Bradavicích. Dva dny byla se mnou na ošetřovně, než mě přenesli k Mungovi, protože jsem v křečích upadl do bezvědomí. Vyprávěla mi, jak Potter v myslánce viděl mé vzpomínky a pochopil, co má udělat.

Víc polopaticky už mu to opravdu říct nešlo, Albusi, kams dal rozum? A kam jsem ho dal já, když jsem ti tak slepě důvěřoval a poslouchal tvé příkazy, abych se nakonec musel dívat, jak tě má vlastní slova zabíjí? Nezavřela pusu celý dlouhý den. Zřejmě měla dojem, že se musí o své zážitky podělit. Potter se vzdal, čímž přiměl Voldemorta zabít nevědomky vytvořený viteál. Ale Chlapec-kterému-musí-pořád-někdo-stát-za-zadkem přežil, opět měl víc štěstí než rozumu. Pán zla padl. Doplatil na svou pýchu, aroganci a neznalost.

Přichází sestřička s knihami, posílám ji pryč. Stejně nemá nic, co by mě zajímalo. Chvíli se koukám z okna. Venku svítí slunce, pár pacientů se prochází v zahradě. Co bych tam měl dělat? Sedět na lavičce a koukat na labutě v jezírku? Počítat včely na kytkách? Jak dětinské.

Merline, pomoz mi, nechci tu být. Jako odpověď na vyslovené přání se všechny mé vnitřnosti zkroutí v křeči. Jed, určitě za to může jed toho zpropadeného hada. Mohl bych jim to říct, ale proč mám dělat jejich práci? Upadám do šoku, ale ještě, než se sesunu k zemi, praštím se do hlavy o stolek. Co má tohle být? Zkouška odvahy? Trest? Pokání? Ať už to skončí, nechci se probrat. Nestojím o to… Merline, dopřej mi klid…

8 komentářů:

  1. Mami: Vo vojne, ktoru som chvála Bohu nezažila osobne, sú protivníci a zvierata...Hermiona žial skončila so zvieratami. Severus, no neviem, neporadil najlepšie, mučit pomaly, aj keď možno s úmyslom, len aby prežila,veď potom sa to nejak dorieši... Nechám sa prekvapit čo vymyslíš ďalej.

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. Souhlasím... Severus tu radu zřejmě myslel dobře... ale pro koho? Dá se na to dívat z mnoha pohledů - aby si Bella víc užila? Aby Hermiona přežila? Aby on měl méně práce? Možná jsem měla napsat varování, že tahle povídka bude trošku... jiná :) díky, Mami :)

      Smazat
  2. Hlásim, že som tu bola, ale čítať budem až zajtra :D
    nad

    OdpovědětSmazat
  3. Přečetla jsem obě kapitoly a paráda! Zase něco jiného, nového, těším se na další! :)

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. Přesně - nějak by ně nebavilo psát všechny příběhy na jedno brdo :) jsem ráda, žes zaskočila ♥ ♥

      Smazat
  4. Vojna vždy prináša obete a tyranov a niekedy je ťažké rozlíšiť, kto je kto. Nezávidím Hermione, netuším, čo bude musieť prekonať, aby sa dokázala vyrovnať s mučením a ponížením.
    Severus... Zrejme musím pripustiť myšlienku, že skutočne chcel radšej umrieť. Celkom na dne...
    Vendi, vďaka.
    Takže zas v nedeľu.
    nad

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. Rozlišuje se to vážně velice obtížně... Severus se prostě se svým údělem vnitrně smířil a teď je pro něj lepší kopat kolem sebe, než se začít snažit něco změnit... chybí mu smysl :)
      Já děkuji :) :)

      Smazat

Každý komentář velmi potěší, i kdyby to byl obyčejný smajlík. Díky za Váš čas :)