neděle 6. července 2014

Naděje - kapitola devátá


Nebude toho na Hermionu už moc? Vydrží její optimismus nebo ztratí naději i ona? Jak dlouho se dá Severusovo mlčení a neskrývaná nenávist snášet?




Veškerá práva ohledně tématu HP náleží J.K.Rowling, za vše ostatní je odpovědná má mysl v těsné spolupráci s mou fantazií. Píšu pro zábavu, čtenářky a ne pro zisk. Bez souhlasu autorky platí zákaz kopírování textu.



část první - krátká lékouzelnická porada

VL: Má význam pokračovat?
ML: Určitě!
VL: Trochu se bojím, že to ta malá nevydrží.
ML: Dobrá, poslední pokus, pokud ani ten nezabere, pak to vzdávám.
VL: Jak myslíš, ale nezapomeň, že jsem tě ohledně odolnosti pana Snapea varoval.
ML: A já to vzal na vědomí, ale netvrď mi, že je až takhle bezohledný.
VL: Pleteš si bezohlednost a odhodlání.
ML: Naznačuješ, že se rozhodl nespolupracovat za každou cenu?

VL: Toho se obávám nejvíc.

část druhá - výbuch

 „Musím?“ zeptám se, když pro mě Andrea přijde.

„Víš, že nemusíš,“ odpoví. Jasně, že to nevím, to bych se asi neptala.

„Opravdu ne?“ divím se.

„Ne, ale hlavní lékouzelník bude chtít znát důvod. Co mu mám říct?“ zeptá se. Takticky zvolená otázka, protože já nemám žádné adekvátní vysvětlení. Mám své odmítnutí zdůvodnit čím? Ten chlap mi leze na nervy? Profesor Snape je ignorant a mě to unavuje? Jestli se bude opakovat situace z minula, nerozbiji zrcadlo, ale omlátím mu tu židli o hlavu? Hermiono, vzchop se! Co je jeden Severus Snape proti Bellatrix Lestrangeové a jí podobným? Hluboký nádech a odhodlaně následuji vrchní sestru.

Vcházím do místnosti a milostpán už si tam sedí, jako by nikdy neodešel. Ani se na mě nepodívá. Zastavím se u dveří a zůstanu stát. Vyčerpala jsem veškeré své nápady i odhodlání. Začínám mít pocit, že se kolem mě svírají stěny. Kdybych volala o pomoc, probralo by ho to z letargie? Srdce mi zběsile buší, nemůžu popadnout dech. Ohlédl by se vůbec? Opírám se o zeď ve snaze najít oporu, ale nepomáhá to. Jsem jako na lodi, všechno se houpe. A ten arogantní idiot si tam prostě dřepí a zírá do blba. Ne, on se kochá vlastním obrazem v zrcadle. Určitě je to tak, samolibý a sebestředný parchant!

„Sedí se vám pohodlně?“ ani nevím, kde se ve mně vzala ta drzost, jsem na pokraji sil.

„Měla jsem pocit, že jste jiný. Ale není to pravda. Jste stejný ubožák jako byli oni. Na ničem vám nezáleží…,“ víc ze sebe nedostanu. Sesouvám se k zemi a brečím. Nedokážu to zastavit. Oči mám zavřené, nechci se na toho ignoranta dívat, už nikdy v životě o něj můj pohled nezavadí. Najednou mě něčí ruce obejmou a staví na zem. Že bych se v něm zmýlila? Přes závoj mlhy uslzených očí vidím bílý plášť se jménem, to není on, ale lékouzelník. Pevně oči zavřu, ale nepodaří se mi utlumit hlasitý vzlyk. Podepřou mne ještě jedny ruce, o poznání jemnější a vedou mě do bezpečí pokoje. Jsem rozhodnutá na žádné další sezení nejít! Posadím se na postel, Andrea říká, že mi za chviličku přinese něco na uklidněnou, lékouzelník slibuje, že se nemusím bát, žádné další sezení už nebude.

Chvíli jen tak sedím, ale potom mnou začne cloumat vztek. Tolik jsem toho vydržela, přežila, zvládla a teď mám skončit tady? Zavřená na pokoji, mezi čtyřmi bílými stěnami? Přichází Andrea, nese hrnek horkého kakaa, soucitně se na mě usměje a zase odchází.

„Copak jsem malé dítě?“ vykřiknu a smetu hrníček jediným pohybem ruky ze stolu. Dívám se, jak se rozbíjí o podlahu a hnědá tekutina se rozlévá po zemi.

„Mám toho všeho dost!“ převrhnu i noční stolek s takovou vervou, až se vyrvou dvířka.

„Slyšíte? Končím!“ křičím, jak nejvíc dokážu.

„A nemůžeš končit potichu?“ ozve se z vedlejšího pokoje přes zeď.

„NE!“ zavřu a buším pěstí na toho hulváta, „můžu si řvát, jak chci!“

„Ticho tady bude!“ volá kdosi z druhé strany.

„Nebude, jděte všichni do hajzlu!“ vezmu upadlá dvířka a hodím je proti zdi. „Je to tady samej ignorant a ubožák,“ hulákám a kopu zběsile do všeho, co mi přijde do cesty. Povlak od polštáře roztrhnu, všude začne poletovat peří. Stejný osud potká i peřinu. Adrenalin je mocný čaroděj, mám v sobě najednou tolik síly a energie, že dokážu převrátit postel. Než s ní ale stihnu zaklínit dveře, aby nikdo nemohl dovnitř, vchází lékouzelník.

„Co se to tady děje?“ diví se.

„Je libo menší úklid?“ vyhrknu a hodím po něm knihu. „Kdo přišel s tím unikátním nápadem na společná sezení?“

„Hermiono, uklidníme se a o všem si promluvíme,“ pokouší se zastavit mé běsnění.

„Už nebude žádné mluvení! Nenávidím to tady! Vy můžete za to, jak se cítím! Proč jste mě s ním dávali dohromady?“ to oni jsou na vině. A pak mi to dojde… ne oni, ale já… dostala jsem ten šílený nápad… nic mne nedokázalo zastavit… musela jsem za ním prostě jít… vidět ho… mluvit s ním… a výsledek? Cítím se hůř, než kdy předtím.

„Jak já vás všechny nenávidím!“ a ze všeho nejvíc sama sebe za naivitu a slepotu. Chystám se po tupě zírajícím lékouzelníkovi vrhnout další knihu, ale nohy mi přestanou sloužit. Posadím se na zem.

„Nenávidím, nenávidím, nenávidím,…,“ opakuji stále dokola a s každým dalším slovem trhám jednu stránku z knihy za druhou. Andrea se pokouší uvést místnost do původního stavu.

„Je čas vstát,“ prohlásí Andrea a snaží se mě zvednout, ale já její ruce odstrčím. Chci sedět na zemi. Nebudu je poslouchat. Když ji odstrčím potřetí, přichází lékouzelník. U toho nepochodím. Bez jediného zaváhání mě postaví, ale já si opět sednu na zem. Schválně, jak dlouho ho to bude bavit? Čtyřikrát, pak to vzdal a nechal mě sedět. Hypnotizuji své prsty. Mám tak zanedbané nehty, žádný náramek.

„Hermiono, na té zemi nastydnete,“ zkouší. Jen si tam sedím a z vytrhaných stránek skládám nebe-peklo-ráj, šipku, malou čepičku, labuť, další šipku…

„Necháme ji,“ navrhne Andrea. To by bylo nejlepší, táhněte třeba ke všem čertům.

„Choďte ji kontrolovat, obejdu pacienty a vrátím se sem,“ prohlásí lékouzelník. Andrea chodí nakukovat každou hodinu. Naskytne se jí ale pokaždé stejný obrázek: sedím na zemi a hraju si s vytvořenými hloupostmi, padla na ně celá kniha, všechny stránky jsou seskládány do roztodivných tvarů, které mne zrovna napadly.


Vydržela jsem to rovné tři dny. Sezení na studené podlaze si ovšem vybralo svou daň, dostala jsem horečky. Už jsem neměla sílu protestovat, když mě odnášeli do postele, ale ani tak jsem jim to nijak neusnadnila.  Nejím, pít musím, zatím nemám sebevražedné sklony, takže vím, že bez pití dlouho nevydržím, jídlo je ovšem zbytečné a nepotřebné. Nemluvím, jakákoli další slova jsou zbytečná a nemám jim co říct….

část třetí - lituje Severus?

Další sezení se nekonalo. Maškaráda je u konce. Kdyby mi to nepřišlo naprosto dětinské, hlasitě bych zajásal. Tři týdny blaženého klidu. Dokonce jsem našel knihu, která mne dokázala natolik zaujmout, abych se pustil do jejího čtení – Niccoló Machiavelli: Florentské letopisy. A pak do mé nově nalezené rovnováhy vpadla naprosto nepodstatná informace. Moment – nepodstatná? Pokud by taková byla, proč si připadám nesvůj. Je to tři dny, kdy pro hlavního lékouzelníka, který mi zrovna vykládal, že stále nejsou schopni určit mou diagnózu, přišla vrchní sestra s tím, že ta šprtka upadla do bezvědomí, protože víc jak dva týdny nejedla. Několik dní předtím proseděla na studené zemi. Co je to za ignoranty, že ji nechali? Vrchní sestra se na mě od té doby neustále mračí. Ne že by mě to zajímalo, ale co z toho má? Já ji na tu zem neposadil, ani jsem ji neporadil, aby nejedla. Ať se snaží a nechá si ty své pohledy pro sebe!

8 komentářů:

  1. Keby som bola škodoradostná, poviem *tak im treba* Takto len povzdychnem - konečne!
    Niekedy je potrebné vypustiť zlosť, aby mali ostatné emócie priestor.
    vďaka, vendi
    tak zas o týždeň
    nad

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. Tak tak - nic se nemá dusit uvnitř. Člověk si musí umět ulevit - ve všech směrech - díky :)

      Smazat
  2. Hermiona se pořádně vyvztekala a ted zase stávkuje. Třeba to se Severusem trošku pohne. I když ted každopádně udělal malý pokrok.Moc děkuju za kapitolu a budu se těšit na neděli.scully

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. Nepatrně si to naše dvojice prohodila :) díky a za týden na viděnou :)

      Smazat
  3. Mami: Ako malé deti. Raz jeden ráz druhý. Ani z voza ani na voz... Hádam už sa spamatuju.

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. Tak, tak - neřekla bych to lépe - prostě jako malé děti - už by jim měl někdo dát pořádně za uši :) díky

      Smazat
  4. No tak, že by to konečně Severusovi nebylo všechno jedno.

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. Uvidíme, necháme se překvapit- on má prostě svou hlavu :)

      Smazat

Každý komentář velmi potěší, i kdyby to byl obyčejný smajlík. Díky za Váš čas :)