neděle 24. srpna 2014

Naděje - epilog


Nadešel čas náš příběh uzavřít :)


Veškerá práva ohledně tématu HP náleží J.K.Rowling, za vše ostatní je odpovědná má mysl v těsné spolupráci s mou fantazií. Píšu pro zábavu, čtenářky a ne pro zisk. Bez souhlasu autorky platí zákaz kopírování textu.



V PRŮBĚHU NÁSLEDUJÍCÍCH SEDMI LET

V jedné věci měla Hermiona pravdu – dětská logika je naprosto odzbrojující. Děti nepřemýšlí nad složitostí světa, nezvažují vlastnosti a úmysly ostatních lidí, řeknou první věc, která jim přijde na mysl, a my bychom se od nich mnohdy měli učit. Zbytečně si totiž věci často komplikujeme. Zatímco Amber opravdu pustili domů, Hermiona celé dva týdny přemýšlela, co si se svým životem počne. Bylo by možné, aby se vrátila do normálního života? Nejtěžší pro ni bylo uvěřit. Trvalo ještě další měsíc, než vrchní lékouzelník souhlasil s tím, aby byla propuštěna s několika podmínkami – jednou týdně musí docházet ke svatému Mungovi na kontrolu, dvanáct měsíců bude mít přidělen hlídáček, každý večer si zapíše shrnutí dne do deníku, aby se naučila utřídit si myšlenky a udržet pozornost. Po dobu dvou měsíců si bude zvykat na soužití s okolím a novou situací, poté nastoupí do jednoho ze tří zaměstnání na snížený úvazek. Bude si moci vybrat, zda do prádelny U ryšavé Annie, cukrárny Voňavý kvítek či lékárny Astorius. Zároveň jí po uplynutí daného aklimatizačního období bude umožněno, aby dokončila poslední ročník v Bradavicích na základně sestavení individuálního studijního plánu. Hermiona chtěla tuto možnost rázně odmítnout, ale na radu hlavního lékouzelníka se rozhodla počkat a ještě o tom přemýšlet.

„Hermi, chceš mít někdy děti?“ zeptala se jí jednou nečekaně Amber, když si v knihovně četly o mořských vílách a řasničkách.

„Víš, já… vlastně jsem o tom neuvažovala,“ přiznala, „proč se ptáš?“

„Tak mě to napadlo. Až budu v Bradavicích, tak by vám tu s tátou mohlo být smutno,“ pronesla Amber jakoby nic. Hermiona zalapala po dechu. S Ambeřiným otcem ji pojilo přátelství a… láska to nebyla. Spíš potřeba člověka nebýt sám. Lidé nejsou stroje a mají své potřeby. Sean novou ženu nehledal, Hermiona netoužila po dechberoucí lásce, která hory přenáší, takže si čas od času udělali příjemný společný večer. Netušila, že o tom Amber ví.

„No, a kdybyste právě měli mimčo, tak byste měli o zábavu postaráno,“ pokračovala dál naprosto samozřejmě.

„Popravdě, nevím, jestli chci mít děti,“ možná to nebylo nejlepší téma, ale nevěděla, jak z toho vycouvat. Amber jí vždycky dokázala zaskočit.

„Hm, nevadí, byl to jen nápad, určitě se zabavíte i jinak,“ pokrčila rameny a obrátila stránku. „Víš, co by bylo skvělý?“ zeptala se najednou.

„Co?“ čekala nějakou poznámku na téma svatba.

„Kdybys šla do Bradavic udělat si poslední ročník, až tam já v září půjdu do prvního, to by bylo naprosto suprový!“ neskrývala Amber nadšení.

„To by bylo,“ v případě Hermiony se jednalo spíš o hlasitý vzdech než o projev zájmu. Ještě zbývalo dost času, aby se z tohohle nápadu nějak vykroutila, protože jí se rozhodně nezdál ani trochu… suprový!

*****************

A jak se v průběhu několika let měl Severus Snape? Zatímco se Hermiona učila žít normální, obyčejný život a postupně zjišťovala, co od života vlastně chce, bývalý bradavický profesor si užíval svou vysněnou práci. Merlinžel, sny jsou někdy od toho, aby se snily, nikoli plnily, protože hrozí zjištění, že skutečnost nemusí být tak… snová. Ano, určitě je velice záslužné připravovat a vyvíjet lektvary léčící vlkodlačí kousnutí bez většího poznamenání napadené osoby, pomáhající zmírnit následky kletby Cruciatus, odstraňující rozsáhlá zranění bez nutnosti použití několika různých lektvarů a další a další. Jste-li ovšem zvyklí být denně po několik let v kontaktu s velkou skupinou lidí, ve kterých vzbuzujete respekt, strach a jejichž přítomnost vám umožňuje se seberealizovat i v jiných směrech, pak vám prostory výzkumné laboratoře, kde jsou jedinou společnosti jeden až dva asistenti, začnou po několika letech připadat… řekněme… neuspokojivé. A tak i Severus Snape postupem času zjišťoval, že ty tupé hlavy, píšící do esejů do nebe volající nesmysly, mu chybí. Stejně jako možnost strhávat jim body, udělovat tresty. Jednou se dokonce přistihl při myšlence, že by s radostí objal Longbottoma, protože jeho neustálé nehody byly alespoň vtipné. Na rozdíl od jeho rádoby asistentů, kteří nevydrželi déle jak tři měsíce, neboť na ně byl čím dál nepříjemnější.

„Severusi,“ skoro zajásala Minerva.

„I já vás rád vidím,“ řekl prostě a nerad přijal její spontánní objetí.

„Jakmile jsem ten pergamen dočetla, musela jsem se podívat, jaké to tu vlastně je,“ rozhlížela se zaujatě kolem sebe.

„Kávu?“ nabídl zdvořile.

„Raději čaj, smím-li prosit,“ usmála se.

„Samozřejmě,“ kývl na skřítku a posadil se do křesla naproti bradavické ředitelce.

„Jste velice slavný a úspěšný, soudě podle článků, které o vaší práci vycházejí v lektvaristickém měsíčníku,“ neskrývala Minerva svůj obdiv.

„Opravdu?“ hrál údiv.

„Popravdě mě velice překvapilo, že se chcete vrátit do Bradavic,“ napila se lákavě vonícího mátového čaje.

„I mne osobně tato skutečnost poněkud zaskočila. To, co teď řeknu, důrazně popřu, pokud se o tom někde zmíníte, ale ty naduté a prázdné hlavy mi chybí. Připadám si tu…“ nevěděl, jak dokončit větu.

„Sám?“ zkusila to Minerva.

„Mimo jiné,“ přitakal.

„Severusi, má nabídka stále platí, za tři týdny začíná školní rok a pokud chcete, místo učitele lektvarů je vaše. Samozřejmě, je tu i možnost, že bych vám přenechala výuku obrany proti černé magii, ale tam by se muselo upřesnit rozdělení ročníků, neboť profesor Nox je velice zdatný a jako jeden z mála vydržel na tomto místě pět let,“ upřesňovala ředitelka své podmínky.

„Velice rád zůstanu u lektvarů,“ přiznal Severus. Nijak netoužil po jiném místě. „Kdo vede zmijozelskou kolej?“

„Horácio, na začátku každého roku tvrdí, že je to jeho poslední, ale nějakým zázrakem se mi ho vždy podařilo přesvědčit, aby vydržel ještě jeden. Těžko se shání někdo kompetentní, kdo by dosahoval alespoň částečně vašich kvalit,“ pokusila se mu zalichotit.

„Nemusíte se snažit hladit mé ego, Minervo, vrátím se. Je to mé konečné rozhodnutí,“ pousmál se.

*******

Severus se vyjádřil a nadešel čas jeho návratu. Z nostalgie se rozhodl převzít dozor nad studenty v okamžiku jejich nástupu do bradavického expresu. Ne proto, že by tolik toužil po jejich přítomnosti, ale chtěl prostě a jednoduše absolvovat cestu právě tímto vlakem. Amber tento rok nastupovala do pátého ročníku. Chtěla do Havraspáru a přesně tam ji Moudrý klobouk zařadil. A letos nejela sama, připojila se k ní Hermiona. Ne že by snad změnila názor na kouzlení a potřebu mít dostudováno, ale Ambeřin otec před půl rokem zemřel při nehodě na ministerstvu a ona opravdu nechtěla zůstat v tom velkém domě, který byl tak zoufale prázdný. Sice pracovala v cukrárně, takže nebyla poustevník, který rok nepotká lidskou tvář, ale vracet se večer co večer někam, kde vás nikdo nečeká, odmítla. Od Bradavic si slibovala změnu a ve skrytu duše doufala v obnovení své lásky ke knihám. V posledních letech je četla jen kvůli Amber. Z nějakého důvodu už ji nefascinovaly a nenaplňovaly tolik jako dřív. Usmála se na Amber a chystala se nastoupit do vlaku, když jí přeběhl mráz po zádech. Cosi ji přimělo podívat se doleva, kde na nástupišti stál Severus Snape a napomínal pobíhající rozjívené druháky. I on ve stejný okamžik zvedl hlavu a jejich pohledy se setkaly.

Ta chvíle trvala pro obyčejného člověka maximálně tři sekundy, ale pro ně oba byla děsivě dlouhá. Čas se prakticky zastavil a vše kolem přestalo existovat. Jakoby okolí zkamenělo a byly tu jen dva páry očí, které se od sebe nedokázaly odtrhnout. Pocity, vyvolané tak nečekaným setkáním, byly protichůdné a velice silné. Nicméně, ani jeden z nich nedal najevo, že se děje něco mimořádného. Jako když zmáčknete tlačítko play na stopnutém filmu… vše se rozeběhlo, Hermiona nastoupila a Severus pokračoval v dozorování. Už si neměli co říct. Jeden byl součástí minulosti toho druhého. Nic víc, nic míň.

Slovo autorky na závěr:

Když jsem tuto povídku psala, bylo mým záměrem přijít s něčím "jiným". 99% z vás bude mít chuť mě něčím praštit, ale povšimněte si jedné velice důležité věci - tato povídka nemá párování! A nemá ho zcela záměrně. Jakékoli otázky ohledně případného pokračování jsou naprosto irelevantní - zbožňuji tento příběh tak, jak je dokončen a uzavřen, neb je to pro mne jistá alternativa, která vyplynula z naprosto neromantického a velmi náročného období v mém životě. Slibuji, že příště vám to vynahradím :) Ano, původní záměr byl vytvořit snamionku, ale autor míní a postavy mění. Postupem času se od sebe natolik vzdálili, že jakýkoli pokus o následné sblížení by byl násilný, umělý a příběhu ku škodě. Snad se vám dílo líbilo i přes svou specifičnost a já se s vámi budu těšit na viděnou opět za týden u dalšího příběhu :)

10 komentářů:

  1. Tak nejak som ani nemyslela, že ich dáš dokopy. Ako píšeš, vzdialili sa od seba príliš, aby to nepripomínalo nejakú lacnú Harlequinku.
    Akurát som dúfala, že snáď ocko Amber by mohol... no nič.
    Vďaka za celý príbeh a tak by sa mi žiadalo napísať : Zas o týždeň v nedeľu... ;)
    Ale veď Ty zas niečo vykumáš ;)
    nad

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Netřeba se bát, již v úterý se dozvíš malý náznak toho, co bude následovat každou neděli aneb jednu povídku v záloze mám... a měla bych sebou hodit, abych po ní měla něco dalšího, neb mé zdroje došly :D

      Jsem ráda, že se ti povídka líbila i tak, jak je zakončena - snaha byla, ale skutečně romantika tentokrát nebyla v mých silách :)

      Za týden zase tu :) ♥

      Vymazat
  2. Mami: ...dnes som sice potrebovala čitat niečo viac romantické O:-), ale nie všetko v živote končí tak ako potrebujeme. Bolo to super a vďaka. Zas nabuduce při niečom inom.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Omlouvám se, že se romantika nekonala, snaha byla, leč hrdinové si postavili hlavu :D za týden se těším na viděnou a děkuji za krásné komentáře.

      Vymazat
  3. Líbí se mi, jak je povídka zakončená. Přesně jak píšeš - spárovat je dohromady by bylo příliš umělé. Tohle je povídka "ze života" :). Všechno nemůže končit láskou až za hrob :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Mluvíš mi z duše! Jsem ráda, že se líbilo i s tímto uzavřením - díky

      Vymazat
  4. Epilog se mi moc líbil dává oběma naději na lepší zítřky. I když mám raději spíše tvoje klasické snamionky,tak i tato byla skvělá. Moc se mi líbil i styl psaní. Děkuji za povídku a těším na příští neděli.scully

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ano - přesně v duchu názvu - naděje přece jenom je! Oj... klasická snamionka... no možná se do nějaké pustím, poslední dobou utíkám k odlišným párováním, ale nic není vyloučeno. Děkuji za slova chvály i krásné komentáře.

      Vymazat
  5. Líbilo, moc! Hlavně to, jak se Severusovi stýskalo po tupých hlavách :D.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. No to jsem moc ráda! Typickej chlap - přece by nepřiznal, že se mu stýská po čemkoli smysluplnějším :D

      Vymazat

Každý komentář velmi potěší, i kdyby to byl obyčejný smajlík. Díky za Váš čas :)