Poslední případ: kapitola čtvrtá

Elizabeth by měla podstoupit rekonvalescenci a odpočívat. Ale nejprve: Jak dopadne jejich první společná noc v jedné posteli? A co přijde dál?

PS: seriál v současné době běží na tv Nova - každé pondělí a úterý po 22té hodině. Varuji vás, je to na vlastní nebezpečí, překladatele bych pověsila za nohy do průvanu a udělila mu doživotní zákaz práce! To, co předvádí, je urážka dobrého vkusu a zdravého rozumu. Ve kterém světě  s "ee" čte jako "ej"? Kdo z vás z hlavy ví, co znamená v češtině slovo konsierž? Nehledě na skutečnost, že to ani české slovo není! A to jsem, moji milí, vydržela jen 15 minut. Víc by mě stálo život. Díky za partičku z neXtWeek.cz a jejich výbornou práci, kterou na titulcích odvádějí!  

Prohlášení: Povídka vychází z událostí v první řadě. Nebere v úvahu žádné skutečnosti ani teorie, které budou rozvíjeny v řadě druhé, případně v řadách dalších. Všechny postavy, které k  datu 30.8.2014 figurovali v seriálu The Blacklist stanice NBC, náleží jejím tvůrcům. Všechny přidané jsou smyšlené. Fan fikce nevznikla za účelem zisku. Píšu pro sebe, pro své čtenářky a pro zábavu.

V povídce se mohou objevit anglické výrazy nebo i celé věty, protože někdy je prostě originál lepší, výstižnější a vzhledem k předloze by překlad všechno zabil (stejně, jako tv Nova, ta to zabila definitivně).

***4***

Když se ráno vzbudila, Red ještě spal. Za celou noc se snad nepohnul a určitě bude mít dřevěné rameno, napadlo Elizabeth. Vypadal neuvěřitelně klidně a zatraceně sexy. Nechtěla si to přiznat, jenže tak to prostě bylo. Přitahoval ji, ba co víc, toužila po něm. Bylo to nelogické, šílené, zvrácené a přitom naprosto samozřejmé. Kdyby jí teď dal na vybranou mezi odpověďmi na všechny její otázky a jedinou společnou nocí… zvolila by druhou možnost. Přála si probouzet se takhle po zbytek svého života. Jen s jedním rozdílem, příště by si ten oblek mohl sundat. A nespal by na peřině, ale pod ní!

„Přestaň si mě prohlížet,“ zavrčel.

„Jak to víš?“ zlobila se. Musí vždycky všechno zkazit?

„Prostě vím,“ odvětil.

„Jen mě napadlo, proč ses nesvlékl?“ změnila téma, než uváznou na mrtvém bodě. Red vytáhl přeleželou ruku zpod Lizzie, překulil se na bok a pohladil ji po tváři.

„Říkej tomu třeba bezpečností opatření,“ uměl být neuvěřitelně sladký, když chtěl.

„A důvod?“ zeptala se rozverně. Sám si naběhl, tak ať z toho teď zkusí vykličkovat.

„Lizzie, jsme dospělí, oba víme, že muž a žena nespí v jedné posteli jen tak.“ Připustil, že na tom něco bylo.

„Ale my jsme spolu spali jen tak,“ dobírala si ho.

„Ne, já jsem zůstal, abys ty mohla klidně spát, usnul jsem teprve před malou chvílí,“ věděl, jak to myslí, ale nemínil přistoupit na její hru. Ne teď.

„Ty máš na všechno odpověď, když se ti to hodí!“ dloubla do něj. Bez jediného slova ji k sobě přitiskl a věnoval jí dlouhý, vášnivý polibek.

„Abys neřekla,“ políbil ji na špičku nosu a vstal.

„Parchante!“ hodila po něm polštář, ale Reda to v odchodu nezastavilo. Krásné ráno se změnilo v naprosto příšerné. Opatrně doskákala do koupelny. Cestu tam i zpět zvládla, s převlíkáním to však bylo obtížnější. Spíš než zranění za to ovšem mohl vztek.

„Pomůžu ti,“ nabídl se Raymond, když přinesl tác se snídaní.

„Nechci! Když si měl příležitost mě svléknout, tak jsi odešel,“ střelila po něm naštvaným pohledem.

„Lizzie, nic bych si nepřál víc. Každá věc má ten správný čas. Až přijde, věř, že mi nic nezabrání, abych tě svlékl a strávil s tebou nejen celou noc, ale i celý den a dost možná ještě jednu noc. Teď mám práci a ty se musíš nasnídat a odpočívat,“ řekl s naprostou samozřejmostí, aniž by si snad uvědomoval obsah svých slov.

„Jak? Co? No to? Vážně?“ Elizabeth nevěřila vlastním uším. On snad skutečně právě zmínil, že… neuvěřitelné!

„Halo, je tam někde agentka Keenová?“ s neskrývaným pobavením sledoval její rozpaky.

„Má pauzu,“ odpověděla Elizabeth a stočila svůj pohled na tác se snídaní. Zaprvé měla hlad a zadruhé chtěla změnit téma, a sice rychle.

„Dobrou chuť,“ popřál jí, „Dembe tu zůstane, kdybys něco potřebovala.“

„A ty?“ nechtěla, aby to vyznělo sklesle, ale stalo se.

„Do večera budu zpátky,“ usmál se.

„Dobře,“ zahuhňala s plnou pusou. Původně mu chtěla říct, aby na sebe dával pozor, ovšem určitě by se to minulo účinkem. Myslela si, že se den povleče, ale opak byl pravdou. Její tělo potřebovalo dostatek sil na rekonvalescenci, takže ho prakticky celý prospala.

„Sbalíme věci a vyrazíme hned, bude to tak nejlepší,“ vzbudil ji Redův tichý hlas.

„Co bude nejlepší?“ zeptala se rozespale.

„Udělat si malý výlet,“ odpověděl Red a otevřel skříň.

„Ty někam jedeš?“ nemyslelo jí to úplně jasně. Měla by se pořádně podívat, co za léky proti bolesti jí ten šarlatán předepsal.

„My jedeme, přála sis dovolenou,“ řekl a připravil jí na postel oblečení na cestu.

„Ale nemůžu přece jen tak odjet, aniž bych…“ to řekla Cooperovi, chtěla namítnout, ale nedořekla to.

„Pokud jde o tvou práci pro FBI, jsi zraněná a léčíš se, víc nepotřebují vědět. A dokud jim nedám další jméno ze seznamu, není moje starost, jak tráví svůj čas,“ seznamoval ji se svým názorem.

„Fajn, fajn, fajn,“ sama nevěděla, proč je tak nabroušená. S Redovou pomocí se oblékla a mohli vyrazit. Netušila, jak dlouho jeli autem, ani kolik času strávili v letadle. Všechno šlo naprosto mimo ni. Byla bez nálady a chtěla spát. Měla by mít z Redova nápadu radost, ale cítila, že nic nebude zadarmo a zase v tom bude nějaký háček. „Kde to jsme?“ zeptala se, když přistáli.

„Rakouské Alpy, mám přítele, který tu má soukromou horskou chatu,“ osvětloval Raymond, zatímco si zapínal bundu a nasazoval klobouk.

„Ty nemáš přátele,“ mračila se Elizabeth.

„Tak dobrý známý, jestli tam nechceš, řekni, otočím to a vrátíme se zpátky,“ její otrávený tón ho přestával bavit. Snažil se jí vyjít vstříc, ale ženy byly horší než aprílové počasí.

„Omlouvám se,“ cítila se provinile, ale podezření přetrvávalo.

„Jdeme,“ pomohl jí vstát. Celou cestu k chatě mlčeli. Elizabeth pozorovala zasněžené špičky hor za oknem, mraky, které se zdály být takřka nadosah, zamrzlé vodopády. Když Dembe zaparkoval, připojil se s kufry k nim. Chata byla dvoupatrová, obložená dřevem, s terasou nad vchodem. V prostorném obývacím pokoji, kam vešli přes malou předsíň, stál krb, ve kterém praskal oheň. Vše jako vystřižené z těch nejotřepanějších romantických filmů.

„Vítám vás, jsem Martha, vaše kuchařka,“ usmála se na ně starší dáma v tyrolském kroji, „večeře bude připravená během hodinky. V patře jsou tři ložnice a dvě koupelny, pánové zajisté nebudou mít problém se o jednu podělit.“

„Děkujeme vám, Martho,“ usmál se zdvořile Red. Dembe donesl kufry a Elizabeth si překvapeně prohlížela vnitřek. Všude něco bylo: malé vázičky, dřevěné sáně v rohu, spousta obrázků, pohlednic, starých lahví od piva s keramickými zátkami, sbírka plyšových svišťů.

„Krásně to tu voní,“ bezděčně se usmála.

„Horká čokoláda se skořicí,“ podal jí Red červený hrnek, když si sedla do křesla u krbu.

„Díky,“ neodolatelná vůně ji celou obklopila, mělo to jen jedinou chybičku. O jejíž odstranění se postaral Raymond hned po výtečné večeři. Vše nasvědčovalo tomu, že mají společnou ložnici, i když v patře byly tři.

„K dokonalosti mi chybí jen horká vana,“ protáhla se a dívala se z okna do tmy venku.

„Až se rána zahojí,“ zašeptal jí Red do ucha. Opřela se o něj. Krásně voněl a jeho horký dech ji šimral na krku.

„Až se rána zahojí, až přijde správný čas, proč mi tohle děláš?“ otočila se čelem k němu.

„Nikdo nemůže mít všechno teď hned, Lizzie,“ vzal ji kolem pasu.

„Nechci přece všechno,“ ovinula mu ruce kolem krku.

„A co chceš?“ zašeptal proti jejím rtům.

„Tebe?“ řekla nejistě.

„Dám ti jednu radu,“ skousl si ret a na okamžik se odmlčel, „někdy, zcela výjimečně, je dobré neptat se a prostě si to, co chceš, vzít.“

„Hmm,“ přitiskla se k němu, „to je dobré vědět,“ a další případnou diskusi umlčela polibkem. Svíral ji v náruči a jeho doteky byly nepředstavitelně elektrizující. Připadala si jako ve snu, dokud se nepokusila rozepnout knoflíky u Redovy košile.

„Opatrně, dobré věci se mají vychutnávat po troškách,“ zastavil ji, když se vše začínalo rozjíždět na jeho vkus moc rychle. Políbil hřbet její ruky a vzal ji za bradu. Výraz v jeho tváři, když se na ni díval, byl tak něžný a láskyplný.

„Tolik si nefandi,“ mrkla na něj. Jistě, chtěla víc a taky to dostane, až se uzdraví a bude schopná ho… plně zaměstnat…