Poslední případ: kapitola osmá

Elizabeth opustila Raymonda a vrátila se do New Yorku... Vydá se Red za ní? A co když ne? Moc otázek a málo odpovědí? Ano, už jsem jako ti scénáristé, kteří si s námi epizodu za epizodou hrají... Co se raději pustit do čtení? ☺

PS: seriál v současné době běží na tv Nova - každé pondělí a úterý po 22té hodině. Varuji vás, je to na vlastní nebezpečí, překladatele bych pověsila za nohy do průvanu a udělila mu doživotní zákaz práce! To, co předvádí, je urážka dobrého vkusu a zdravého rozumu. Ve kterém světě  s "ee" čte jako "ej"? Kdo z vás z hlavy ví, co znamená v češtině slovo konsierž? Nehledě na skutečnost, že to ani české slovo není! A to jsem, moji milí, vydržela jen 15 minut. Víc by mě stálo život. A proč slovo Wujing vyslovovat tak, jak se správně čte v originální verzi "vužink", když to můžeme vyslovovat "vuťink" (ten háček nad t jsem si nemohla odpustit, pardon, má to zdůraznit změkčilost, která mě píchla v uších). Díky za partičku z neXtWeek.cz a jejich výbornou práci, kterou na titulcích odvádějí!  

Prohlášení: Povídka vychází z událostí v první řadě. Nebere v úvahu žádné skutečnosti ani teorie, které budou rozvíjeny v řadě druhé, případně v řadách dalších. Všechny postavy, které k  datu 30.8.2014 figurovali v seriálu The Blacklist stanice NBC, náleží jejím tvůrcům. Všechny přidané jsou smyšlené. Fan fikce nevznikla za účelem zisku. Píšu pro sebe, pro své čtenářky a pro zábavu.

***8***

Věřila, že za dva, tři dny Red přijede. Maximálně za týden… v nejhorším případě za dva. Jenže byla vedle jak ta jedle. Končil třetí a po panu rádoby dokonalém ani vidu ani slechu. Bylo to stejné, jako před časem. Chodila do práce, dodělávala papírovací resty, stejně jako zbytek týmu, a snažila se ignorovat tázavé pohledy. Večer ležela v posteli s telefonem v ruce a řešila dilema zavolat či nezavolat. Jenže neměla číslo. Red používal jednorázové telefony, které často měnil. Neměl stálý domov. Jistě, mohla se zeptat Arama, kde podle čipu je, jenže taky si ho mohl nakrásně vyndat. Neměla odjíždět! Měla zůstat v posteli, ráno se vzbudit, ještě chvíli hrát uraženou a nechat Reda, aby si ji usmiřoval.

Nedokázala usnout, rozsvítila, z mrazáku vyndala čokoládovou zmrzlinu, zavrtala se pod deku k televizi. Dávali Lásku nebeskou. Víc klišé už ten večer být nemohl…

Mezitím v letadle seděl Raymond Reddington a znovu četl výhružný dopis, který před hodinou obdržel. Nevypadalo to dobře. Vůbec to nevypadalo dobře. Nadešel čas se rozhodnout. Jestli má Lizzie ochránit, musí ji nechat jít. Ale některé věci se snáze říkají, než dělají.

Usnula na gauči. Kelímek jí vypadl z ruky, zbytek zmrzliny se roztekl a zašpinil koberec. Proč dávají v hotelích bílé koberce? Dala si horkou sprchu, vynechala snídani, oblékla se a jela do práce taxíkem. Nechtěla řídit. Vlastně se jí nechtělo vůbec nic. Měla by se s tím umět racionálně vyrovnat, ale příčetná část jejího mozku stávkovala. Nevnímala cestu, a proto si hned nevšimla, že taxík nejede obvyklou trasou. Až když auto minulo budovu, před kterou chtěla zastavit, zpozorněla.

„Halo, tady jsem měla vystoupit,“ zaťukala na plexisklo, které ji oddělovalo od řidiče. Ten se ani neotočil a místo odpovědi sešlápl plyn.

„Hej!“ zkusila to důrazněji, ale opět žádná reakce. Vytáhla zbraň a doufala, že ušmudlaný průhledný plast není z neprůstřelného materiálu, protože pak by to… Taxikář dupl na brzdu a Lizzie se praštila do čela o právě zkoumanou stěnu. Pistole jí vypadla z ruky a skončila na podlaze. Vidění se rozostřilo, v uších jí hučelo a z dálky slyšela hlasy. Něčí ruce ji vytáhly z auta a ona se nedokázala bránit. Proč jen se nepřipoutala? Pokusila se muži, který ji držel, vytrhnout, ale málem upadla. Podlomila se jí kolena. Zřejmě má otřes mozku. Už nikdy nepojede taxíkem!

Gorila jí dost drsně hodila na nějakou zatuchlou matraci, která smrděla rybinou, a než se stihla otočit, slyšela jen zvuk těžkých kovových dveří, které právě někdo zabouchl. Navzdory výcviku a všem svým dosavadním zkušenostem se schoulila do klubíčka a rozbrečela se.

Raymond Reddington dorazil na Poštu a bylo na něm znát, že není úplně ve své kůži. Nežertoval, nenavážel se do Donalda, nepořádal svou obvyklou demonstraci síly a znalostí. Místo toho požádal agenta Coopera o soukromou audienci. Nechtěl svědky, zajímalo ho jediné, kde je Lizzie a zda je v pořádku. Cooper mu sdělil, že by měla každou chvíli dorazit a zeptal se, jestli pro ně má další práci. Red ho odbyl strohým: „Počkáme.“

A tak čekali. Hodinu… dvě… a agentka Keenová stále nikde. I naprostému ignorantovi by došlo, že se někde stala chyba. Donald si nervózně upravil kravatu a jako jediný se odvážil vyjádřit své obavy nahlas.

„Zajedu se podívat do hotelu, tohle se jí nepodobá!“ oznámil suše.

„Dembe pojede s vámi,“ doplnil Red. Dembe na něj vrhl pohled, který měl naznačit, že se mu ten nápad ani trochu nezamlouvá a že by raději zůstal s Redem. Avšak šéf je šéf a s tím se nedá nic dělat. Chvíli si Reddington pohrával s myšlenkou vytáhnout výhružný dopis a ukázat jej Cooperovi, ale nakonec to neudělal.

Neměla mobil, zbraň, kabelku, prostě nic. Jen věci, ve kterých ráno odešla. Tmavě modrý kalhotový kostým, bílou košili, boty výjimečně na podpatku a kapesník v kapse. Samozřejmě spodní prádlo nechybělo. Pod dveřmi profukovalo a začínalo jí být chladno. V kamrlíku nebylo žádné okno, jen hnusná matračka, zašlý záchod a zrezlé umyvadlo. Hlava jí třeštila, žaludek hlásil, že vynechat snídani byla pěkná hovadina a myšlenky se stočily znovu k Raymondovi. Bála se, opravdu se bála. S největší pravděpodobností s ním její situace souvisí. Na sto procent! On je jeden velký chodící průšvih v dokonalém balení. Snažila se zachytit jakýkoli zvuk zvenčí. Sebemenší náznak, který by napověděl, kde se nachází, ale marně. Místo toho zarachotil v zámku klíč a než stihla nějak zareagovat, měla na hlavě pytel a dvě silné ruce ji táhly pryč. Horko těžko potlačovala nevolnost a chuť začít křičet. Netušila, do jaké skupiny svého únosce zařadit, a proto odmítala riskovat. Vzpomněla si na své lehkovážné chování, když je s Redem unesl Craig Dane. Tentokrát si musí dát větší pozor.

Posadil ji na židli, ruce jí slepil páskou, díky Bohu vpředu a ne za opěradlem židle, což by bylo nejen nepohodlné, ale i celkem bolestivé. Stáhl jí pytel z hlavy. Oslepilo ji prudké světlo. Když dokázala zaostřit, všimla si, že je to osvětlení, stojící vedle zapnuté kamery.

„Řekni své jméno,“ vyzval ji modulátorem zkreslený hlas.

„Elizabeth Keenová,“ rozhodla se spolupracovat, alespoň dokud nezjistí, jaké jsou její šance a co po ní budou chtít.

„Pro koho pracuješ?“ zeptal se ten samý umělý hlas.

„Jsem agentka FBI,“ jen to dořekla, tělem jí projela neuvěřitelná bolest. Další muž jí zezadu bodl do zad taserem.

„Nelži nám!“ zařval muž za kamerou, „pro koho pracuješ?“

„Jsem agentka FBI,“ zopakovala důrazněji a odměnou jí byla další vlna bolesti.

„Dobře víme, že je to jen záminka! Pro koho skutečně pracuješ?“ Třetí zásah riskovat nehodlala, očima těkala sem a tam ve snaze najít nápovědu. Co po ní, sakra, chtějí? Byla agentkou FBI, nic víc, nic míň. Mohlo jít o zpackaný únos? A potom jí to došlo… měla pravdu… zase byla v průšvihu kvůli tomu, že pro ni měl Red slabost, že jí byl doslova posedlý, jak jí tehdy řekl Zamani, než skoro zabil Toma.

„Pro Raymonda Reddingtona,“ doufala, že tohle chtějí slyšet. Netoužila po dalším zásahu taserem, skutečně ne.

„Výborně, konečně holčička dostala rozum,“ zašeptal jí do ucha slizoun za jejími zády.

„Jak moc pro něj znamenáš?“ položil kameraman další otázku.

„Těžko říct, jen… jen dělám, co mi řekne,“ co to bylo za debilní otázky?

„Každou svou zaměstnankyni vozí do Paříže?“ rýpl si neznámý muž.

„To nevím,“ zakroutila hlavou a neměla daleko k slzám. Bolel ji každičký sval, zoufale se snažila zůstat klidná, ale nedařilo se jí to. Připadala si zoufalá, dezorientovaná a bezradná. Dala by cokoli za to, aby Raymond rozrazil dveře a všechny postřílel. Místo toho přišel další dotaz.

„Co by udělal, aby tě pan Reddington dostal zpátky?“ vyznělo to jako hrozba a přesně tak to i bylo míněno.

„Cokoli,“ vyhrkla bez přemýšlení. Nebo taky nic, blesklo jí hlavou, ale nahlas to nevyslovila.

O dvě hodiny později dostala FBI kazetu s videem, na kterém únosci sdělovali, že drží agentku FBI Elizabeth Keenovou a propustí ji pouze v případě, že se na adresu, kterou pošlou za hodinu, dostaví Raymond Reddington sám, neozbrojen a s dokumentem, který svému držiteli umožní bezpečně a nevysledovatelně vycestovat ze země. Jméno osoby bude doplněno později. Nadřízení agenta Coopera prohlásili, že toto není jejich problém a že s únosci zásadně nevyjednávají. A už vůbec ne v případě, kdy není jasné, s kým mají tu čest!

„Mám svázané ruce,“ řekl Reddingtonovi a nelhal. Nemohl nic dělat. Ne oficiálně.

„Máte svázaný mozek, to je ten problém. Tolik se spoléháte na vyšší autority, že zapomínáte sám uvažovat. Už neumíte riskovat. Stal se z vás kravaťák svázaný pravidly a předpisy!“ cedil skrz zuby Red a stálo ho hodně sil, aby nepoužil násilí.

„Můžeme jim dát podvrh,“ připomněl Donald svou přítomnost. Odmítal stát s rukama v kapse, když byla Elizabeth v ohrožení. Přece jenom byli jeden tým!

„V žádném případě,“ zamítl nápad Cooper.

„A co máme dělat? Počkat, až její tělo najdeme pohozené někde v kontejneru?“ vybuchl mladší agent.

„Až zavolají, řekneme jim o víc času, musí jim být jasné, že během hodiny nám to nikdo neschválí,“ pokusil se agent Cooper uklidnit situaci.

„Kecy,“ praštil Donald do stolu.

„Ta páska, dá se z ní něco zjistit?“ Cooper se nevzdával, chtěl to zkusit odjinud. Hádky jim teď k ničemu nepomůžou.

„Technici to několikrát projeli. Žádný šum nebo zvuk v pozadí, hlas nejde vyčistit, stěna za Elizabeth je šedá, bez nápisů, bez oken, bez jakékoli nápovědi. Nemáme nic,“ beznaděj v Donaldově hlase byla takřka hmatatelná. Z ničeho nic přišel Dembe a cosi pošeptal Redovi do ucha. Nebylo vůbec poznat, zda to byla dobrá nebo špatná zpráva, protože Reddington zachoval chladnou tvář.

„Mí lidé něco mají, je čas, abych šel,“ upravil si klobouk, jakoby se nechumelilo a chystal se k odchodu.

„Reddingtone?“ pokusil se ho Cooper zastavit.

„Copak, agente Coopere? Snad nečekáte, že se s vámi podělím? Pokud bych to udělal, vaše čest agenta FBI by vás donutila mne zastavit. A to je ta poslední věc, kterou bych teď potřeboval. Protože vy zakročit nemůžete, ale já ano. Já nejsem vázán ničím!“ z jeho tvrdého hlasu mrazilo.

„Jdu s vámi!“ prohlásil rázně Donald.

„Na to zapomeňte, agente Resslere, riskujete kariéru!“ varoval ho Cooper.

„Kdy se z vás stal takový suchar?“ probodl ho pohledem Donald. „Jděte s tím k čertu,“ a hodil na stůl zbraň i odznak. Red se otočil na podpatku, už ztratil dost času. Následován Donaldem a veden Dembem nastoupil do výtahu.

„Doufám, že víte, co děláte,“ vydechl Donald, který svou reakcí šokoval sám sebe.

„To doufám,“ protože riskuji všechno, dodal Raymond sám pro sebe.