The Blacklist - Večírek - díl 4.

Je tu neděle a s ní předposlední kapitolka našeho malého úletu :) Jestli u vás fouká takový vítr jako tady na jihu, zůstaňte někde v závětří a společně se mnou si můžete zanadávat na nesmyslnou změnu času, která mi dokonale rozhodila spaní. Ale dosti okecávání, kluci už jsou netrpěliví!

Betace: Wixie

Varování: Slash

Párování: Red/Donnie (Raymond Reddington/Donald Ressler) Resslington

Rating: 18+

Počet kapitol: 5 (3786 slov)

* slash = příběh, ve kterém je ukázán vztah dvou postav stejného pohlaví (zdroj)

Videoklip, který za to všechno může:

Prohlášení: Povídka vychází z událostí v první řadě. Nebere v úvahu žádné skutečnosti ani teorie, které budou rozvíjeny v řadě druhé, případně v řadách dalších. Všechny postavy, které k  datu 30.1.2015 figurovali v seriálu The Blacklist stanice NBC, náleží jejím tvůrcům. Všechny přidané jsou smyšlené. Fan fikce nevznikla za účelem zisku.

***4***

„Moment, kam to jedeme?“ vystartoval z ničeho nic Ressler, když mu došlo, že tudy cesta k jeho bytu rozhodně nevede.

„Klid, agente Resslere, jen malá odbočka,“ vrátil se Red k oficiálnějšímu tónu konverzace.

„Jak jinak,“ povzdechl si Donald pro sebe, opřel hlavu o opěrku a zavřel oči. Auto o několik minut později zastavilo nebo se to tak Donniemu zdálo, ale bylo klidně možné, že na malý okamžik usnul. Dembe mu otevřel dveře, takže bez jediného slova vystoupil a čekal, co přijde. S Reddingtonem za zády nikdy nebylo jasné, jak se věci zamotají, případně zkomplikují.

Red vystoupil, protáhl si ztuhlý krk, Dembe nastoupil a odjel. Ressler s nevyslovenou otázkou na rtech zíral na červená zadní světla černého mercedesu a snažil se zhodnotit situaci jako zkušený agent FBI, bezvýsledně.

„Copak, Donnie, měl by nám při tom snad svítit?“ naklonil hlavu na stranu a vyčkával.

„Jak, sakra…“ Donaldovi jel mozek na plné obrátky. Řešil dilema, jestli má chytit Reddingtona pod krkem a vymlátit z něj duši, nebo se prostě bez boje nechat vmanipulovat do postele, o což zřejmě v tuhle chvíli šlo.

„Večer mohl mít dva různé konce,“ spustil Red o něco přívětivějším tónem, „a stále může mít.“ Dokončil větu a rozešel se po cestičce vysypané drobným štěrkem ke dveřím potemnělého domu.

„Takže sem si vodíš své úlovky?“ zeptal se Donald naštvaně.

„Myslel jsem, že na žárlivé scény máme ještě dostatek času,“ Red přimhouřil oči a prohlížel si svého společníka. Pohár Donaldovy trpělivosti právě přetekl. Chytil Raymonda za klopy saka a dost nevybíravým způsobem ho přirazil na vchodové dveře.

„Už mám těch tvých her dost!“ procedil skrz zuby.

„Teprve se rozehřívám,“ neztrácel Raymond humor, zatlačil na kliku a oba málem vpadli dovnitř. „Ložnice jsou první dveře vpravo v patře, ale možná bys ocenil horkou sprchu, v tom případě tamtéž, ale vlevo,“ instruoval svého společníka.

„To i v tý uličce bylo víc romantiky,“ rýpl si Donald, zahodil napodobeninu kravaty neznámo kam, rozepnul si dva horní knoflíčky košile a vydal se po schodech nahoru. Konec konců krátká sprcha nemohla škodit. Doufal, že by třeba Raymond přišel za ním, leč marně. Trochu zklamaný si obtočil kolem pasu bílou osušku a rozhodl se jít do ložnice. Otevřel, ale všude byla tma. Pomalu, aby do něčeho nenarazil, vešel a rukou šmátral po zdi ve snaze najít vypínač.

„Nech zhasnuto,“ zazněl důvěrně známý hlas vlevo od něj. Donald se otočil, ale v té černé tmě neviděl vůbec nic. Jeho frustrace narůstala. Všechno bylo postavené na hlavu, prášky na bolest přestávaly účinkovat, sklenka otupujícího alkoholu byla v nedohlednu a klid si zřejmě taky neužije. „Vůbec netuším, kde…“ chtěl rozmrzele poznamenat cosi o naprosté nesmyslnosti, ale prst na jeho rtech mu dal na srozuměnou, že má mlčet.

Raymond přistoupil k němu, vzal ho za bradu a přitáhl si jeho rty k polibku. Na rozdíl od Dona jeho oči tmě již přivykly, protože tu nějakou chvíli čekal. Přejel mu dlaněmi po hladké mužné hrudi a odměnou mu bylo zasténání, když bezděčně zavadil o bradavky. Nechal chvíli iniciativu na mladším muži, hlavní roli převezme později. Košile i kalhoty dopadly na podlahu a hned vzápětí je následovaly boxerky a stejně tak i Donaldova osuška. Studená postel kontrastovala s horkou kůží a probouzela další smysly. Raymond nikdy neměl vyhraněný vkus, bral to, co mu život nabízel, a pak si to plnými doušky užíval, protože při jeho práci mohl být každý den tím posledním. V životě by ho nenapadlo, že ten nevrlý agent FBI, který mu šel víc jak pět let po krku, tu teď bude vzdychat pod jeho doteky a polibky. Nic tomu nenasvědčovalo, ani v nejmenším! Neustále po sobě šli jako kočka s myší, rýpali jeden do druhého, ale teď usínali v objetí po nádherném milování. Svět je plný podobných absurdit, ale pro některé z nich stojí za to žít.

Donald se ráno probudil nahý v cizí posteli. Na malý okamžik si myslel, že toho moc vypil, a potom měl sakra dobrodružné a zvrácené sny. Pootevřenými dveřmi se k němu linula vůně čerstvé kávy.

„Výborně, šípková Růženka už je vzhůru,“ dovnitř vešel Red se dvěma šálky.

„Divná pohádka, když jsem se musel probudit sám od sebe,“ ušklíbl se Donnie.

„Pohádky jsou pro mrňata, velcí kluci prostě jdou a vezmou si, co chtějí,“ pokrčil rameny Reddington a na noční stolek položil hrnek pro Donalda.

„Dobré vědět,“ posadil se, přivoněl k černé tekutině a opatrně usrkl. Red kamsi odešel. Zvuk sprchy, který Don zaslechl o chvíli později, byl vše vysvětlující. Nezaváhal ani minutu. Bosky přeběhl tu krátkou vzdálenost, potichu vešel do koupelny a odhrnul závěs.

„Obsazeno, budeš muset vydržet,“ prohlížel si ho Red napůl překvapeně.

„Nemyslím, jdu si jen vzít to, co chci,“ usmál se spiklenecky Donald a s pocitem vítězství vzal Raymondovi z ruky mýdlo a zatáhl za nimi clonu, aby nezmáčeli celou koupelnu.