Interview se Snapem - díl 21.

Poslední díl v tomto roce :) Co Severuse tak konsternovalo? Dokáže mu Hermiona zvednout náladu? A nezapomněli jsme takhle náhodou na něco? Ať se vám dnešní díl líbí. S naší dvojicí se opět setkáme po svátcích, neboť zítra startuje na tomto blogu advent! ;-)

párování: Severus Snape/Hermiona Grangerová - Snamionka

počet kapitol: zatím 21 sepsáno, celkem tak 24? Možná i víc :)

počet slov: bude doplněno, jakmile dokončím ;-)

betace: Wixie 

rating: ano, konkrétně na kapitoly s číslem 18-20

shrnutí: Hermiona Grangerová klesla poměrně hluboko. Šlo by to i níž, ale zatím se drží. Jak to dopadne, když se kvůli práci setká se Severusem Snapem, aby nakonec zjistila, že pomoc člověk najde tam, kde ji nejméně čeká? O dalším ani nemluvě...

Veškerá práva ohledně tématu HP náleží J.K.Rowling, za vše ostatní je odpovědná má mysl v těsné spolupráci s mou fantazií. Píšu pro zábavu, čtenářky a ne pro zisk. Bez souhlasu autorky platí zákaz kopírování textu.

***část dvacátá první***

Úplně na něj zapomněl. Sám na sebe upozornil hlasitým pískotem. Vzal ho do ruky a kravál z čista jasna utichl. Severusovi po zádech přejel mráz a dobrá nálada byla ta tam.

“Co se stalo?” zeptala se tiše Hermiona a odložila tác s večeří na noční stolek. Severus mlčel. Propaloval pohledem list a doufal, že sám od sebe zmizí. Nebo alespoň text na něm. Nestalo se. Hermiona došla až k němu a políbila ho na rameno. Ten dopis znala. Nebylo to tak dávno, co se kolem něj strhla celkem vášnivá diskuse a menší konflikt.

“Zítra,” vyslovil tiše jediné slovo, na které se zmohl. Zhluboka se nadechl. Jeho osud se zpečetí. Připadal si, jako kdyby měl jít na popravu. Píchlo ji u srdce, když viděla, jak moc je rozhozený. Jenže jak se konejší muž? Rona stačilo chvíli vískat ve vlasech a pak ho prostě zavalit sladkostmi. Profesor Snape bude dozajista tvrdší oříšek.

“Je to jen fraška. Obyčejné řízení, aby se veřejnost nažrala a ministr kouzel zůstal celý,” pokusila se to zaonačit. “Ustál to Malfoy, ustojíš to také,” napadlo ji zahrát na jeho ego. Objala ho zezadu kolem pasu a přitiskla se k němu.

“Kde bereš tu jistotu?” zeptal se smutně. Zrovna, když si začínal myslet, že i tak ztracený případ jako on, by mohl mít nárok na trochu toho naivního štěstí. Ani omylem! Tu máš jednu přes čumák ty hloupé hovado! Chceš si žít v klídku uprostřed lesů s krásnou a mladou ženou? Ach, ty naivní blázne! Nenáviděl se za ztrátu ostražitosti i za to, že sám sobě dovolil… jak mohl být tak hloupý?!

“Severusi,” oslovila ho něžně a přešla před něj, aby mu viděla do očí. “Co ti můžou udělat, co už ti neudělali?” pohladila ho po tváři. “Zavřít tě znovu do Azkabanu? Za co? Nemají na tebe nic, protože se ničeho nedopouštíš. Žiješ uzavřený stranou od všech, schovaný a v bezpečí. Zakážou ti kouzlit? Prodlouží ti podmínku? To jsou věci, které dokážeme zvládnout,” snažila se ho uklidnit.

“Dokážeme?” zadíval se na ni nedůvěřivě. Zvolené množné číslo ho nepatrně vyvedlo z míry. “Chceš se tady uvrtat do konce života? Bez přátel, bez rodiny, bez budoucnosti?” poodstoupil od ní. Musí to pochopit. Musí jí dojít, že to nemá budoucnost, byť si sotva před pár minutami oba mysleli něco jiného. Jeden z nich by měl mít rozum, a protože je starší, padá tato role zákonitě na něj, byť se mu to nelíbí. Nemůže ji s sebou stáhnout na samé dno.

“Neodstrkuj mě. Ani se neopovažuj mě odhánět!” probodla ho pohledem a znovu k němu přistoupila. “Teď ještě méně než kdykoli předtím. Mám tě ráda a je mi jedno, jak velký bručoun jsi. Zítra tam půjdu s tebou a ty jim budeš čelit se sklopenou hlavou, abys je nepopudil, a neurčitým výrazem v obličeji tak, jak tě všichni dobře znají. Když po tobě budou chtít, abys odpřísáhl, že nebe je zelené a do konce života nesáhneš na hůlku, tak přesně to uděláš a pak se vrátíme sem a vymyslíme, co si počneme dál. V žádném případě se ale nesnaž mě vystrnadit. Nikam nejdu,” pronesla krátký projev a Severus zvažoval, co je horší. Postavit se Starostolci nebo umanuté Hermioně Grangerové? Místo dalších slov, které by jen vyvolaly hádku, ji prostě objal. Její teplo a tlukot srdce ho uklidňovaly.

“Mám hlad,” zadíval se na tác se sendviči a téma podmínkové řízení před Starostolcem zasunul do bezpečné truhly ve své mysli. Nějak bylo, nějak bude.

“Tak si sedni,” líbla ho na bradu a položila na postel večeři, kterou připravila. Nebyl to kulinářský skvost, ale na nasycení stačil. Později odlevitovala hůlkou tác na komodu u dveří a společně se Severusem se zavrtala pod peřinu. Prsty bloudila po jeho hrudi a snažila se být mu co možná nejblíže.

“Řekl jsem, že až ráno,” zarazil ji, jakmile rukou zamířila nebezpečně blízko gumy od kalhot na spaní. Neměl na to pomyšlení. Vlastně, kdyby se snažil, tak by měl, ale nechtěl riskovat, že pod náporem skrývaného strachu a obav nebude jistá část jeho těla úplně sto procentně spolupracovat. Nerad by si k tomu všemu uřízl ještě ostudu v oblasti sexu. To by ho zřejmě dorazilo.

“Zkus usnout,” natáhla se k němu pro polibek. Mohl si vzít lektvar, ale z neznámého důvodu neměla odvahu mu tuto variantu navrhnout. Stačí, že si bručí sám pro sebe. Nemusí vyštěknout ještě na ni. Tenký led má totiž jednu velmi specifickou vlastnost. Hrozně rád praská! Proto je potřeba našlapovat opatrně a s rozmyslem. S muži to není jiné.

Snažil se. Zavřel oči, bezděčně hladil Hermionu po zádech a doufal, že zabere. Zabral, ale spal neklidně. Hlavou se mu rojilo přibližně deset různých scénářů a jeden katastrofičtější než ten předchozí. Tohle nedopadne dobře. Prostě nemůže. Vyloučeno. Malfoy mohl někoho podplatit. Stále měl jistý vliv, ale on? Nebyl nikdo. Snažil se upadnout v zapomnění. Měl prostředky, ale netušil, kdo by byl ochotný postavit se na jeho stranu kromě Hermiony, kterou kouzelnický svět taky zrovna dvakrát neměl v oblibě. S pohledem z okna na vycházející slunce si vybavil slova, která řekl Hermioně. Odložil jejich další milování… upřímně doufal, že nebude jediný, kdo nemá náladu, byť se říká, že mládí má náladu takřka nonstop. Proto byl své partnerce neskonale vděčný - v tichosti, samozřejmě - že ho jen políbila, zmizela v koupelně a pak se šla věnovat kuchyni.

Hermioně byly jasné dvě věci. Žádný sex nebude… fakt, se kterým nehne, i kdyby se snažila, a lektvar na potenci skutečně neovládá. Mohla by přijít s kouzlem na principu mudlovské vakuové pumpy, ale bez vášně a touhy se jakési primitivní uspokojení rovná fiasku. Ovšem jednou by ta myšlenka mohla Severuse pobavit. Druhá věc se týkala snídaně. Do nervózního žaludku toho člověk moc nedostane a to ani pod tlakem. Takže jen oloupala a nakrájela banán, aby jim nekručelo v žaludku. Přidala pár máslových sušenek a silnou kávu. Snídaně šampionů vypadala naprosto jinak. Mohou si to vynahradit večeří, až bude vše zdárně za nimi. Chyba lávky, ale o tom za malý okamžik.

Severus si v koupelně oplachoval obličej, když se ložnicí rozvoněla káva. Náladu mu to nespravilo, nicméně vnitřně ho vědomí, že není sám a někdo o něj pečuje, potěšilo. “Dobré ráno,” usmál se na Hermionu a políbil ji na čelo.

“Dobré,” opětovala jeho dosti napjatý úsměv. Leč i snaha se cení. Snape se postavil před skříň a zvažoval, co si vzít na sebe. Musím se usmát, protože jeho výběr byl… bílá košile nebo bílá košile? Černé kalhoty nebo druhé černé kalhoty? Delší černé sako? Kratší černé sako? Kabátec? Ať by sáhl po čemkoli, výsledek bude stejný… jednolitá vrstva černé rozbitá bílou košilí. I Hermiona řešila toto dilema, jenže ta měla poněkud širší výběr. Zvolila černé kalhoty, tmavě zelenou halenku a stříbrobílý svetřík.

“Zmijozelské barvy?” zadíval se na ni Severus, když se natáhl pro hrnek s kávou. “Nebelvírka ve zmijozelském, zajímavé,” pronesl. Nemyslel to však jízlivě. Skutečně ho ta představa zaujala. Hermiona pokrčila rameny a dál to nerozváděla. Chtěla mu udělat radost a tečka. Po zbytek snídaně mlčeli. I při přemisťování. Dokonce i cestou k ministerstvu kouzel. Sem tam se po nich někdo podíval. Ono vidět bývalého bradavického ředitele a Smrtijeda v jedné osobě, jak se za ruku vede s členkou kdysi zářícího Zlatého tria? To je rozhodně novinka.

“Tak, jsme tady,” vydechl Severus a propaloval pohledem logo nade dveřmi. Ministerstvo mělo několik vchodů. Oni museli sáhnout po civilním a z toho důvodu se i rozdělit. Dáma na pánské záchodky prostě nesmí, taková jsou pravidla. Bylo to krajně nechutné, ale nedalo se jinak. V hlavní hale panoval ruch. Došel k soše, která měla za úkol poskytovat informace návštěvníkům o tom, kdy a kde se koná jejich schůzka či přelíčení.

“Druhé patro, sál dva, za deset minut,” zaskřehotala kamenná stařena, ještě než stihl Severus cokoli říct. Hermiona mu stiskla ruku o něco pevněji a společně zamířili k výtahu.

“Slyšení je neveřejné,” prskla dáma v nechutně žlutém kostýmku. Barvoslepá verze Dolores Umbridgeové? Severus se nepatrně naježil a Hermiona mu přejela prsty po knoflících od kabátce.

“Klid, počkám tady,” políbila ho na tvář zrovna v okamžiku, kdy kolem procházela jiná žena a znechuceně si odfrkla. “Buď statečný. Nic na tebe nemají,” pohladila ho po tváři.

“Hermiono?” ozvalo se za jejími zády a oslovené ženě přejel mráz po zádech.

“Harry?” otočila se za hlasem a setkala se s nedůvěřivým pohledem. Neměl tady být. Nepracoval pro ministerstvo a už vůbec nebyl důvod, proč by se měl účastnit Severusova podmínečného šetření. Harry Potter pohledem těkal z jednoho na druhého a snažil se zjistit, zda se mu to zdá nebo se právě jeho kdysi dobrá kamarádka právě jaksi… mucká… s jeho kdysi největším nepřítelem.  Pardon, tak druhým největším nepřítelem. I když mu jisté věci odpustil, stále ho neměl rád.

“Pane Pottere,” kývl Severus hlavou. Byl na území ministerstva a navíc navzdory všem pomluvám slušně vychovaný.

“Profesore,” odvětil na pozdrav stále šokovaný Harry.

“Už dávno ne,” pousmál se Severus, ale spíš to byl takový nejistý úšklebek. Ano, i muž jako on se může bát. Na další dotazy nebyl prostor. Nastal čas čelit svému strachu. Snape se zhluboka nadechl, Hermiona mu věnovala ještě jeden polibek a dost neochotně pustila jeho ruku. On, Potter a dalších pět lidí zmizeli společně za velkými a těžkými dveřmi. Přestože se snažila něco zaslechnout, nepodařilo se jí to. Přecházela na místě, neměla stání, nervózně si okusovala nehty, kousala se do rtu, až cítila na jazyku kovovou chuť krve, hrála si s pramínky neposedných vlasů, bubnovala prsty o zeď… nikdo nešel ven ani dovnitř. Už chtěla začít mlátit hlavou do zdi, když vrzly staré panty starých dveří a vyšel Harry.

“Není to dobré, budeš muset něco udělat. Prý je ztracený případ a nemá šanci na nápravu. Poputuje rovnou do Azkabanu, jestli rychle něco nevymyslíš,” vychrlil na ni rychle, popadl ji za ruku a táhl šokovanou ženu do sálu. Jak měla přemýšlet, když ji prakticky během vteřiny vhodil do jámy lvové? Proč jí najednou pomáhá? A dalo se to vůbec nazvat pomoc?

“Severusi!” vykřikla, když spatřila muže, kterého milovala, v železné kleci s pouty na rukou…