Jdi pryč a už se... část IX.

Zakončíme letošní rok touto jednorázovkou, ze které se vyklubala menší povídka o páru, který absolutně netuší, co vlastně chce. Co nás čeká v roce příštím? Nikdo neví. Nebudu tu bilancovat, ani se dlouze rozepisovat, jen vám všem popřeji, ať je přesně takový,  jaký si ho přejete mít a budu doufat, že se u některého z receptů, recenzí či u povídek v komentářích sejdeme. A ať vám po oslavách není špatně ;-)

Věnováno Wixie.

(zdroj obrázku klik)

Rating: není

Betace: sama sobě betou

Počet kapitol: konečné slovo zní deset

Klíčová slova: Raymond Reddington, víc netřeba dodávat

Všechny postavy, které figurovali v seriálu The Blacklist stanice NBC k datu 09.12.2016, náleží jejím tvůrcům. Všechny přidané jsou smyšlené. Fan fikce nevznikla za účelem zisku. Píšu pro sebe, pro své čtenářky a pro zábavu.

(zdroj obrázku - klik)


Jdi pryč a už se... část devátá

Tak co, zatraceně, chceš? Položil celkem dobrou otázku. O tom žádná. Jenže jestli čeká odpověď, tak je na omylu. Ty ji totiž neznáš! “Tebe ne!” prskneš nakonec nasupeně. Teď je to pro změnu on, kdo odstrčí tebe a zamíří pryč, respektive ven z tvého bytu. “Totiž… ne… počkej,” snaží se ho koktáním zastavit. “Ne takhle,” vysoukáš ze sebe konečně, ale to už sbíhá schody o dvě patra níž. “Sakra!” praštíš pěstí do futer. A abys dala frustraci ještě větší průchod, třískneš dveřmi, až to rezonuje celým bytem a možná i domem. Chvíli přemítáš, co si počneš. Nakonec tě napadne sáhnout po telefonu.

“Měl bys nechat dámu domluvit, když si tak rád hraješ na gentlemana!” zvýšíš hlas na osobu, která hovor přijala na druhém konci v domnění, že je to tvůj asi stále ex přítel.

“Kdo volá?” zaskočí tě ženský hlas. Rychle hovor típneš a zadíváš se na displej. Je to Raymondovo číslo. Nechápavě zavrtíš hlavou. Kde tak rychle sehnal ženskou? Není to ani pět minut, co tu stál s tebou. Nedá ti to, a proto zavoláš znovu.

“Prosím,” ohlásí se ten samý nechutně sladký hlas. Ray má přece tvé číslo uložené, tak proč se ta husa nepodívá na obrazovku. Možná tam nebude infantilní přezdívka jako miláček, láska nebo prdelka, ale křestní jméno snad ano.

“Můžete mi dát k telefonu Raymonda, prosím?” zkusíš to zdvořile, než jí zabiješ telepaticky na dálku.

“Pan Reddington nechce být nikým rušen, mohu mu něco vyřídit?” oznámí stroze a podle tónu se usmívá. Co usmívá, culí a něco tam šustí!

“Ne, řeknu mu to sama, a jestli na něj sáhnete, tak si vás najdu a zakroutím vám krkem,” zavrčíš a hovor ukončíš. Snad jsi zněla dostatečně výhrůžně. “Zatraceně,” tentokrát letí telefon na stůl. Ne, že by ten přístroj za něco mohl, ale máš vztek a je první na ráně. Pajdáš po místnosti sem a tam. Únava je pryč. Netušíš, kdo byla ta ženská a kde je Red teď. Možná s ní, i když tak velký sviňák snad není ani on. Těžko soudit, začínáš mít dojem, že ho vlastně vůbec neznáš. Víš, že je obchodník, jenže s čím? A proč má jeho telefon nějaká drzá kozatá kráva (určitě je kozatá!), když ve voze má zpravidla jen řidiče a jeho hlas to skutečně nebyl! Než se v úvahách a scénářích dostaneš dál, rozezvoní se ta malá škatulka melodií, kterou máš na jistého vždy perfektně oblečeného muže, který má momentálně na zádech terč!

“Ano?” zamračíš se, a kdyby to šlo, ten na druhém konci - ta - by právě dostala pěstí do břicha.

“Buď tak hodná a neděs moji asistentku,” oznámí klidným hlasem už pan Reddington osobně. Jo tak asistentka.

“Už chápu, proč jezdíš rád a tak často pryč,” podotkneš dotčeně. Skoro slyšíš, jak právě sevřel telefon v ruce tak silně, až mu bělají klouby, jak tiskne čelisti k sobě a pohledem propaluje… cokoli.

“Proto jsi mi jistě nevolala,” ovládne se. Těžko říct, zda je to dobré či špatné znamení.

“Vrať se sem a to hned!” dáváš dál průchod svému vzteku.

“Já tam byl a podruhé se rozhodně neukážu, tím si buď jistá,” teď se usmívá, bastard! Má tě přesně tam, kde tě chtěl celou dobu mít. Myslí se, že ho chceš a tak dělá drahoty. Ano, chceš ho, jenže zabít!

“Fajn, jak myslíš, tak já teď půjdu a vlezu do postele s prvním chlapem, kterého potkám, aby laskavě dokončil to, co jsi ty začal a nedokončil, protože si mě nenechal domluvit a chováš se jako absolutní sobecké a arogantní hovado! Takhle se vztah nelepí, takhle se končí a ani sebelepší usmiřovací sex by nic nezachránil, protože myslíš je na sebe a nenecháš mě domluvit,” to se ta ženská vedle něj směje nebo máš halucinace? “A mám toho tak akorát dost. Nejsem tu pro srandu králíkům. Kdybys mě doopravdy miloval, tak bys neodešel, ale vrátil se, když jsem tě volala zpátky, protože jsem to řekla špatně a byla chyba, že jsem se ti neozvala a možná bych se měla omluvit, jenže to ty taky a neomluvil ses. Jen se zase chováš, jako kdyby ti všechno včetně mě patřilo!” plácáš páté přes deváté a přestáváš soudně myslet. Takhle vytočit doběla tě umí právě akorát Raymond Reddington a to i na dálku. On by to určitě zvládl i po mailu! “Jdi k čertu!” zvýšíš hlas ještě o kousek a… to tě típnul? Telefon se roztříští o zeď, jak s ním ve vzteku mrskneš. Nevíš, jestli máš brečet nebo v návalu zuřivosti zdemolovat polovinu bytu. Raději se před zrcadlem upravíš a vyrazíš ven splnit svou… a hádejte, na koho natrefíš před vchodovými dveřmi!

“Zdá se, že jsem první chlap, na kterého jsi narazila. Luli, myslím, že dnes už vůz potřebovat nebudu,” otočí se na ženu za sebou. Je to zřejmě Japonka. Elegantní, mladá, krásná s něžným úsměvem. A tak milý pan Reddington slízne toho večera třetí a hned potom čtvrtou pořádnou facku. “V pořádku, Luli, tyhle jsem si zasloužil,” uklidní asistentku, která trochu nechápavě sleduje situaci před sebou a očividně váhá, zda zavolat policii nebo eskortu do blázince. Preventivně dostane i pátou. “Už dost!” chytí tě za zápěstí jako před chvílí nahoře, když mu chceš dát další. Jak se člověk rozjede, neví kdy přestat.

“Teprve jsem začala,” pokusíš se mu vykroutit.

“Ne, miláčku, právě jsi skončila,” pokýve sotva znatelně hlavou, probodne tě pohledem. “Potřebuješ panáka,” řekne stroze. A řekl potřebuju nebo potřebuješ? Nejsi si jistá.

“Já s tebou ale nebudu spát!” snažíš se mu vykroutit celou cestu nahoru do bytu. Tentokrát tě nenese, nýbrž jdeš po svých.

“To je taky jedině dobře, protože já s tebou taky ne. Jen jsem se chtěl ujistit, že neuděláš nějakou pitomost,” zavrčí a z kabelky ti vezme klíče, aby mohl odemknout.

“Proto ses vrátil? Abych náhodou nešla do postele s někým jiným? No výborně, ještě víc to celé pohnoj!” praštíš ho pěstí do zad. Rychle se otočí, vtáhne tě dovnitř, zabouchne nohou dveře a dostrká tě až do ložnice.

“Vrátil jsem se, protože tě miluju,” vysloví, aniž by se pozastavil nad tím, že vyznání se teď rozhodně nehodí. “A ty miluješ mě, jinak bys nežárlila a nezuřila jako sedmihlavá saň,” vezme tě za bradu, aby tě přiměl podívat se na něj.

“Půjč mi svoji sebejistotu alespoň na jeden den,” ušklíbneš se. Jenže má pravdu, což nic nemění na faktu, že s ním nebudeš spát. “A teď co? Padneme si kolem krku a žili šťastně až do smrti? Kdy konečně přiznáš, že jsi udělal chybu a že mám pravdu a že už je toho moc a nejde to tak dál, protože ty prostě v dlouhodobém vztahu žít neumíš. Byl jsi tak dlouho sám, že se nedokážeš ohlížet na druhé a jen bereš a bereš a myslíš si, že dárky vše zachrání. Uděláš něco krásného, ale před tím nebo po tom uděláš tolik bot, že to špatné převáží nad tím dobrým. Takhle se nedá žít a řešit budoucnost. Tohle nikam nevede a musíš to vědět taky. Nepotřebuji tvoje peníze a velkou šatnu a obrovský dům a luxusní dovolené, potřebuju tebe. Tebe u sebe, se mou, v sobě prostě tebe a ne věci a… a… co to děláš?!” vykřikneš, když tě uprostřed nesmyslného monologu popadne a nese do koupelny. “Tohle nemyslíš vážně, okamžitě přestaň, tohle ne… ne… ty!” strčí tě do sprchového koutu a pustí vodu.

“Konečně ticho,” začne se smát. “A teď mě pozorně poslouchej, nebudu to víckrát opakovat,” upozorní tě. “Nejsem pes, abys na mě takovým způsobem štěkala nebo mě uvázala doma na vodítku. Jsem, jaký jsem a uznávám, že některé věci jsem mohl udělat jinak, nicméně,” zvedne varovně prst, “se to dá řešit v klidu a ne vyhrožovat mé asistentce nebo si ze mě udělat fackovacího panáka. Až vychladneš, promluvíme si o všem jako dva rozumní, dospělí a milující se lidé, což jsem to ostatně měl v úmyslu už na večírku. A jestli nechceš, abych ten kohoutek přepnul na studenou, tak budeš tiše,” dořekne a svlékne si sako. Vůbec si nepřipadáš trapně, když nechá vodu stále puštěnou a začne z tebe svlékat mokré oblečení.