Temná strana - kapitola čtvrtá

Ginny zůstala uvězněná na chodbě, aby si odbyla zbytek trestu. Znovu ji někdo překvapí nebo to přetrpí až do rána a začne nový den? A co Severus? Jak se zachová ten?

Rating: zatím není a asi ani nebude - uvidíme - možná k závěru na jeden dílek

Párování: SS/GW (Severus Snape/Ginevra Weasleyová)

Stručná charakteristika: Když věci nejdou tak, jak bychom chtěli a všechny metody k dosažení cíle selžou, vyžádá si situace tu největší oběť. Nás samotné. Kam až jsme ochotni zajít pro správnou věc?

Betace: Claire  

Počet kapitol: 20-25

KAPITOLA ČTVRTÁ

„Dám vám jednu otázku,“ ozvalo se bez varování ze tmy. Jak je možné, že ho neslyšela přicházet? Musela usnout.

„Jakou?“ zeptala se tiše. Trest snad ještě neskončil?

„Dobře si rozmyslete svou odpověď. Závisí na ní vaše budoucnost,“ varoval ji. Celou noc nespal. Neustále se převaloval ze strany na stranu. Vzít si lektvar nic neřešilo, nemohl své myšlenky umlčet navždy. Pouze by oddálil nevyhnutelné. Ginny ztěžka polkla. Nedokázala vydat hlásku. Jen si přála, aby to bylo už za ní. Třeba to byl sen, neuvěřitelně živý a krutý, však stále sen, ze kterého se probudí v bezpečí Doupěte. Z kuchyně zavoní čerstvé koláčky a kakao. Maminka je bude volat k snídani, kluci poletí po schodech tak rychle, až se bude třást podlaha. Kéž by to tak bylo. Místo toho tu před ní ve stínu podzemní chodby stál Severus Snape.

„Proč jste mě zachránila?“ musel to vědět. Mohla ho tam nechat umřít. Jenže nevzala nohy na ramena, došla pro pomoc, a potom zůstala. I přes jeho slovní atak, přes všechno, co si o něm myslela, se o něj postarala. Vlastně by z toho měl mít dobrý pocit. Jeho to ovšem tížilo jako závaží, kterého se chtěl zbavit. Zoufale potřeboval tu váhu odhodit pryč.

Mělo by se jí ulevit. Takhle otázka byla stokrát lepší, než kdyby se zeptal, co tam vlastně v tak pozdní hodinu dělala. Přesto bylo velice obtížné najít správná slova. Ona sama si nebyla jistá… neodvážila se lhát, jednoduše se přiznala: „Popravdě, nevím. Přišlo mi, že je lepší zlo, které známe, než které neznáme. Koho by poslali místo vás? Navíc,“ na malou chviličku se odmlčela. „Navíc je všude dost umírání a utrpení… neměla jsem odvahu odejít a nechat vás tam na zemi umřít. Nebylo by to správné, navzdory všemu, co si o vás myslím.“

„Máte bod za upřímnost. Hypotetický, samozřejmě,“ zasloužila si ocenění. Chtělo to hodně odvahy. „Za hodinu je snídaně, jděte se umýt a převléct. Ať vás ani nenapadne do Velké síně nepřijít.“ Osvobodil ji od provazu, vrátil hůlku i boty a byl si víc než stoprocentně jist, že se jejich cesty ještě střetnou v nejednom konfliktu.

O týden později…

„Měl bys konečně začít něco dělat, pán Zla je čím dál netrpělivější a jeho vztek dopadá na naše hlavy s větší a větší silou!“ Tvrdý a chladný tón hlasu, který Ginny zaslechla, jí naháněl hrůzu.

„Nepleť se do věcí, kterým nerozumíš, Malfoyi a raději se starej o své!“ odsekl Severus Snape. Ginny se zády přitiskla ke zdi a kdyby mohla, stala by se její součástí. Bála se byť jen nadechnout, aby na sebe neupozornila. To se tu ti dva musí hádat zrovna ve chvíli, kdy se vydala na jednu ze svých nočních šmejdících procházek? Doufala, že Neville šel nastražit špionské uši na úplně opačnou stranu! Potřebovali zvednout morálku, takže bylo nutné dostat do potíží nějakého Zmijozela, aby pod rukama Carrowových nekončili jen členové ostatních tří kolejí.

„Jednou přijde den, Snape, kdy ti zakroutím krkem, a máš mé slovo, že to nebude dlouho trvat,“ cedil Lucius Malfoy skrz zuby a musel se hodně krotit, aby bradavického ředitele nechytil pod krkem a nezbil ho do bezvědomí. I když to bylo zoufale mudlovské, zrovna teď se mu to jako úleva od stupňující se frustrace jevilo jako vynikající nápad.

„Víš, Malfoyi, má to jeden háček, tvému slovu nikdy nikdo nevěří,“ dráždil dál Severus hada bosou nohou. Ginny jako z udělání dostala škytavku a dá práci schovávat se za rohem a snažit se o neviditelnost, když vaše škytnutí roznese ozvěna do všech směrů.

„Brzy spolu zúčtujeme,“ ušklíbl se Malfoy a vyklidil pole, dokud mu sebeovládání sloužilo. Měl už tak potíží víc než dost. Však jeho čas přijde, a potom si svou pomstu vychutná do sytosti.

„Šmírovat za rohem je velmi nezdvořilé, slečno Weasleyová. Co kdybyste vylezla, než si tam pro vás dojdu?“ oznámil ledově klidným hlasem. Nevěděl jistě, zda je tam zrovna tahle konkrétní osoba, ovšem jaká byla pravděpodobnost, že by se mu do cesty připletl někdo jiný? Tahle malá zrzka měla zřejmě talent na potíže. Ginny se zhluboka nadechla a rozhodla se čelit důsledkům svých rozhodnutí s hlavou vztyčenou. „Co mám udělat, aby té vaší zrzavé hlavě došlo, že jsou věci, do kterých vám nic není a opakované porušování pravidel nepomůže ani vám, ani panu Potterovi?“

„Říct mi něco, co nám pomůže?“ Pokus o sebevraždu, jinak se její právě vyslovený výrok nedal pojmenovat. Proč jen nejdřív nemyslí a pak až mluví? To je to tak těžké? Držet jazyk za zuby? Kolik by jí to ušetřilo potíží?

„Výborně. Kdybych chtěl být teatrální, dokonce bych vám zatleskal,“ řekl s notnou dávkou ironie v hlase. „Takhle svět nefunguje. Možná v dívčích románech, které čtete před spaním, a blbnou vám hlavu. Skutečnost má ovšem k něčemu tak primitivně jednoduchému daleko.“

„Já…“ chtěla mu říct, že nic podobného nečte a že je hnusný, zlý a arogantní bastard, jenže něco v jeho pohledu jí naznačovalo, že touhle cestou se vydat nechce.

„Ano?“ skutečně ho zajímalo, co z ní vypadne.

„Vy, dospělí, máte vždycky svoji pravdu, pravidla a povinnosti, ale už nemyslíte na to, jak je nám. Chcete po nás, abychom tu seděli s rukama v klíně, když venku se dějí věci, které navždy změní svět, ve kterém jsme vyrostli. Kde naši milovaní denně riskují a umírají. Zavřete nás do hradu, od všeho nás odstřihnete a doufáte, že neuděláme nic? Kdo je tady potom naivní a zblbnutý romány?“ Bude toho litovat, nepochybně… dlouho a bolestivě.

Severus tam stál, díval se na děvče, které už dávno ztratilo svou nevinnost. Možná ministerstvo neudělalo dobře, když školní docházku o tři roky prodloužilo. Byla by teď venku a sváděla boj o přežití. Nepříslušelo mu soudit rozhodnutí jiných. Měl dost svých vlastních. Dal slib, dostal úkol, který bylo potřeba splnit, než přijde konec. Možná, ale skutečně jenom možná, nadešel čas, aby na všechnu tu tíhu nebyl sám. Aby alespoň jednomu člověku na světě mohl poodhalit svou pravou tvář nebo její náznak. Konec konců, má ji neustále trestat a snažit se o její zlomení? Nebude lepší a přínosnější, dát jí, co chce a mít tak pokoj? Severus Snape stál na rozcestí a nevěděl, kterou cestou se vydat. Obě byly komplikované, ani jedna neměla šťastný konec a vše s sebou neslo víc problémů, než si i při svých zkušenostech dokázal představit.

V Ginny by se krve nedořezal. Jestli bude tahle dál pokračovat a neustále se vystavovat riziku, umře ve třiceti na infarkt, protože její srdce opět bilo na poplach. Ředitel Snape se nehýbal, nevydal jedinou hlásku. Z jeho pohledu nebylo jasné, jestli zuří, zpytuje svědomí nebo zkameněl. Horko těžko zaregistrovala, zda vůbec dýchá.

„Teď vám dám na vybranou. Buď se okamžitě vrátíte do své ložnice, přestanete se mi plést do cesty a budete se snažit počkat, dokud se pan Potter nevzpamatuje a nezačne konečně používat mozek, aby se věci daly do pohybu. Nebo se vydáte cestou temnější, kde možná najdete některé odpovědi, ale riziko bude neúměrně vysoké,“ ve chvíli, kdy to dořekl, bylo nad slunce jasné, co si Weasleyová zvolí. Upletl si sám na sebe obrovský bič a rány, které od něj dostane, budou dost možná smrtelné…