Poděkování a rozloučení

Jestli těch pár milých duší, které sem chodí pravidelně, právě panikaří, že končím s blogem, tak KLID! Tohle je trochu (dost) o něčem jiném... mnohem důležitějším, mnohem citlivějším a mnohem... definitivnějším. Vím, že jste dnes čekali kapitolu povídky, ale snad se na mě nebudete zlobit, že bude až za týden... 

Jestli jste četli článek z loňského roku o změnách v naší rodině (tudy k němu), pak víte, že moje maminka vloni v červnu onemocněla rakovinou. Už na začátku jsme věděli, že nepůjde o léčbu kurativní (ta, která léčí), ale paliativní. To je taková, která má pacienta udržet co nejdéle ve stavu, kdy je schopný normálně žít. Prodloužení přežití tomu někde říkají. Situace se vyvíjela dobře. Nádory se zmenšily, mamka se držela. I když nebyla tak čilá, jak bývala zvyklá. V březnu se ovšem zjistilo, že nádory jsou zase větší a jsou metastázy na játrech. V nemocnici jí řekli, že z onkologického hlediska už pro ni nemůžou nic udělat a je tímto předána do péče svého praktického lékaře. V tu chvíli se dává tzv. symptomatická léčba. Nedělá se nic s nemocí, ale léčí se její projevy, aby pacienta nic nebolelo. 

Chvíli šlo vše dobře... pak mamka přestala jíst... pak i pít... po dlouhém přemlouvání ji táta odvezl do nemocnice, kde skončila na jipce. Vyprávěla nám, že ležela v posteli a k hlavě jí přišla temná postava (což nešlo, protože horní pelest byla nalepená na zdi!) a ona řekla: "Dědo, ještě ne." (děda - její tatínek zemřel loni v květnu) a postava zmizela. No, mrazí mě ještě teď. Z jipky ji po dvou týdnech převezly na LDN. U nás v ČB tomu říkají ONS - oddělení následné péče. No, já bych tomu řekla... Opravdu Neskutečná Sviňárna. To jste nezažili! Nevím, jak jinde, ale tady? Smrad jak na veřejných záchodcích. Sestry místo pozdravu nepříjemné až agresivní. Mamka měla kapačku a potřebovala odpojit, aby si došla na záchod. Zazvonila na sestřičku a čekala 45 minut, takže nevydržela a ještě dostala sprdunk. Pán vedle v pokoji dostal vynadáno, že moc chlemtá a bude ho muset přebalovat. Paní u mamky na pokoji se bála! zazvonit, že potřebuje přebalit (měla průjem)... no děs a hrůza. Hned druhý den jsme mluvili s doktorkou a vzali mamku domů. Bylo mi fuk (nebylo, pekelně jsem se bála, že to nedám!) co budu muset dělat, hlavně, aby tam nezůstávala, protože to byl největší nápor na její psychiku. Doktorka se ještě třikrát ptala, jestli je nám jasné, že si ji bereme domů umřít...

Teď bych ráda poděkovala Wixie, že mi našla odkaz na mobilní domácí hospic svaté Veroniky.  Protože nebýt jich, nikdo z nás by to nedával a nevím, jak by to dopadlo. Děkuji ♥ A děkuji i děvčatům, které k nám jezdily a pomáhaly. Můžu je jen doporučit. V téhle situaci je každá pomoc a rada důležitá a vhodná. Půjčili jsme si od nich nemocniční postel, servírovací stolek a gramofon (to je židle nebo křeslo se zabudovaným nočníkem - proč se tomu říká gramofon nikdo, koho jsem se ptala, netuší). Ze začátku k nám jezdily dvakrát za týden - zpravidla úterý a čtvrtek nebo pátek. Pak i dvakrát denně, když to bylo potřeba. Ulevovaly nejen mamince od bolesti, ale byly nám oporou. Ve všech chvílích. Odpovídaly na naše dotazy, konzultovaly s námi maminčiny léky, pomáhaly mi ji přebalovat, když už jsem s ní sama nepohnula.

Nebudu se už rozepisovat víc, protože na to přes slzy nevidím. Před týdnem... 4.6.2017 v 8:08 maminka zemřela. Doma. I když poslední dva týdny prosila, ať ji dáme do nemocnice, že je nám na obtíž. Ujišťovali jsme ji, že není a pečovali o ní dál. Možná jsem občas nemusela být tak protivná a unavená. Mohla jsem se na ni víc usmívat... víc si s ní povídat... zkoušet ji víc přemlouvat, aby pila a zkoušela jídlo. Odešla v pokoji a bez bolesti. Od pondělí byla 24 hodin denně na morfiu. Už nemluvila. Občas reagovala na náš hlas, ale jen minimálně. Najít u ní ráno tátu klečet a plakat byl zatraceně silný okamžik. Otevřel okno a řekl: "Doufám, že andělé létají v dešti." Protože lilo. Zavolali jsme sestřičku, která mi pomohla mamku svléct, omýt a obléknout. Nejdřív jsem myslela, že to nechám na tátovi nebo jen na sestřičce, ale přišlo mi, že tohle bych měla udělat já... že jí to dlužím.

Pak následovalo čekání na pohřební službu. Naštěstí přijel moc sympatický starší pán. V úhledném, vyžehleném obleku, za což mu děkuji. Byl moc milý, příjemný. Na rozdíl od koronera, který přijel před ním. Ten byl takový zvláštní, ale to člověk asi musí být, když dělá tuhle práci... Omlouvám se vám za to dlouhé čtení. Pokud jste dočetli až sem, pak před vámi smekám a děkuji i vám. Blog poběží dál, za pár dní. Uvidíme. Člověk si říká, že když má zlomené srdce a bolí ho i dýchat, že se svět zastaví... nechá ho truchlit... počká... jenže ten zmrd (pardon ten výraz) nejen nezastaví, dokonce se točí dál! Musíte fungovat, pokračovat... a další nás čeká. Urna, úmrtní list, úřady, dědické řízení, řešení hypotéky na dům, což je obojí na mamku... a tak dále a tak dále. Jak jsem říkala, svět se točí dál a můžu se zlobit jak chci a nadávat a brečet, jenže nám ji to nevrátí. Je s námi pořád. Pořád se ji chceme na něco zeptat. Mluvit s ní. Nejde to. Neumíme mluvit s duchy. Byla tou nejlepší mámou, jakou si člověk mohl přát, ale  o tom třeba někdy... jindy... hezký zbytek neděle a já jdu pro další kapesník...